MILAN BLAHYNKA

Slovo div definuje devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého (díl I, 1935-1937) jako „neobyčejný, zvláštní, podivuhodný zjev, zázrak“, a je s podivem, jak obrovské a významově rozmanité a až protikladné je množství odvozenin od tohoto substantiva, počínaje podstatnými jmény diva, divák, divadlo i divoch, divočina, divočák, divous, divoženka, ale také divotvůrce přes slovesa dívat se a divit, adjektiva divý, divoucí i divný i divukrásný i podivuhodný i divoký atd. A co vše není divoké? Zvěř, husy, včely, způsoby, divoká láska, divocí trampové a ovšem divoké víno.

Tím vším oplývá ANTOLOGIE DIVOKÉ VÍNO 2017-2021, literární časopis založený 1964 (Nakladatelství Slovart, 2021, 305 s.), kterou „napsal, vybral a uspořádal“ Ludvík Hess. Je to už třetí Antologie DV (navazuje na 1964-2007 a 2007-2017), a kniha „celkově je jeho devátá, zdá se, že také poslední“, píše ve Slově úvodem a pak téměř v celém svazku o sobě Hess jako Jaroslav („skutečně je druhým jménem pokřtěn po dědečkovi Jaroslavu Matyášovi Jaroslav“); připadlo mu zatěžko a žinantní stále psát „já“?

Podivil se, co vše v životě dělal, s jak neuvěřitelným počtem nejrůznějších lidí se stýkal, poznal, kamarádil, kolik dívek a žen uhranula jeho charismatická osobnost, čím vším prošel a co všecko zkusil a zakusil, čemu všemu se naučil a čeho dosáhl? Nebo je v tom přání podat zprávu působivou co nejobjektivněji? Anebo prostě básnická noblesa? Ta je Ludvíku a jeho alter ego vlastní.

Neboť Ludvík Hess je ve své nejvlastnější podstatě básník, tj. bezohledná odvaha a svoboda sama, zprvu na sebe až vyzývavě upozorňující. Bez ohledu na panující poměry našel způsob, jak s kamarády ze školy a za školou založit Klub poezie a publikovat verše a generační vyznání tiskem, celé roky jezdit bez řidičského průkazu, hladovět i úspěšně obchodovat, vystupovat jako grand bez sebemenšího konta v bance a vyváznout vždy ze všech možných druhů nebezpečí.

Jako slavné známé Ludvíka XIV. stát jsem já platí Divoké víno je Ludvík Hess (také Ludvík), který to, jak se domýšlím, ani nikdy neřekl, nemusel, naopak. Když nyní ve třetí antologii ku konci opakuje (co napsal už úvodem první Antologie), kde se vzal ten název, „Jaroslav“, vzpomíná: Jedna z knížek vydaná Klubem přátel poezie se jmenovala Divoké víno a napsal ji polský básník Konstanty Ildefons Gałczyński. Byl to výběr z jeho veršů. Kniha dostala jméno po básni, jež se v originále jmenuje Dzikie wino. Jméno knihy se Jaroslavovi a Mélovi Machálkovi tak zalíbilo, že stejným názvem, nehledíce na autorská práva, pojmenovali v roce 1964 časopis, který začali vydávat v době svých studií. Občas mu dokonce říkali zkráceně „Dzikie“.

I když Ludvík Hess-Jaroslav a Divoké víno jedno jsou, jen nadmíru zvýšená nechuť předvádět se v cizím peří (projevuje se i ve zmínce o nepřihlédnutí k autorským právům při volbě názvu Divoké víno) ho přiměla, aby jmenoval jako spoluautora nápadu na název Mélu Machálka (byl to podle prvního Almanachu DV jeho „přítel celoživotní a nejmilejší“).

Ve třetím Almanachu Hess dodržuje, co mi imponovalo už v prvním, kde si např. nepřisvojuje iniciativu k obnovení Divokého vína, ale přiznává ji mj. i svému počítačovému rádci Vítku Novákovi, který se ho zeptal, jestli by nechtěl zaregistrovat doménu www.divokevino.cz, a tak prý se Hess po letech opět stal „samozvaným šéfredaktorem.“

Když Hess vypráví jednu příhodu z natáčení filmu s rakouskými filmaři, kde se údajně zvukaři nezdál jeho německý přízvuk a trval na tom, aby ho zaměnil za rakouský, výjimečně poznamenává: Žertuju, chápete? Ale moje žerty nejsou od pravdy daleko.

To je přesný návod, jak číst zejména třetí Antologii DV: ani tam, kde něco nehraje, není vzpomínající vypravěč od pravdy daleko. Tak je tomu i s názvem Divoké víno. Časopis vycházející v Libni od roku 1964, založený sedmnáctiletými studenty, nebyl jimi nazván podle titulu výboru z Gałczyńského v Klubu přátel poezie (vydaného 1963 a nazvaného Začarovaná drožka), ale podle jedné básně v tomto výboru, podle níž nazval Jan Pilař už předtím celý rovněž svůj první knižní výbor a překlad z Gałczyńského (vydaný jako třetí svazek edice Plamen v SNKLHU), takže přesnější než ve třetí Antologii DV je znění (jsme pojmenovali podle básně) na s. 8 první Antologie.

Ale takové a další drobné a nepodstatné saze, přirozeně provázející erupci poutavého vyprávění nahromaděných vzpomínek, to jsou jen pihy na kráse knihy, která dovršuje edici časopisu právem chápaného jako div.

Už první číslo vyšlo za pomoci tří hodných tiskařů na rotaprintu v malinké tiskárně na Žižkově (jak se čte v první Antologii DV, v nákladu jeden tisíc výtisků. (…) Náklad Divokého vína se s každým číslem zvyšoval. Po půl roce vycházelo v pětitisícovém nákladu. I tehdy, natož dnes, div non plus ultra. Díky snad divokosti slibované názvem?

Hess už v první upozornil, jak tomu bylo s divokostí vepsanou do názvu časopisu: A taky jsme nechtěli být krotcí, chtěli jsme být divocí. Dát si dvě deci vína v neděli odpoledne ve vinárně Jizera na Václavském náměstí bylo pro nás vrcholem bohémského života. A hlavně Viola – poetická kavárna na Národní třídě, v níž recitoval básně amerických beatniků Corsa, Ginsberga a Ferlinghettiho Jiří Ostermann, a kde nás do transu uváděli členové jazzového kvarteta Luďka Hulana.

Nemenší div než raketový start Divokého vína a jeho úroveň až do úředního zastavení na počátku sedmdesátých let a vlastně dodneška představuje stabilita jeho redakce i formy. Až na formát: původní nezvyklá provokativní „vysoká nudle“ nahrazena časem formátem už definitivním, umožňujícím velké celostránkové fotografie a textově řešeným dvousloupečně; do sloupců jsou zalamovány menší snímky.

Na stránkách DV 1964-1971 našli brzy svou domovskou publikační tribunu básnicky nejtalentovanější vrstevníci Hessovi, Jiří Žáček, Karel Sýs, Petr Cincibuch, Václav Hrabě, Jaroslav Holoubek, Pavel Verner, Vladimíra Čerepková, Zora Wildová; z nich ti, co dosud žijí, publikují v Divokém víně dosud.

Stabilita redakce je dána osobností Ludvíka Hesse, přitažlivost Divokého vína pro adepty poezie, fotografie, kresleného humoru, částečně i překladu a prózy je v relativně velké publikační příležitosti, příjemné i pro zavedené autory. Hess ji poskytuje u vědomí, že vynikající tvůrčí osobnosti vyrůstají z co nejotevřenější soutěže.

První soutěž ostatně předcházela vůbec prvnímu číslu Divokého vína, Hess a Machálek ji vypsali pro studenty pražských středních škol a první cenu získala nejen svým od antiky slavným jménem Helena a českým příjmením Pěkná. Byla to krásná černovlasá židovská studentka žižkovské uměleckoprůmyslové školy, pozdější kostýmní výtvarnice a loutkářka. Málem jsem kvůli ní neodmaturoval, neodpustil si roku 2007 poznamenat Hess, který i na Oldřišku Svobodovou, která se umístila na druhém místě, zavzpomínal: poblouznila nejen mne, ale později i mého neúnavného partnera v nekonečných řečech o básničkách Petra Cincibucha. I jemu se o několik měsíců stalo Divoké víno osudem. Působil ve vedení DV jako tajemník, 1969-70 jako odpovědný redaktor.

Co si budem povídat: takto už to v soutěžích nejen poezie chodí a není to apriorně nic zlého: zejména básnický talent netkví jen v umění nalézt zdařilý verš, je v něm pravidelně množina dalších tvůrčích možností. Kolik jen slavných nejen prozaiků, ale i výtvarníků, herců, filmařů a taky badatelů a dokonce i žurnalistů a politiků začínalo básničkami! O mnoha z nich referuje DV 2017-2021 nekrology, které jsou součástí snad všech čísel, podobně jako jejich protiváha, živá poezie mladších a mladých autorů a výtvarný doprovod.

Spolu se Zorou Wildovou (k její poezii Ludvík Hess zvlášť vzhlíží) a s divokovinnými stálicemi Žáčkem, Sýsem, Cincibuchem, 2009 zesnulým Vernerem a 2016 Holoubkem, Lorencem dominují v třetí Antologii DV jako básníci mladší Eva Frantinová, Dušan Spáčil, Oldřich Damborský.

Divoké víno se prosazuje také díky divadelním schopnostem a podnikům svých protagonistů, jak dokládají snímky z jejich vystoupení a hluboký smysl pro divadelní práci, jaký se zračí v zařazení série záběrů baletky Pavlíny Novotné z olomouckého Moravského divadla.

Vysokou výtvarnou úroveň, v třetí Antologii ještě vystupňovanou, zajistila práce fotografů, jimž svěřeny jednotlivé ročníky. 2017 to byl mistr efektních záběrů, Hessův vrstevník Jaroslav Kučera, 2018 nápadití Barbora Skopalíková a Matúš Zazac, 2019 osvědčený Jindřich Štreit, 2020 kontrastně Jindřich Buxbaum, fotografující židovské járcajty, a Miroslav Barták se svými kreslenými vtipy, 2021 už klasik Pavel Jasanský.

V první Antologii DV se Ludvík Hess z perspektivy roku 2007 zmínil o tom, jak i na rok 1964 byla divokost vepsaná do názvu časopisu mírná. Ve třetí se nyní v nekrolozích a portrétech přátel a lidí, s nimiž déle nebo jen kratičce spolupracoval, přiznává k větší divokosti, zejména pokud jde o milostný život svůj a ve svém okolí.

Ty nekrology a portréty jsou nedocenitelným pramenem poznání života básníků veršem i životem (tři životopisci Ludvíka Hesse se mají na čem popást, řečeno slovy Kainarovými) a co víc, rovněž uvádějí do společenských poměrů a praktik doby. Neodolám a jen mírně zkráceně zde ocituju nekrolog:

Oto Maget, ředitel Pionýrského domu v Karlíně, zakladatel nadace Children of Europe, 15. 3. 1935-21. 5. 2020.

(…) Jaroslav byl jedním z jeho pionýrů od útlého mládí. Nejprve navštěvoval dramatické „studio“, vedené pohlednou a elegantní Mirenou Volkovou. Recitovali hezké básničky, zpívali anglickou písničku everybody will be happy, kterou si pamatuje dodnes, po šesti desítkách let. Mirenu Volkovou vídá také. V úterý 13. července 2021 se s plným intelektuálním duchem dožila 90 let. Jejím partnerem je varhaník a skladatel Jiří Růžička, Jaroslavův přítel. (…) Za mimořádnou čest Jaroslav později považoval, když s Otou na jedné lodi sjížděl řeku Vltavu. Byla mu zima a Oto mu půjčil svoji bundu. Jaroslav sáhl do kapsy a nahmatal v ní úhledně zabalený prezervativ. Aha, vodácké výpravy se zúčastnila také krásná pionýrská vedoucí Eliška.

Oto Maget nechal Jaroslava s Mélou provozovat v prostorách pionýrského domu kroužek společenského tance, ale především mu posléze dovolil zřídit si v malé kanceláři redakci Divokého vína, když (…) časopis přišel o své sídlo ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici. Jaroslav se chystal nebo spíše nechystal k maturitě, ale více času věnoval krásné židovské holce a básnířce Heleně Pěkné. Usadil ji v kanceláři v Pionýrském domě a dokonce s ní uzavřel jakousi smlouvu o pracovní činnosti. (…) Několikatisícové náklady Divokého vina rozesílal na poštovní paušál Pionýrského domu. Adresy na obálky psala Helena Pěkná, zatímco v druhé ruce držela nezbytnou cigaretku.

Když Oto Maget rozhodl, že se bude uklízet sklad stanů, spacích pytlů a tábornických potřeb, Jaroslav byl nejaktivnějším brigádníkem. Jeden malý stan si občas půjčil a užívali si v něm s Helenou mladické milování na „stráni chudých lásek“ mezi Karlínem a Národním památníkem na Vítkově.

Ve dveřích Pionýrského domu se Jaroslav seznámil s Naďou Stibitzovou, skupinovou pionýrskou vedoucí, tmavovlasou osudovou židovskou kráskou. Oto Maget přimhouřil obě oči, aby neviděl, že Jaroslav s Naďou přespávají v Pionýrském domě. Třeba na žíněnkách pod křídlem, na něž hrával Jiří Růžička, pracovník Pionýrského domu. Jirka zase spával v místnosti užívané dramatickým kroužkem a přikrýval se černou oponou. Oto Maget nechal v prostorách Pionýrského domu zkoušet divadlo Škleble, založené pozdějším známým bavičem Petrem Novotným. V jiném sále zpíval Jiří Korn nebo zkoušeli Hippopotamuses – Hroši Jana a Petra Spálených. Václav Bárta tu nacvičoval divadelní představení s učni družstva Inklemo a Vít Olmer natáčel svůj první film. Jak se uvolnil sál, objevili se Greenhorni a zpívali své country. Prostě ráj uměnímilovných „pionýrů“.

Milý Oto, všichni ti máme za co děkovat.

Oto Maget byl z politických důvodů odstraněn (…). Když se po desítkách let vrátil do ředitelny (…), pozval Jaroslava opět ke spolupráci. Poslal jej fotografovat a psát o práci svého DDM a jeho specializovaných odboček, (…), také jezdců v oddíle na Zmrzlíku. Jaroslav tu potkal blonďatou inženýrku Michaelu Kadlecovou. Psal se rok 1997 a Jaroslav byl sám a cítil se velmi opuštěný. Svatbu si vyžádala Michaela sama a chtěla ji velmi rychle.

Konala se na úřadu v Průhonicích a Míša měla za svědka Oto Mageta. Při svatební noci se svěřila Jaroslavovi, že Oto za ní jezdil do stáje na Zmrzlík, kde přespávala, byl na ni hodný a milostně ji utěšoval. A tak se Jaroslav a Oto sešvagřili. Jaroslav s Míšou se po několikatýdenním manželství rychle zase rozešli.

Podobně bez obalu Hess píše, ne už jako Jaroslav, v posledním a nejrozsáhlejším rozpomínání na svou první ženu Naďu: Zjistit o komkoli cokoli je s pomocí internetu velmi snadné. Zkuste se ale doklikat k odpovědi na otázku, kolikrát jsem byl ženatý. Nedaří se, viďte? Na tuhle otázku nedokážou odpovědět ani úřady, ani soudy. Centrální evidence o sňatcích prostě neexistuje. / Jednu vlastnost měly všechny mé manželky společnou – chtěly se vdávat! Ať se snažím sebevíc, nevzpomenu si ani na jednu, která by se vdát nechtěla. Ano, je to tak, všechny si mě k oltáři doslova odvedly.

Div divoucí, že při takovémto způsobu osobního života, v každé společnosti klasifikovatelném jako přinejmenším neuspořádaný, Ludvík Hess dokazuje už téměř šest desetiletí, že dovede ve všem, co koná a čím je nadmíru prospěšný kultuře svého národa, pracovat systematicky, metodicky, účelně, svrchovaně logicky uspořádaně.

Ještě daleko obtížněji než dopočítat se jeho manželství je spočítat, čím vším byl, mj. také paznehtářem a vyučil se i sedlářem, obojí v souvislosti s chovatelstvím koní, které vedle zřizování a zdokonalování babyboxů je druhým jeho vkladem do českého života posledního už víc než půlstoletí.

Tím prvním a stále rozmnožovaným je zřízení tribuny pro básníky svého i dalších pokolení. Lituju, že už jsem kdesi napsal, že Divoké víno bylo a stále je vlastně babybox pro básníky; sem by se to hodilo víc.

Chápaje třetí Antologii DV jako svou knihu beethovenovsky (nebo dykovsky?) Devátou, konečnou (přeju mu a byl bych rád, kdyby napsal ještě další, není autorsky unaven), Hess ji uspořádal jako bilanční a začíná svým úctyhodným rodokmenem (když ho mají ušlechtilí psi, koně a někdy i neušlechtilí šlechtici, proč ne básníci?), nezůstávaje u záznamů v matrikách a archivech; v poslední době se věnoval opravám hrobů svých předků. A sám náruživý fotograf dal se do vyprávění o blízkých a vzdálenějších příbuzných; to nazývá trefně Vyvoláváním starých filmů.

Vypráví, jako ostatně v celé knize, poutavě a taktně. Svůj takt uplatňuje pak zejména v nekrolozích a portrétech, umístěných v jednotlivých číslech vždy za verši, případně prózou.

Třetí Antologie DV je mj. velké loučení, které počíná Autobusem plným nebožtíků, loučením s těmi láskami a přáteli, kteří odešli před 2017. Jaroslav má více kamarádů nebožtíků než živých. Vzpomíná na básníka, tiskaře a opilce Pepíka Svobodu, spolužáka z gymnázia Edu Kučeru, na básníka, spisovatele a novináře Pavla Vernera, na česko-německého obchodníka s koňmi a nejen s nimi Tomáše Mittelsteinera, na fotografa Jana Reicha. Z dalších přátel umřeli elektrikář Jan Dítě, policajt a advokát Jaroslav Janeček, automechanik a disk jockey Josef Drešer, urolog Miloslav Hahn, biolog Ota Laušer a psychiatr a sexuolog Miloš Lachman.

A ze stránek třetí Antologie doplňuju další, před rokem 2017 Hessovy zesnulé kamarády: Martin Černý, syn Jany Černé, alias Honzy Krejcarové, vnuk Mileny Jesenské, Daniel Ladman, malíř, Zdeněk Rytíř, textař a muzikant, Karol Stome, advokát a politik, Robert Šmied, včelař, Josef Kučera Kobra, karikaturista, Jaroslav Michálek, fotograf, Martin Houska, úředník a dramatik, Jaroslavova maminka, Jaroslav Holoubek, básník, spisovatel, novinář.

A v letech 2017-2021 zas sociálně, profesionálně, politicky přepestrá množina dlouhodobých i krátkodobých kamarádů, s nimiž se Jaroslav-Ludvík v třetí Antologii loučí: soudce (Jan Vyklický); básník, novinář, vydavatel, muzikant (Eduard Světlík); dirigent a sbormistr (Bohumil Kulínský); profesionální politik (Vladimír Laštůvka); zpěvák, textař, skladatel a trn v oku Honzy Vyčítala (Mirek Hoffmann); soudní znalec v oboru automobilů, majitel autobazaru, už nechtěl žít (Vláďa Jarý); malířka a grafička (Ivana Pavlová); lékař, Jaroslavův tchán a přítel (Václav Jirásek); Emil Machálek Méla; textař, grafik, zpěvák (Jan Vyčítal, celoživotní přítel a jak přátelství skončilo; Jaroslav-Ludvík „setkávání rázně ukončil, když při návštěvě amerického prezidenta George Bushe Vyčítal s ministryní obrany Vlastou Parkanovou zazpívali píseň, k níž Honza Vyčítal napsal text na melodii Jaromíra Hniličky, již se svým orchestrem nahrál Gustav Brom při příležitosti letu Jurije Gagarina do vesmíru… Píseň… definitivně ukončila Jaroslavův vztah k Vyčítalovi. Jaroslav obdivoval Američany v dětství, protože americká armáda osvobodila jeho tatínka při pochodu smrti z koncentračního tábora… Jaroslav s Honzou Vyčítalem obdivovali Američany ještě v 60. letech, když pořádali Camp club, jenže při návštěvě George Bushe v Praze už bylo všechno trochu jinak a Jaroslavův obdiv nenávratně zmizel, zatímco Vyčítalův přežíval); ředitel Pionýského domu v Karlíně (Oto Maget); Stanislav Vávra (nekrolog napsal Tomáš Mazal); spolužák z gymnázia (Jaroslav Fiala); fotograf, výtvarník (Pavel Jasanský); právník, advokát a letec (Ivan Blažek); anglický sedlář (Karel Roubal); filmová scénáristka a režisérka (Naďa Stibitz/Hessova/Horynova/Nadja Seelich; rozsáhlý nekrolog, jediný psaný nikoli Jaroslavem, ale Hessem).

Hessova až neuvěřitelná tolerantnost – i ona je u nás pravý div – v nekrolozích nepřekvapuje; překvapivě však i v nich má principiální meze.

Patnáct stran nejnovější Antologie DV zabírají snímky a Hessovy komentáře pod názvem Jezdecké sochy v zemi české. Znalec a chovatel koní v nich prohlíží jednu sochu po druhé přísně kritickým okem a zaznamenává, v čem i nejslavnější sochaři chybovali, pokud jde o přesvědčivě pravdivé zobrazení koní.

Nemyslím, že se tím Hessův zájem o sochy jezdeckých koní vyčerpává. Jde přece vůbec o možnost vytvořit trvale nehybnou jezdeckou sochu tak, aby vystihla člověka a koně společně připravené uniknout nebo už unikající nehybnosti, opaku života?

Hess se neváhá přiznat, že jistě nejcennějším je pro něho sochařské ztvárnění jeho syna Jakuba cválajícího na hřebci Baghíra, dílo akademického sochaře docenta Milana Váchy z roku 2019. Proč ne? Váchovi jistě radil, jak se vyvarovat chyb, Myslbek takého anděla strážného neměl.

A div nikoli poslední co do významu: Divoké víno jako líheň nebo spíš babybox poezie. Chovatelství básnických talentů má u nás úctyhodnou a tradičně i hanobenou tradici, diskreditovanou už dlouho také samozvanými školami, školičkami a kurzy tvůrčího psaní.

Je známo, jak urputný boj o podobu mladé poezie se zde opakovaně rozpoutával, například před první světovou mezi autorem Bojů o zítřek a příštím slavným překladatelem Francouzské poezie nové doby.

Že se Divoké víno prosadilo v šedesátých letech, kdy zuřil boj o dominanci v množství směrů, a vynikající básník se dal slyšet, že psát verše je nedůstojno muže, to i udivuje i nepřekvapuje.

V dnešní době je situace podobná. Že DV neztrácí ani nyní na své velké přitažlivosti, je fakt. Ze zelenáčů 60. let pořád píší do DV už klasici, kteří mají na kontě množství čtených knih, ale pozoru hodné jsou verše básníků už zralých, mladších a mladých třeba ne fyzickým věkem, ale básnicky, jako je třeba Štěpán Votoček.

Na důkaz, jak živá je poezie, kterou nyní DV předkládá čtenářům, mohl bych ocitovat dobrou polovinu veršů z třísetstránkové knihy, ale na to nemám místo, a tak jen tré návnad (pánové prominou, že z dílny básnířek).

Zora Wildová, DV 2020:

Věta s právem veta // To nebylo jen náhodné a nevinné přeřeknutí / z uleknutí, / to za větu padla věta, / jako se za vetu uštědřuje veta. / To byla věta s právem veta. / To byla věta z konce světa, / jenž by se měl, než bude po nás veta, / hlavně neuspěchat.

Dagmar Burianová, DV 2019:

Prenatální diskuse // Ty snad věříš na mámu? // Slyšela jsem o ní. / Snad tu svou brzy dostanu. / Prý hladí a překrásně voní. // Kde by asi byla? / Po porodu nic není. / Viděl ji snad někdo? // Slyšela jsem její hlas. / Chtěla bych, aby mě pohladila. / Máma není snění, / je určitě všude kolem nás. // Lokla sis plodové vody / a teď blouzníš maličko. / Nikdo se odtam nevrátil / a máma není, sestřičko. // Po celém světě jsou nás mraky. / Tady jsme jen ty a já. // Já však věřím na zázraky. / Vím, že jednou přijde máma / a že se o nás postará.

(Nenapsala to autorka na objednávku otce babyboxů? Spíše ne. Spíše je to doklad jejich významu)

Eva Frantinová, DV 2020:

Marná sláva / Báseň neprší / poprchává…