MILAN BLAHYNKA

Čtenáři si dávno jistě povšimli, že většinou píšu recenze o knížkách veršů a balada je druh poezie, česká literatura má však velkou tradici výsostné baladické prózy; stačí připomenout Stín kapradiny a Havířskou baladu.

Právě tradici baladické prózy rozvíjí Aleš Dostál svou zatím poslední knihou VÁLKA S VLKY s podtitulem (nikoli v tiráži) Kdo má větší právo na krajinu – člověk, nebo šelmy? (Euromedia Group, edice Brána, Praha 2022, 199 s.; obálku navrhl Ivan Brůha). Dostál je zkušený vypravěč, oblíbený autor mysliveckých a chovatelských příběhů, které nejsou zdaleka jen zábavné, jeho povídky a romány vedou pravidelně k zamyšlení nad vztahem dnešního člověka k přírodě, vybízejí k odpovědnosti za ni a objevují mu její jedinečnost, přitažlivost, nenahraditelnost. I když jsou namnoze alarmující, jejich vyústění nebývá skličující, Dostál sází na odvážné jedince, kteří se nesmiřují s kořistnickou devastací země, zemského ráje na pohled, a dovedou jí čelit.

Válka s vlky, vytěžená z celoživotní a nejnovější zkušenosti a lásky lesáka a chovatele, je v mnohém jiná. Je to čtveřice příběhů diktovaných zoufalstvím, zážitkem bezbrannosti a bezmoci, o níž většina lidí, kteří žijeme ve městech, nemáme ponětí.

Ve všech čtyřech prozaických baladách se postavy přesvědčují o tom, že nepochybně dobře míněná snaha ochrany ohrožených živočišných druhů a záchrany původního stavu krajiny se zvrhává ve svůj opak, v tupě úřední, celoevropsky prosazovanou ochranu silnější zvěře proti slabší a v nedovolatelnost rozumného prosazování zachování diverzity, o niž jde. Zákonodárci bez hlubší znalosti aktuálního stavu přírody vydávají nedomyšlené zákony, a úřední i jen samozvaní ochránci přírody v médiích a jimi povzbuzovaných a směrovaných dobrovolnických organizacích, zvláště mládeže, které vítají kdejakou příležitost předvádět svou důležitost, dovádějí ušlechtilé ideje ad absurdum.

I kdo se o přírodu příliš nezajímá, zaznamenal radost, že do naší země se navracejí vlci, kterou šířila média, chlácholící znepokojení, bagatelizující škody na chovech ovcí a koz a radující se z prohlášení vlků za ohrožený, zákonně chráněný druh. Všechny čtyři příběhy Války s vlky (války i s dalšími – zákonně chráněnými – predátory, rysy a dravci ptáky) ukazují drastické masakry, proti jejichž pachatelům jsou lesa a přírody skutečně znalí hospodáři bezmocni. Dravci brzy vycítili, že jim nikdo nesmí ublížit a sami lovit mohou, a ne z hladu; usmrcená nebo jen z radosti z úspěšného lovu smrtelně raněná jehňata, telata, ryby celé nekonzumují, ale nechávají ležet. Stát sice uhrazuje majitelům ovčích stád a domácího zvířectva ztráty, ale zvěř volně žijící nejen ve státních, ale ani v soukromých lesích nepatří nikomu, Aleš Dostál píše: je ničí, tu nikdo nechrání a úřední i dobrovolní ochránci přírody se o ni nezajímají.

Když Jarda z rodu chovatelů vynikajících muflonů vstoupí do jedné Vlčí hlídky v klamné naději, že její členy přesvědčí o hlouposti, jakou je bezbřehá nedotknutelnost predátorů, a dívka s vlkem na tričku reaguje na snímek smrtelně zraněné ovce slovy „no a co, obyčejný býložravec… takový ani bolest necítí…“, teď už ví, že jeho snaha je marná a „že je tady naposled, v tom divném světě zvrácených ideálů, kde se chrání silnější před slabším“.

Aleš Dostál je zkušený autor. Do lesa stále víc anektovaného a ovládaného stále nebezpečnějšími vlky vede čerstvého penzistu lékaře Krásu, těšícího se na léta na odpočinku v moderně restaurované chalupě, a k rybníku, v němž o Štědrém dni pytlačí nejen místní traktorista, ale daleko zhoubněji velké hejno kormoránů, schopné zdecimovat obrovské množství candátů, jde s dětmi promovaný biolog, učící na místní škole, a oba žasnou, čeho se stávají svědky: poměrů v dnešní přírodě, v níž pytlačící traktorista, zralý pro trest, je chudák a nic proti „černé smrti“ v podobě vražedného hejna krajinou táhnoucích ptáků, a v níž beztrestně řádí vlci, plenící bezbranná stáda, ožebračující chovatele a omezující lidi. Vyprávění je zasazeno do zcela nedávné doby. Na Googlu si někdejší praktický lékař přečte z Jihoněmeckých novin, že „Evropa potřebuje více divočiny. Aby bylo možné bojovat proti ztrátě biologické rozmanitosti a změně klimatu, musí země EU více ustoupit přírodě. Rewilding je koncept, který nyní Ekologové doporučují. (…) Do konce roku 2030 musí být renaturováno nejméně 20 procent degradovaných oblastí. Vodítkem k tomu mohou být ty, kam se vrátily původní druhy velkých šelem“.

„To raději koronavirus než rewilding, pomyslel si bývalý praktický lékař.“

Nepomůže ani žaloba na stát, nechránící životní prostředí.

Když chovatel muflonů vybíjených vlky na jednom střetu s ochránci vlků se pokusí hvízdající fanatičku překřičet, řekne, že „ve Francii vytvořili ilegální partyzánské oddíly, chovatelé a myslivci, … a vzali věc do svých rukou“, dojde i na udání, je vyzván dostavit se „k podání vysvětlení trestního oznámení šíření poplašné zprávy podle paragrafu 357 trestního zákoníku“, protože „dne 12. prosince jste ve vlastivědném muzeu vyzýval k založení ozbrojeného partyzánského oddílu…“ a advokát mu vysvětlil:

„Mohlo by to být posuzováno jako verbální trestní čin. Bude to složité dokazování skutkové podstaty, aby nebyla potlačena tvoje svoboda projevu (…). Nebezpečná je ta formulace o ozbrojeném partyzánském oddílu. Průšvih by mohl být, kdyby to nějaký horlivec předal BISce, potom by se to mohlo posunout i podle paragrafu 309…“

„A to je co, ta tři sta devítka?“

Malina chvíli váhal, jako by se to bál vyslovit. Ale nakonec to vyslovil.

„To je vlastizrada.“

Vida, causa nedotknutelní predátoři, která v posledním příběhu nazvaném Pohádka o muflonech zdánlivě míří k happyendu, aniž ho slibuje („Zdálo by se“, začíná 4. kapitolka, „že jsme na konci pohádky a čekáme jen na to, až zazvoní konec. Prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by místo zvonce měla zvonit hrana.“), není jen o vlcích, nad nimiž bdí Vlčí hlídky, do nichž „berou od patnácti, tak jako Minář do Milionu chvilek“.

Baladická Válka s vlky je jako koneckonců každá literatura hodná svého jména o lidech.

Závěr motta titulního příběhu zní: „Někdy bývá člověk člověku vlkem.“