KAREL SÝS

Tohle okřídlené úsloví platí stále, snad už od středověku. Houby byly drahnou dobu čímsi jako maso chudých. Později se staly už jen doplňkem stravy, nicméně velmi žádaným a oblíbeným. A rovněž objektem houbařských fanatiků, jichž je v Čechách několik milionů. A započítáme-li i děti, tak prakticky celý národ vyráží do lesů, sotva zaslechne želanou zprávu: „Rostou!“

Ty děti uvádím schválně, neboť zejména pro ně vydalo pražské nakladatelství Grada Publishing knížku s lakonickým názvem HOUBY a s podtitulem Poznej 85 zajímavých druhů.

Od jiných, dnes už bezmála nesčetných houbařských publikací se liší především autorem, vlastně autorkou. Je jí Bärbel Oftringová. Jedná se totiž o českou mutaci německého vydání z roku 2017. Překlad pořídila Jitka Koubková.

Máme samozřejmě dostatek autorů povolaných i vyvolených, uveďme jen proslulou houbařskou rodinu Smotlachů! Ale řekněme si: nová kniha o houbách neuškodí. Zvláště když vychází v edici Příroda pro děti.

Jednak je krásně vybavená, celobarevná. Je velice instruktivní, což je důležité v časech, kdy se lesy dětmi přímo hemží. Děti totiž, jsouce blíže zemi, vidí houby i tam, kde je houbař-dlouhán nezaregistruje.

Nezanedbatelně příhodná je i forma knihy – nepříliš velká brožura, kterou si lze s sebou do lesa opravdu přinést a analyzovat úlovek přímo na místě.

Zajímavé je, jak se s postupem času mění názory na ten či onen druh – co bylo ještě před pár lety považováno za jedlé, je dnes označeno za podezřelé, ba jedovaté. Je to jistě lepší, než vystavovat zejména dětské sběrače nebezpečí. Radši třikrát nahlédnout do knížky, než se jednou otrávit.

Problém často býval s barevnými ilustracemi. Barva je totiž jedním z nejdůležitějších znaků, které často rozhodují o bytí a nebytí houbaře. Mohu říci, coby vlastník desítek „houbařek“, že se tiskárny občas nestrefily, respektive poskytly zobrazení hub v dosti odlišných hávech. Budiž tedy přiznáno, že u této publikace se tiskárna vytáhla a nemělo by dojít k omylům zaviněným nepříliš realistickým zobrazením. Samozřejmě existují i české skvělé publikace (Artia a spol.), často přepychové, které ovšem tahat v batohu na hubolov je poněkud nepohodlné. Nošení knih do lesa se ostatně nedoporučuje!

Kniha poskytuje praktický přehled o příslušném nalezeném exempláři. Jméno, latinský název, vyobrazení, stručná charakteristika vzhledu, velikosti a vůně, možnost záměny, nejpravděpodobnější stanoviště, nejoptimálnější využití…

Vědecká přísnost nám občas pokazí radost, když radí nebrat houbu, na které jsme si ještě loni pochutnávali, byť s jistými obavami. Kdybychom to přehnali, zůstali bychom pouze u tutovek – hříbků a lišek. Naštěstí nás k bezpečnému pochutnání přivede zelené kolečko s vidličkou a nožem, a před osudným omylem ochrání červené kolečko s lebkou! Pak je tu ještě černé kolečko s přeškrtnutým příborem, které hlásá: je to sice houba nejedlá, leč když jinak nedáš, proti gustu žádný dišputát! Že už žijeme v jiných dobách než za Smotlachů, svědčí například i poznámka u bedly vysoké: „Má klobouk velikosti pizzy!“

Knížka vysvětlí i tajemství „čarodějných kruhů“, poradí, co dělat při případné otravě, najdeme tu i podivuhodnou fotografii klobouku, jaký se kdysi vyráběl z troudnatce kopytovitého… Autorka nezapomněla ani na houby napadající chléb a naopak pomáhající při výrobě sýrařských specialit či piva, na penicilín, a také na rekord! Údajně největší houba světa je václavka z Oregonu. Její podhoubí se rozprostírá pod zemí na ploše jako 1200 fotbalových hřišť!

Takže – lesu a houbám zdar!