FRANTIŠEK DOSTÁL

Ohýnek pod názvem táborák vždy plápolal v blízkosti stanového přístřeší, anebo někdy jen u hromady jehličí, které nahrazovalo přikrývku.

Čas si to pořád pádí kamsi kupředu, a tak se čím dál častěji mluví i o stanových městečkách. Ovšem ne již ve spojitosti s trávením volného času v přírodě, ale s běženci či uprchlíky utíkajícími před čímsi nehezkým, či toužícími po něčem lepším. Prostě pryč z míst, kde na ulicích leží lidské mrtvoly i delší dobu…

Ne, nestojím o takový svět, avšak ani nevím, jak tuto hrůzu alespoň umenšit. Vždyť agresivita snad visí už na každém stromě. I na tom, co je chráněn jako přírodní památka. Stanová městečka však nabývají na rozměrech a potýkají se s hygienou.

Pamatuji stanové tábory, taková malá městečka uprostřed dosud neponičené přírody, v nichž jsem jako kluk prožil nejedny prázdniny. Nebyl v nich žádný nepořádek, ale naopak hodně legrace. Večer se rozhořel táborový oheň a do večerní tmy se nesla slova písniček. Třeba i té, co stojí v názvu těchto řádek. Jenže slova zmíněné písničky pokračují dál ­­– „táboráku jásej, děvče mé se vrátilo a já moc nadšený nejsem…“

Ale dost legrace. Té totiž, i když poněkud smutnější se stanovými městečky, máme až dost. Někde se totiž při jejich vzniku musí cosi postavit, jindy odstranit, či dokonce pořezat. Inu, život o sobě dává vědět všude, i když mívá všelijaké převleky.

O letošních prázdninách pořadatelé táborů, včetně skautských, budou si muset cosi připlatit. Tržní mechanismus se prostě usadil všude. Takže táboráku plápolej…

Nevím, na kolik uprchlíky vyjde pobyt pod stanem, ale lidé všude jásají čím dál víc a dokonce dost nahlas. U táboráků zazníval jen zpěv, co nebyl slyšet ani v blízkém lese. Na borovicích totiž ještě nebyly umístěny ampliony. Dnes o sobě dá vědět mobilní telefon, přes který jakási firma nabízí slevu na padesátimetrový bazén…