KAREL SÝS
Jaromír Šlosar je básník. Jistě i proto tolik miloval svoji babičku, že o ní napsal knížku MAROKÁNKY A JINÉ BÁSNĚ. Nese lákavý podtitul Cukroví, Koláče a Život Kuchařky Lojzky.
Není to nic nového, za probuzením nejednoho českého i světového básníka stála babička, někdy v pozadí, někdy dokonce v popředí. Své by o tom mohl říci takový Puškin, kdyby se ovšem směl v potřeštěných Čechách přihlásit o slovo.
Sám autor v úvodu přiznává: „Život této ženy v domácnosti, aniž si činí nárok na román, je příběhem velké vnitřní síly, obětavosti a vůle v malém těle.“
Ano, tyto ženy v domácnosti vždy našly čas nejen na kouzlení u plotny, nýbrž především na vnoučky. Probouzely v nich obrazotvornost i lásku k realitě. Vůně vycházející z rodících se koláčů mocně povzbuzovala fantazii a chuť hotového díla byla dokonale skutečná.
U babičky však nebyla k vidění jen plotna. Budoucí básník vzpomíná na těžkou litinovou tabuli, nalezenou na půdě: „Žebráctví a tuláctví jest dle paragrafu 2 zákona tuláckého pod TRESTEM vězení 8 dnů až 3 měsíců zakázáno. Chudobní cestující přijímají se do naturálních stravovacích stanic v Místku, kdež obdrží stravu a přístřeší a kdež též služby a práce doptati mohou.“
Což není básnění než tuláctví pod hvězdami?
A pohled na babiččinu ranou fotografii, na nakrátko ostříhané a bosé dvouleté děvčátko, evokuje pána-fotografa, jenž cosi záhadného kutí pod černou plachtou, jíž se říkalo jeptiška.
Důležitou roli samozřejmě sehraje i babiččin tatínek. Když ovdověl, vzal si – osmdesátiletý – zdravotní sestřičku Nešku z Frýdku, o něco mladší než jeho prvorozená dcera. Inu, dobrá průprava pro budoucího básníka, který se bez múz neobejde!
Vraťme se do kuchyně. Babička především rozuměla těstu. Její koblihy, řečené krepliky, byly „nasáté tukem, s cukrovou krustou“ a byly nezapomenutelné.
Básníkovu maminku Věrku souží noční děsy. I babička ji vezme do Paskova k panu doktoru Adámkovi, osobnímu lékaři Petra Bezruče za jeho letních slezských pobytů!
Dědeček bezděčně vzbudí ve vnukovi erotické fantazie: „Za kořenkami v kredenci dědeček schovával dobové černobílé erotické fotografie, než jsem je jednoho dne v dětství objevil. Nachomýtla se k tomu babička, a tak jsem si je ani pořádně neprohlédnul. Nevím, co už řekla dědovi, ale fotky mi bez vysvětlení vzala a víckrát jsem je neviděl. Škoda! Byla by to hezká památka na 30. léta minulého století.“
Babička byla kuchařka bez bázně a hany. Občas však i ona sáhla vedle. Dědeček, vděčný strávník, se jednou odvážil říci: „Dobré to bylo, ale už to nevař.“ Holdoval nezdravým pokrmům. Zbožňoval chlupaté knedlíky, když plavaly v omastku se šprkami, totiž se škvarky.
Babička však vnuka jen nekrmí. Také mu před spaním předčítá básničky a tak se budoucí básník naučí nazpaměť Sládkovu Křišťálovou studánku.
Vaření bylo babiččinou celoživotní vášní. Ještě v devadesáti na Vánoce 2005 vstala z postele a vydala se k troubě. Její koblihy, plecovníky a koláče přece na stole nesmí chybět.
„Koláč je stálicí mezi moučníky. K jeho přípravě ale nestačí pouze receptura. V chutných koláčích je radost kuchařky z pečení, její trpělivost, nikdy ne studená mouka, nic nesmí být studené, a nikdy ne jeden druh mouky, mouka provzdušněná jako kvápek, teplo v kuchyni do posledního koláče v troubě, síla paží, nekonečné minuty hnětení těsta, až je lesklé, až se odlepuje od díže a odfukuje si.“
Svrběly mě prsty, chtěl jsem připsat i recept na svatební koláče, ale nakonec jsem si řekl: zvědavý čtenář-kuchař, kuchař-básník, si knihu přece může opatřit.
Vydal ji Bronislaw Ondraszek, Nakladatelství Beskydy, 739 94 Vendryně 575, s roztomilými ilustracemi Radmily Holubcové.
Jen dodám pár slov lektora, která jsem si přečetl na záložce: „Ani v současné nadprodukci kuchařek na knižním trhu se tahle neztratí…“
Svatá pravda!