VÁCLAV DUŠEK

Kristus řekl: čekejte na mne a nedělejte nic, dokud se nevrátím. I byli poslušní, ničeho nedělali, i dnes jsou ti, co čekají. Vyhlížejí lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí. Přihlížejí nepřístojnostem. Obrana modlitbou nestačí! V mnohých časech propadaly bytosti v nekončící iluzi – že jim patří svět, i Bůh. Kupčily, lhaly, milost pro ně byla slabost. Slova zneužiješ bez odkladu, jsou ohebná, slizká, prodejná, zavazující k hříšnosti! Slova jsou i dýka. Slova nadbytečná škodí, i nestydaté myšlenky. Myšlenkou zhřešíš bez obav z následků. Vrtichvostů přibylo. Vykladači práva, placení mocipanstvem neváhají sloužit zlu za mrzký peníz – ohnou hřbet, zmijí jed plivou denně, po nich potopa! Kolo dějin se točí, máme k obraně ohrané polopravdy! Tančíme mezi minami, smíchem se bráníme realitě. Úžasné dny svobody – kde? Zaplať Pánbůh, máš-li čím. Chudobná řekla před knězem: Kdybych měla, zuju boty. On nechápal. Chudoba straší. Hledíme kamsi do ztracena, nás se to netýká! Slepota zrůdnosti.

Zbrojíři bez bázně i hany vysílají do krajin žoldáky – v zájmu světového míru, komediální demokracie. Oj, chameleoni se množí! Děvka válka lahodně vrní. Slyším hlas Sidonie – pod svůj plášť si nás přikryje, Levočská panna Mária. Buď ty milovaná navždy! Pyšný honil moudrost – vždy ho minula. Na štěstí všem, poblíž mudrce. Povýšenost dojde trpkých konců. Natřásají paví peří, ale nejsou v bezpečí. Pomatené národy divočí. Největší nebezpečí planety – člověk, stále Bohu milý. Každý den měj odvahu žít, neubližovat slabým. Laskavostí nešetři. Obejmout ztraceného, povinnost! Nebudeš mít jiného Boha krom mne, pravil. Modlíme se, šplháme k hoře marnosti v naději i falešné víry, obklopeni tisíci chtíči, zradou, pomateností hlupců sedících na trůnech z jílu. Hvězdy nad hlavami blednou v údivu, hle, člověk míří prý k pokroku! Bláhový omyl. Bohů mnoho, kdo je Onen pravý? Přemýšlej. Věř, a nepochybuj.

Vraždy i násilnosti halíme do božského tylu, v přemíře obludnosti se křižujeme a bereme nadarmo jméno Otcovo. Hřešit nebolí. Vzdalujeme se ráji, my, plytcí pokrytci víry. V odporném zrádném sebe objímání milujeme vášnivě sebe samých, vyhaslých. Mrtvých. Kam pohlédneš, všude strážci víry oné čisté. Světíme zbraně i umírání neviňátek. Kdepak! Bozi nás nemilují. V zahrádkách jejich, umíráme. Můj jediný Pán stvořil tento svět u hvězd. Věřím, oslovuji Jeho i Syna v osamocení. Bludy rozsívají traviči v záhonech planety.

Mrzkých povah přibylo. Zlo, matka slabých. Modliči jedovatých slov ukrývají duše. Vyhaslé.

Klaníme se panstvu, ve válkách umíráme za Vlast. Co je vlast? Pouhé slovo. Bůh mlčí. Má nás přečtené. Z brabce se orlem nestaneš. Přesto se snažíš přelišačit danost, ano. Vlastenci buntují nerozhodnuté. Dravost davu ničí životy. Potomci ponížených přináší zlobu do stáda. Kdo zaslouží pohrdání? Najdou se ti, co rádi řinčí zbraněmi, sami v pohodlí, v zázemí, odkud se smrt zdá být hrou! Dávno pryč doby jatečních generálů, dnes zíráš – od vařečky k dělům, bojovnice s ústy jedovatými, polibky konce nabízeny bez citu! Zabít, jak lehké.

Vstupujeme rázně do duší bytostí bez milosti, soudíme krutě, s opičí naléhavostí – zničit! Bohu se dávno vzdalujeme, už ho nevidíme, modlitby i křižování nebere konce – lžeme! Kolik lidí, tolik bohů, kolik bohů tolik smrti. Nekonečnosti nedosáhneme, v nebesích temno. Pranýřovat, soudit, účtovat, dmeme se pýchou. V konečné vteřině zhlédneme film Život, prý. Kdesi nahoře má Bůh domov. Nedohlédneš. Věřit máš v pokoře! Mlčky služ, nerouhej se, odměnu neočekávej, odměnou je ti pravda. Málo? Kdeže! Pravé desatero přikázání však nevyznáváme. Pohodlnost zachvátila týranou Zemi matku Utrpení uctívat Boha jediného, žal neosiřel. Včera potupený, dnes vzývaný, pozítří už zapomenutý. Hrdost odváta. Prodána.

Nezobrazíš si Boha, člověk je náchylně tvořivý. Mnoho-li Bohů i bůžků, rádi se klaníme, křižujeme, voláme, přísaháme, prosíme, děkujeme! Lžeme. Zachovávat přikázání, proč? Děsíme se pokory. Nezastraší nás napomenutí Boha, kdeže! Podvádíme. Bůh žárlivě miluje své bytosti, vina otců nasnadě. Klaníme se neradi, uctivost zmizela, do Boha!

Nerdíme se pokud možno, kdeže – k čemu stud? Proč osočovat sebe samých?! Modlíme se vroucně. Nemohoucně sledujeme křehkou budoucnost. A žádáme milosrdenství, odplatu nezasluhujeme. V tichém rozjímání upadáme zvolna do netečnosti. Hříchy posbírány cestou do konečné stanice život, milosrdenství zamrzlo. Pokolení odsouzena mlčet. Viny otců máme dány do vínku, včera bylo pozdě. Bůh jest žárlivým Otcem, i mecenášem. Vidí z nebe hluboko pod zem, do hlubin oceánů, dohlédne k vrcholkům hor čnějících nad hašteřivým lidstvem. Známe tajemství života, opravdu? Známe pravdu! Pýcha nás zcela přemohla.

Opuštění v dohledu! Podvádíme bez váhání. Morálka, k smíchu. Pravda? Přepych k smíchu. Láska k bližnímu, zapomenuta. Kupčíme s nenávistí. Hltavě. Hle, odporné hyeny. Ženy bez valného půvabu, bez milujícího mateřství. Ochotny pilně smilnit, a muži si neodepřou chtíč, Vždyť, jak dlouho budeme ve světě, třeba do jara? Necháváme si narůst paví peří – hle, pohlédněte! Staří kapouni uplácejí slípky, plodí děti, odporní Nemuži, vyžilé trosky. Bída pohledět. Soudnost odplynula. Zneužíváme slov k prospěchu osobnímu. Máme pod palcem armády zběsilých posluhů, podučitelů, vidíme i slyšíme nemravné bytosti, trousí jedová oblaka. Nenávist k dostání bez omezení a čekací doby. Nemilujme, neumíme. Zrazujeme neomylně. Baví nás zákeřnost – jděte kamsi s pokorou, hlupáci. Pokora – smrt! Učili nás, trpělivě, že nelze zneužít jméno Hospodina. K pláči, jak snadno selhat, obelhat, využít dobovosti. Za neuposlechnutí neujdeme trestu. Trest nevykonán. Proto kněží světili zbraně vojskům vybraným. Zabijáků Bez bázně a hany. Z kazatelen buntovali sluhové Boží do zbraně. Vybít neposlušné, zásluha. S běsněním vraždit, no a? Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Žízeň po životě neuhašena. Věřím v jediného Boha! Kterého? Ty, Milosti plná. Pán s tebou požehnaná, věřit vyžaduje pokoru, holenku. Čistotu ducha nehledej. V poušti selhaní a lží buď ve střehu, vyhni se obludnostem. Obludária po planetě přibyla. Láska ubyla! Pamatuj a cti vždy Den odpočinku, on má být svatým. Pracuj s poctivostí šest dnů, sedmý den ustaň, poslechni. Mistr poslal vzkaz domů; být básníkem, komu je dáno? Muž vězněný zběsilou smečkou sadistů napsal i toto: I já zde zaslech v nočním šelestění, jako když ve spánku se obracíš. Bylo to bílých rukou zaúpění, či měsíc pohladil mě skrze mříž? V tenkých pavučinách snění, usíná básník. Skutečný! Básníků se vypíná, škoda číst! Požehnáno nedostane každý, i slovo hyne nepravostí. Básníku mnoho, přemnoženo. Znásilnit slovo, ano? V šesti dnech pracuj do zemdlení. Sedmý den mysli. Svatý den pro každého, řekl Hospodin. Neviditelné světy, uchovány budoucím generacím. V tichu duchovní temnoty sváteční den posiluje.

Sedmého dne nactiutrhači nelení, zlo nespí, ožívá.

Pamatuj dne svatého.

Ve strachu rodí matky, ženy, v zemích útlaku i válek. Matky přicházejí o syny i manžely, rodí je pro generálskou chásku, stále nové a nové! Slzavé údolí. Máš Jednoho Boha na výsostech, považ, také matku milovat budeš i otce svého – Bůh dal naději, lásku.

Dlouho na zemi budeš věrný a ctnostný. Neselži! Křest v kostelích, kdeže?! Ne! Bohu se vzdalujeme. Myslíme na blízké, tvrdíme, že ano, lhaní a hřích. Dokážeme adorovat nehodné a zatracovat přímé. Výmluvy, pomluvy, domluvy – tichý náš vzdor. V umírání voláme Pána, proč v poslední hodině. Bojíme se smrti, neznáma, peklo máme na zemi?

Svět odnosí generace a generace svět denně ohrožují. Matka příroda znásilňována vědci a papeženci.

A Bůh? Nepřikázal nám klanět se kněžím, ani papežům. Říkáme kněžím Otče! Máme jediného Otce. Nuž. Bůh je všudypřítomný, netřeba chodit do kostela, klanět se sochám a obrazům. Fanatismus je zrůdný. Hříchem je obětování Krista při mších, hostie tělo, víno krev, hanba nás neodradí. Boha máme v srdci, ne-li, nevědomost není hříchem ani prokletím. Žij!

Vzýváme Krista. On trestal viníky spásou, jeho potrestali ukřižováním… nebohá beznaděj zločinu! Trest a soud, zbytečnost. Modli se a mlč. Pána máš po pravici, nevidíš?

Ty a On. Pravda a láska. Nezabiješ. Vraždí i slova! Lidské plémě se raduje z násilí. Kupčí se zbraněmi, politikáři rukují do voleb s úsměvy věčného blba. Vyzbrojit kupce, ano, to je oč běží v podřipské krajině, řečeno s Mistrem.

Přihlížíme bezpráví z domova. V bezpečí, sytí, ano. Denně umírají slabé bytosti, opuštěné a obětované. Etnické čistky nevymyslel Ďábel, ale věřící modláři. Člověk člověku vlkem, byť ani vlk se nám nevyrovná. V plytkém čase k zabíjení druh čirého vele opojení.

Vraždy v nás nevyvolávají úžas z čehosi odporného. Zbavit druhého života, nutnost, ke všemu máme, ano, požehnání, od koho – přec od sluhů Božích, bloudi.

Miliony zavražděných, mučených ve věznicích i ve státech pyšnících se demokracií – jejím vývozem, zničené životy, otrávené vodstvo, panenská země. Trpasličí tance nevýznamných bytostí vyvolávají nenávist, závist, pohrdání, msty – pomstychtivost bují v klecích zločinu. Štítíme se Bohem! Jak to že dovolil zničit životy v táborech smrti?! Kde byl?!

Boha miluješ nebo nenávidíš, pohrdáš jim díky učení zavilých neznabohů – ti čachrují s majetky, penězi, lidmi, domnívají se, že mohou vše – oj, hlupáci, spějete ku konci, jako jiní. Neposlouchejte jedovaté zvratky umíněných pachatelů nectností.

Nezabiješ, pamatuj! Věrnost, čistý štít.

Amen.

V naší době, ano, vymírající romantiky, nesesmilníš. Nahota není sprostota; avšak užívání těla ku prospěchu nehodných. Veřejné domy se podobají politickým palácům – platíte, avšak rozkoš je pomíjivá. O smilstvu mají povědomost i vysoké církevní kruhy, nebyly pověřeny ani Bohem ani Kristem, usurpují si moc, kradou, smilní, lžou! Odpudivé kreatury ponižují lásku, tělo mají k nízkému užitku. Být děvkou není k ostudě, staré řemeslo vynáší, jak komu, ano. Být sluhou Božím není pro každého! Sloužit nemusí prospívat. Apoštol se diví, kdo může lhát o zastupování Krista na zemi. Kde berou jistotu zástupci Boha, že jsou těmi pravými; licoměrnost si nevybírá. Včera vykupitel, pozítří zastupitel, popozítří chátra! Poslouchej slova z kazatelny, pozoruj kněžíky – hle, jistý trpitel volí slova božská, tepe zlořády sám zasažen pýchou, lží, sebeláskou. On všude byl, všechno zná – vidíš ho zblízka, ouha, šiřitel nenávisti! Přidružené bytosti hlásají čiré pravdy, uvrženi do pavučin mrzkostí.

Sbohem!

Proklatci závidí doby předminulé, kdy žena dokázala silou vůle neotěhotnět, běda nedoukům, i když nic není zapovězeno – akty ženských těl malovali mistři i ubožáci, dnes nemusíš malovat, stačí fotografovat, zmáčkneš, hle, umělec se zrodil do světa beznaděje. V současném světě žena stále mnoho neznamená. A političky, děvky vylhaných slov, ano, nepočítáme jich, dost je ostudy! V nastalém čase bujarých her polozralých musíme postát v samotě – klást si otázky a odpovídat pravdivě. Mnoho neumíme, pravda, ale tváříme se, že začneme řídit svět, že se proměníme v apoštoly všech ctností, a že jich není málo. Šašci se tetelí, myslí, že jejich zkušenost je k opakování! K smíchu! Věřitelé moci zírají – vytrvalost dožene průměrné k významným postům. U kormidla postávají neumětelové, rázují vodami podle nálady a ochablých vědomosti.

Povrchnost! Probral se ze snu – prozřel, bloumá v průměru. Nicotnost!

Sledují se vyhlášená videa, pornografie přitahuje lačné. Hnus popouzí, kdeže, raduje se nevzdělanec i ten, kdo už je natolik inteligentní, že se k ničemu nehodí. Slizké bytosti sliní, reklamy zvědavé bičují; zvyš výkon, staň se nadsamcem ve světě klamných snů!

Hrozí snad vyhnání z polo ráje? Smrt tančí polonézu! Vševidoucí oko vidí hanbu. V zájmu demokracie vypaříme zemi s lidmi. Mocnářské chutě vyčpělosti zobchodujeme.

Kramáři vítězí. Slovní červi se pasou v demolici pohody. Hlavy jsou bez záruky! Bídáci pějí písně válečné. Obětují i děti, ne, nenechají maličkých dojíti přijetí do bezpečí.

Nebem pluje toulavá hvězda, padá prudce k zemi. Máš svou hvězdu? Opravdu? Pak jsi šťastný.

Války – zbožňování žen, kdeže! Vraždy! Zabijáci v převaze. Hříchy vzdáleny. V našich časech ukamenují ženy a my s nimi šmelíme, lidi nech být, pryč od nich. K rozjímání čas,

opravdu. Plebejec vyučuje plebejce. Národní hrdost kypí. Násilí bestie posílí! Smilnit povoleno. A mysli pak na dědice. Pomni, nejsi otrok, ale syn. Bludy a zbytečná slova. Nebudeš vyslyšen. Stereotypní opakování modliteb, pouze ztráta času. Opakování slov tě neochrání. V pustině nevědomosti hyneš. Strůjci průměru padlí andělé. Lovíme zbytečnosti, blízko moudrosti postává hloupost. K dostání okamžitě, zdarma. Kdo není bez hříchu? Marie byla bez hříchu. Přímluvkyně, vykupitelka zatížených hříchy. Kulty bývají snižovány.

Neznámé pohoršuje slizké povahy, pochybují o všem, všech, krom sebe! Miluješ svého syna, matko? Potom ho nesmíš rodit pro válku! Špatná úvaha: ty zemřeš dnes a já až zítra! Bída ducha přivodí závrať z klamu i nadřazenosti. Smrt koná právo, spravedlnost jest zaručena pro každého. Modli se a pochybuj – o sobě.

Amen.

Optimistická komedie bují, davy skučí. Harpyje tančí. Upíří doba sílí. Věrolomnost matka zbabělců. Tajné dohody, i kouzelné náhody. Trylkování nadutých nevnímáme. Chyba.

Svěříš- li komukoli duši, starej se, aby nezhynula. Pozor! Vraždění neviňátek v zájmu moci – hřích, jejž neodčiníš. Nesmrtelnost? K čemu – ráje na zemi nevidíš. Rasismus, odporná nauka. Krasoduchové vykládají bludy, barvy vadí v rozletu. Citová vyhaslost, virus zbloudilých. Mateřského citu stálý nedostatek. Měj na mysli: poslední hodina platí pro žebráka i boháče. Hříšné duše, nerouhejte se – odhoďte pýchu. Vyhněte se ječícím bandám, hlásají pravdu, v srdcích chovají nenávist!

Zas husí hejna počítám, křičej, jak vracejí se domů, já táhnu zemí, nevím kam a patřím, sama nevím komu. Letěj tak nízko nad zemí, že musej slyšet, jak mi šeptá…

Slova ženy matky jsou posvátná. Svaté mateřství! Nízké duše kladou slávověnce k hrobkám. Muzika, zpěv, nic nechybí. Blahoslaveni v nedohlednu. Křivotahy nás zahlcují – myšlenky fanatiků sejí smrt. Malověrnost, virus bezmoci, zklatokruhy oslepují chtivé.

Slovo nepokradeš nás provází od křtu. Zaryté povahy však obcházejí doporučení, prosbu – zákaz. V tomto světě není neviňátek. Maličkých nenechali jsme přijíti k Tobě! Hanba!

Zloději slov i myšlenek se pomnožili, nic jim nehrozí. Ani pohrdání. Hlupáci se chválí. Kradou se majetky bez trestu, i nápady bližního se hodí k čachrování, stačí sehnat dobrozdání a cesta umetena. Volení a zvolení zločinci druhu odporného vyštěkávají lži. Krádež – hrdinství. Krádež – zrada. Krádež milosrdenství. Ze srdcí vymizela pravda, láska. Dechberoucí karavana putuje pouští. Žíznící po životu bohabojném trpí pohledem ku krutosti.

Zloději se nevyhnou ani pokladům nevyčíslitelné hodnoty. Po dlouhá léta pozoruje Otec hamižné děti. Směřují do nicoty, zapomnění. Nečeká je peklo, peklo neexistuje v jiné podobě než pozemské – peklem jsi sám sobě. Svatokrádež slov tě neochrání. Modli se v tichosti, pokoře, sám před sebou!

Nevystavuj se na odiv v bohatých chrámech, vyhýbej se procesím zmaru, neoddávej se falešným iluzím o místech, kde budeš zázračně uzdraven. Apoštolské mise současnosti

mohu svádět na scestí. Hluchá semena lákají zoufalce. Kněží rozkradli myšlenky Učitele apoštolů. Staví se do role vševědoucích, nehanbí se za výroky scestné, budeš-li vybrán, pak se staneš svatým – ale svatým čeho, pro koho, proč?! Díváš se a vidíš holomka, krade dětem budoucnost. Stud se vypařil, pravda zmizela. Láska k sobě samým vyrostla do obludných rozměrů. Zlodějskou chásku nezastaví odseknutí údů. Nepokradeš! Ty sám jsi v pokušení nebyl? Ne-li, máš otevřenou cestu do nebes… i když v nebesích se bytosti nevyskytují.

Krádeže vedou k zahanbujícím masovým vraždám. K válečným zločinům. Na počátku stojí lež, na konci smrt! Kdo má na svědomí krádež života vezdejšího? Vykrádání přírody není hříšné. Podmínky k životu se díky krádežím ziskuchtivých zhoršuje, rabování, neúcta, hlupství oněch zvolených, ne vyvolených, stačí pozorovat neomalence, rabiáty, zlodějské klany, omezence, mrzáky ducha, toužící vykrást mozky vědoucích. Dáš-li pozor, vidíš zhůvěřilce na každém kroku, slyšíš jejich krákoravé hlasy. Strejci bez skrupulí ničí svět, tetky mlátí hubami prázdnou slámu – a budou v Pánu!

Miluj život, mysli, pak nepokradeš. Časy jsou prý různé, i hrůzné! Nebo spíše lidé? Miliony prošly mučírnami, tábory, plynovými komorami; mapy dokladují bezprávné zacházení se spolubratry a sestrami. Zabíjení, vraždy – zlu se vede dobře mezi lidmi. Krev z rukou smyješ, ale uvízne v duši – máš-li jakou! V kotlích nenávisti uhynou bytosti – a kolo dějin spěchá dál, hanby nezná.

Historie bývá však nepřesná, zapomíná na úplatné soudce i krvavé prokurátory, dokonalé udavače, ideologické lotry, úplatné mizery, vyvrhele, lháře, falešné hrdiny; kostely, naděje vyvržených pekelnou společností pod drobnohledy placených katanů! Mluv tiše. Vyhni se společnosti stále chytré a informované. Lišáci naslouchají. Státní uši, podobny těm královským, nepřítele vydáš i za cenu křivého svědectví! Uskupení z podzemí pekla vykvetla do ne krásy – pozor na slova, raději mlčet, neprovokovat chtivé šelmy. Svědectví o zradě a nepřátelství na denním pořádku. Boha nevolej! Šibenice zvaly ku konci nezlomným.

Zátahy na nepřítele konány denně, úspěch zaručen. Miliony životů vyhasly. Budoucnost načrtnuta vždy přesně dravci pokroku; nezaháleli, útočili, zotročili nepřítele, cílili zdatně na určené terče – kdeže slova o křivém svědectví, napomenutí, že nevydáš křivého svědectví proti svému bližnímu.

Soudy polykaly nařčené z čehokoli. Udavači se nestyděli lhát, slova překrucovat, cupovat údajně podezřelé, štěkat smyšlenky a hnát k poslední cestě oběti nenávisti. Konec.

Kdeže, lidské plémě se nezmění. Podvodné nauky o Bohu spasitelném ohýbají páteře všem fanatickým bytostem. Nu, budeme pouští pochodovat za odměnou. Oáza v nedohlednu.

Mluvíme o míru, milujeme války! Poklonkování mocným nemocným trvá věky. Ženy pláčou, ale rodí dál syny pro zlosyny. Hroby pokrývají líbeznou krajinu, klademe kytice a věnce, vyhráváme marše, předstíráme smutek a chrastíme metály – k tomu Boha nepotřebujeme. Vystačíme si, pomodlíme se, přijmeme s radostí hostie, tělo Páně, od lživých kněžíků. Zrady na pokračování. Zlo mužské, ženské, Bůh je daleko. Básník Jan napsal manželce:

Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,

jak oknem hleděl na mne skrze mříž.

Mezi nás prostřena noc šelestící,

na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Poezie zemřela. Do hrobu dána. Zapomenuta. A ejhle, k Pánu daleko, do nebes bludná cesta. Láska zrazena. Miluj bližního svého, odpouštějme, přiviňme ho k sobě a opakujme si: Má je vina! Nepokradeš, ani v myšlenkách.

Amen.

Milenci života na pokraji vyhynutí. Touha i nesmyslná, podlá, dychtivost a chtivost! Vidíme úspěch a štěstí bližního, nízce závidíme, vztahy ničíme. Vypínáme se k nebeské báni, hřešíme úklady Pánu při modlitbě! Majetek nás zaslepuje, chceme vlastnit i lidi, i statky, myslíme, že máme blíže k Bohu, když se stále modlíme, křižujeme, žádáme spásu, porozumění, lásku; spása na dosah – pokora, čistá mysl, ani v myšlenkách netoužíme po ničem, co patří bližnímu. Odpoutáme se od hmotného a přestaneme si myslet, že máme největší lásku, také majetek, ojedinělé myšlenky, bolest a lásku Pána. V životě si počínej tiše. Zaplaš pýchu, nepodlehni sebelásce. Dychtit po úspěchu – slabost ducha. Vyhni se dostihům po velkém uznání, staneš se věrohodným. Starci touží po snu s mladými ženami, mladé ženy touží mít majetek, přináší do vztahu původně čistotu – lety se čirost zakalí. Církevní zločiny vyplouvají k povrchu – páchnou pedofilií, odpornosti a zločiny pánbíčkářů trestány laxně. Hanba!

Vládcové světa prahnou po slávě válečné, cizím územím, zlato oslepuje, sápou se po slávě za každou cenu, ke slávě se hodí pomník – i proto v severní zemi postavili jezdeckou sochu, trpaslík se nadouval na poníkovi. V prachu zbytečnosti spočineš, jako hříšní hříšníci. Tahy zla pominou. Jedovaté pomluvy budou rozpuštěny, samaritáni sebeklamu zhynou, chytráci podvodů se popálí; křivé přísahy – záruky pravdy?! Soudní komická divadla, zatuchlé zpěvy krkavců. Cti pravdu, věrnost Bohu. Nemusíš dávat k odivu čistou víru – víra v pravdu neočekává odměnu! Vůle k žití tě povznese. Mít Boha v srdci. Stačí! Loupení na zemi nemá mezí, zatím. Trest přijde. Náhle, bez varování. V zájmu vlasti krademe, vraždíme, ano, nic nám není dosti, po chuti, dle našich představ. Vidíme se v křivých zrcadlech – jsme krásní, dokonalí, lháři.

Mocný ždíme slabého – vylupujeme čest, pokoru, lásku, naději, odměny, smíchem oddalujeme konečnou výplatu za splátku, ano, žijeme bezstarostně, potřebným se vyhýbáme, třeseme se o majetek, zavíráme oči před maličkými, chceme žít v přepychu. Nouze se štítíme, potřebným se vyhýbáme. V nadbytku zhlížíme ku zdrogovaným bytostem; zisk nade vše, zabij pro peníze, majetek. A hle, demokracie hyne v bahnu odporných lidských vlastností. Bereme plnými hrstmi, čeho se nám žádá. Poetičtí gigolové se nadouvají – spása, neodvratná smrt.

Modli se tiše, pokorně, v samotě. Vyzpovídej se sobě samému – nemáš-li hříchu, pak pobýváš tam, kde se již nepohřbívá. Posvěceno bude jméno tvé, věř! Bože, buď laskavý, prosíme.

Vedlo se ti na zemi dobře? Děkuj Pánu i sobě. Mnoho nadutých zaplavuje planetu, zemi Boží. V srdci měj otce, matku svou, žij v pokoji i při nedostatku, nehleď ku druhým a neušpiň duši svou zlou závistí, chtivostí, lží, úskoky a proradností! Modlíš se? Ano, ale nezapomínej bližních. Vysvoboď se od zlého. Miluj, věř.

Amen.