PETR ŽANTOVSKÝ

Mnozí z nás si ještě pamatují slavný spor z poloviny 90. let, kdy začala vysílat první opravdu mocná soukromá televize NOVA. Řada intelektuálů z kulturních kruhů se cítila být pobouřena a zrazena. Svoboda pro společnost, kterou jsme, ať už za jakýchkoli okolností, ale přece jen, po listopadu 1989 získali, byla často interpretována jako svoboda tvorby a kreativity.

Ruku na srdce, hodně z nás podlehlo představě, že ony slavné knižní čtvrtky, kde se stály fronty před knihkupectvími na nového Hrabala či Seiferta, byly známkou jakési vyšší kulturnosti národa. A tak jsme čekali, že uvolnění kapitalistických svobod přinese mnohem více „hrabalů“ a „seifertů“ a naše země bude kulturně vzkvétat.

Ale do toho vtrhl Vladimír Železný jako tvůrce a ideolog komerční televize a místo „hrabalů“ a „seifertů“ do našich domácností přivedl Emanuelu, Dallas, Dynastii a další nekonečné mýdlové opery severo- nebo jihoamerické provenience.

Vyčítali jsme tehdy sborově Železnému, že kazí vkus lidu, který při všem, co se proti nim dalo říci, byl odkojen přece jen kultivovanější stravou v podobě např. seriálů Jaroslava Dietla. A nyní tedy došlo na kulturní kolonizaci z amerických odpadkových košů (ty seriály z osmdesátek už nechtěli kupovat ani v Singapuru), nicméně u nás to začalo vytvářet nový divácký modus.

Železný tehdy kontroval takto: Fronty na Hrabala jsou mýtus, kulturní stav národa není jiný než na Západě, jen naši lidé dosud nedostali ke zhlédnutí onu západní produkci. Nyní teprve diváci pochopili, že chtějí Dynastii, a nikoli Seiferta.

Demagogie z té věty doslova čouhala, ale své dílo ta změna vykonala. Když se podíváte dnes už nejen na importovanou, ale čím dál častější domácí seriálovou produkci, zjistíte, že ta nivelizace na nejnižší společný intelektuální jmenovatel zde slaví triumfy.

Seriály jsou (až na výjimky) plytké, herectví odbyté, příběhy jeden druhému k nerozeznání podobné, nějaký spodní plán (třeba zamyšlení nad stavem dnešního světa) je zcela vyloučen. Hrdina skáče, běhá, střílí, vyšetřuje (krimi) nebo léčí pacienty, pečuje, hádá se s personálem (nekonečné série ze špitálského prostředí), tu a tam se přimíchá nějaká rodinná banalita, třeba rozvod, nevěra či zlobivý potomek, a je zde dort jak vyšitý – kočičkou a pejskem.

A co lid? Spokojeně vrní, vypráví si ty hloupé historky v autobusech MHD, stejně jako si kdysi vyprávěl o vztahu primáře Blažeje a sestry Iny. Zdá se, že je vše v pořádku. Díky Listopadu máme kapitalismus, díky Železnému televizní návody na nemyšlení, hurá vstříc k zářným zítřkům.

Ne politika, ale technologie

Jenomže do hry vstupuje čím dál silněji nový prvek. Už to není politika, která určuje perspektivu fenoménu zvaného „telka“. Jsou to technologie. A tyto technologie postupně přerábějí i divácké chováni veřejnosti.

Typické to je ve vývoji a postavení tzv. streamovacích služeb, tedy televizního programu dle vlastního výběru ke zhlédnutí za příslušný poplatek (typicky Netflix, novácké VOYO atd.). Podíl „televize na vyžádání“ (TV on demand) na trhu sledované videoprodukce dramaticky roste.

Podle Eurostatu v Česku placených služeb na internetu využívá 12 % lidí. Nejvíce si za obsah připlácí diváci v severských zemích, kde jde o 55 až 80 % populace. U našich nejbližších sousedů jde o 17 % na Slovensku a 25 % v Polsku.

Erika Luzsicza z distribuční společnosti AXOCOM k tomu dodala: „Tyto skokové rozdíly nejsou způsobeny poplatky, které jsou všude nízké, dokonce levnější než mobilní paušály, tudíž ve srovnání s jinými věcmi téměř zanedbatelné. Stejně tak nelze říci, že by problémem byla kupní síla. Spíše jde o mentální nastavení a přístup. Ve východní Evropě jsou lidé stále zvyklí, že některé věci jsou zadarmo, ale bohužel si neuvědomují, že kvalita a možnost širokého výběru něco stojí.“

Ale i toto konstatování už neplatí úplně a doslova. Probíhá totiž, a nejen v této věci, relativně bouřlivý generační přerod. Podle výzkumu právě společnosti AXOCOM v roce 2014 sledovalo klasickou televizi až 90 % mladých lidí.

Podle podobného průzkumu z loňska si klasickou televizi aspoň jednou týdně pustí zhruba 30 % diváků ve věku 15–24 let, u věkové skupiny 25–34 let je to něco kolem 50 %. Ti ostatní se postupně stěhují do nového světa onlinu.

Je vysoce pravděpodobné, že tento trend se nezvrátí, naopak urychlí. Odborníci se shodují na tom, že svou roli sehrála i covidová dvouletka, během níž se mnohem více lidí uchylovalo k jiné než tradiční televizní stravě. Mnohem víc „volného“ času vedlo k touze více se podílet na výběru toho, co sledujeme.

Co se nám nabízí?

Když se podíváte na možnosti nabízené systémy TV on demand a streamovacími službami, zapomínáte, že nějaký Hrabal, Seifert a večerní četba u skleničky Merlotu vůbec kdy byli. Hleďte:

Mezi nejčastější systémy tohoto vysílacího byznysu patří třeba Transactional video on demand (transakční video na vyžádání) – je to systém, ve kterém zákazníci platí za každý obsah služby. Zákazník si například zaplatí za každý film nebo pořad, který chce zhlédnout. Obsah si stahujete k zapůjčení pro určitou dobu zhlédnutí. Typicky to provozuje obchod iTunes od Applu či obchod Google Play.

Další službou je Premiere video on demand (premiérové video na vyžádání), tedy systém, který umožňuje zákazníkům zhlédnout obsah dříve, tedy například ve stejnou chvíli, kdy je film uveden v kinech. Většinou však za mnohem větší finanční částku. Příkladem stůjž společnost Disney, která některé z filmů uvedla na své službě Disney+ ve stejný den, jako měly premiéru v kinech.

Časté je Subscription video on demand (předplatné video na vyžádání), systém, ve kterém je uživatelům zpřístupněn obsah služby v rámci předplatného a je většinou streamován prostřednictvím internetu. Zde dominují Netflix, Disney+ a HBO Max. A u nás třeba již jmenované VOYO.

A zdaleka ne poslední, ale obecně značně známá je služba Ad-supported video on demand, která poskytuje bezplatný obsah s reklamami, například na YouTube.

Jak vidno, opravdu je z čeho vybírat. Opulentní čísla z následujícího přehledu to dokazují: Netflix – více než 220 milionů předplatitelů, Prime video (Amazon) – 175 milionů, Disney+ skoro 140 milionů nebo čínské firmy Tencent a Baidu (dohromady skoro čtvrt miliardy předplatitelů).

A všechny tyto společnosti, jakož i dlouhá řada dalších, pohybujících se aspoň v řádech desítek milionů klientů, nejen prodávají zhlédnutí děl již existujících, ale namnoze také produkují původní věci.

Ale nemylme se, nejde jen o slaboduché akční či pseudofantasy pohádky, ač těch je samo sebou přehršel. Třeba Netflix vyprodukoval roku 2018 veleúspěšný celovečerák režiséra Davida Mackenzieho Král psanec nebo o rok později film slavného Martina Scorseseho Irčan. Pro zajímavost, v nabídce této firmy jsou i filmy české, třeba Lída Baarová nebo Milada.

Snad v té technologické revoluci je skryta i slabá naděje na to, že velké peníze, které se tudy točí, povedou také k velkorysejší audiovizuální tvorbě.

Snad zapomeneme na Dynastii, ale k Hrabalovi a Seifertovi nás to nejspíš už nevrátí. Ledaže by platilo ono známé „čeho je moc, toho je příliš“. Ostatně jiný český básník, Josef Kainar, napsal v jednom verši „Oceánu stačí kapka, a už je ho příliš“.

Tak se zkrátka nechme překvapit.