RUDOLF HEGENBART

Rozporuplná doba mě přiměla podívat se do mé miniknihovny. Hledal jsem knihu Kraj návratů a vzpomínek od Věry Rudolfové z Brna. Popisuje osobnosti našeho kraje, jejich návraty a vzpomínky na náš rodný kraj. Při vyhledávání jsem našel knihu Stěpana Ščipačeva Poezie.

Vydal ji Československý spisovatel v roce 1953. Kniha má 295 stran. Mnozí zřejmě by ohrnuli nos a jednoznačně ji odmítli. Já jsem to neudělal. Naopak jsem si sedl a začal v ní listovat. V oněch letech vydání jsem ji totiž znal podrobně. Zamiloval jsem si všechny verše o lásce. A tak listováním jsem si mnohé připomenul, oživil. Nestydím se. Verše jsou pro mě kouzelné, vstřícné.

Z oné doby vím, že Stěpan Ščipačev byl jedním z nejvýznamnějších sovětských básníků. Promýšlel problémy socialistické morálky, popisoval bohaté citové vztahy mezi občany socialistické společnosti. Jeho poezie nejsou halasné fráze, okázalost, ale mužnost a tvůrčí vyrovnanost, ryzí pravdivost citu člověka, který prací budoval socialismus. Dokládal, že největším nepřítelem lásky jsou boháči, buržoazie. Burcoval proti rozkladné moci peněz a volal po společenství zájmů. Cit hrdinů milostné lyriky nebyl myslitelný bez jejich účasti v životě na společném díle, bez vztahu člověka k člověku. Připomenu několik jeho veršů z roku 1939:

Lásky si važte už teď v mládí a s léty dvakrát vroucněji. / Láska - to není vzdychat, hladit, / vodit se s lunou v aleji. / Přijdou i mraky, nečas, tíseň. / Pak, zkřehlé, kdo vás zahřeje? / Láska je jako dobrá píseň, / a píseň složit – těžké je.

Píše, že láska je jako dobrá píseň. František Branislav napsal:

U nás boj o socialismus vede k šťastnějším, radostnějším a krásnějším lidským domovům. Stavíme si nové továrny, máme radost z nových zemědělských družstev, nasloucháme rytmu strojů, které mají vzít dřinu člověku. Těšíme se z rozsévání zrní na velkých družstevních lánech. Ale při tom nesmíme zapomenout, že nadále milenci tisknou si ruce, matky zpívají ukolébavky nad dětským usínáním, louky a zahrady rozkvétají a horské potoky hledají si svou dálku. Nesmíme zapomenout na cit nevroucnější, na cit nejlíbeznější, který je vítězstvím našich srdcí právě v budovatelské době. Hlas lásky ať je naší nejkrásnější doprovodnou písní.

V obsahu všech básní Ščipačeva člověk pozná historii Sovětského svazu až po vítězství ve 2. světové válce. Zobrazuje život, kulturu, lásku, práci, realitu života. Sám v závěru úvodu své knihy píše:

Ale snad bude i moje cesta poučná pro ty, jimž se nedostává vytrvalosti, či pro ty, kdo z přílišného sebevědomí čekají, že se dvěma skoky vyšvihnou na Parnas.

Škoda, že v průběhu let a společenských kotrmelců zapomínáme na významné básníky, na jejich lidské, filozofické vývody.

Prožíváme jinou dobu, vracíme se ke kapitalismu, k lidské poslušnosti, a na socialismus jsme dávno zapomněli. Je to škoda. Osobně jsem v socialismu hledal, i přes mnohé chyby, které ale nebyly dílem zásad socialismu, nýbrž projevem subjektivismu, pozitivní rysy pro život a ideály člověka. Byť jsme básníka dávno zatratili, zkusme se probrat poezií tohoto významného básníka. Já tak činím a je mně dobře u srdce. Nezapomínám na to, co jsem si v mládí zamiloval.

Pohleďte ,/ já zemi / jsem navlékl si na malík, / ze slunce / čapku si udělal. / Šířím se, rostu / a slyším / vesmírný hlas: / Člověče, sláva ti!“