KAREL SÝS
V listopadu 1989 jsem byl svědkem nezapomenutelné scény. Na poslední stranické schůzi Svazu spisovatelů přicházeli k předsednickému stolu spisovatelé-ukomunisté a vraceli legitimace. Manželé Štukovi, jako by se domluvili, jimi bouchli o stůl zvláštně razantně, jako když praštíš řízkem o talíř. Proto si s rozkoší čtu parádní Štukovu oblbovačku z roku 1954.
Cigarety
Šli jsme tuhle časně zrána / na obhlídku k hranici. / Tráva trochu pošplíchaná, / v mlází šustnou zajíci. // Tráva zleva – naše tráva. / Nepřátelská tráva zprava. // A v té trávě z levé strany / vidím cosi zablyštět. / Zvednu to a vážím v dlani: / balík cizích cigaret. // Chesterfieldky v celofánu / sladce voní v svěžím ránu. // Sedli jsme si na pařezy, / nejdřív já, pak desátník. / Dumali jsme, co v tom vězí. / Jaký je v tom zase trik. // Tahle mana z nebe padá? / Tož – tak sladce voní zrada! // Vážili jsme chvíli v dlani / balík cizích cigaret. / Pak ten balík znenadání / přes hranici letěl zpět. // Za ním letí na přídanek / pár krabiček partyzánek. // Zakuřte si do libosti! / Svých my máme, páni, dost! / Nemají ten parfém sprostý, / ale zato – poctivost! // Tráva zleva – naše tráva. / Nepřátelská tráva zprava. // Zpátky jsme šli před polednem. / Jen pár kroků jedlovím, / s partyzánkou si pak sednem. / Ach, ten hustý, modrý dým…
Kdesi daleko se kouřilo z básně Ilony Borské z roku 1960 s příznačným názvem V poradně a studovně marxismu-leninismu v Celetné:
Byli jsme divocí, / a mockrát jsme se spletli, / ale ten oheň v nás – / ten hořel bez čoudu…
Státy se udržují idejemi z nichž vznikly
V roce 1918 velmoci zrušily vídeňský valčík
zavedly francouzský kankán „Ach synku, synku“
V roce 1948 nařídily polovecké tance
v roce 1968 charleston
a než se ho vnučky stačily od babiček naučit
vrátili se Alexandrovci s kozáčkem
v listopadu 1989 je vystřídal washingtonský big band s one-stepem
Poezie věrně kopírovala dějiny
běda tomu kdo se odvážil psát mimo kopírák
Básník holt nemá chodit s pány na led
V době poloveckých tanců a lezginek
než děti dospěly v dělníky
nakrmil je Pavel Kohout ideově nezávadnými perverzními pohádkami
zatímco strážce marxistické pečeti Milan Jungmann soudil Halase
Čechy a Morava byly pro svazáckou avantgardu jedny bahenní lázně
Na Slovensku nebylo jináče
5. prosince 1969 na schůzi předsednictva Svazu spisovatelů prohlásil zastupující místopředseda Jiří Brabec:
„Nebýt osobnosti Jaroslava Seiferta, nebyl by náš postoj dávno tak hrdý… Jaroslav Seifert je naším slovem a štítem.“
Brabcovi v 50. letech nebylo nic dost levé:
„Mám to štěstí, že patřím ke generaci, která se nepřimkla, ale která šla od Května a Února k dnešku spolu se stranou či Svazem mládeže.“
A Jaroslav Seifert, „slovo a štít“, napsal 29. června 1942, pouhých dvacet devět dní po popravě Vladislava Vančury, nad troskami ještě teplých Lidic, do deníku Národní práce: „Německý národ bojuje na všech frontách. Bojuje obětavě a při tom rozhodně vítězí. Pro nás jako součást Říše platí v této době válečné především zásada, že nad všemi právy je naše povinnost. Platila v dobách před květnovými událostmi a platí dvojnásob a trojnásob dnes, kdy londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat…“
V době, kdy se Jiří Brabec přimykal k prsům strany, stýskal si Konstantin Biebl:
„Vzpomněl jsem si na všechna příkoří, která musel snášet Majakovskij. Jsem uražen. Nejraději bych si vpálil kulku do hlavy. Jsem nemocný, jsem přepracovaný, koncipuji velká dobová témata, a za to mám být neprověřen?!“
Básníka dohnala k sebevraždě smečka šternů, kryštofků, sedloňů, barešů, slánských, nečásků, kohoutů, kautmanů, rumlů, jungmannů, reimanů a spol.
Jeho křišťálové básně se jim zdály málo třídně zakalené. V kalné době šlo o krk.
„Mládež nová“ nosila Gottwalda na ramenou po Stromovce a vyhlížela stromy, na nichž pověsí nedostatečně kované.
Dnes je tu máme zas. Mnozí přežili všechny své politické pády, i rok 1968, který připravovali – tentokrát v obráceném gardu – a vyhrabali se ze smetiště dějin. Vlastní hříchy svrhli na Štolla, na Kopeckého, na Nejedlého, na Jiřího Hájka, dokonce na tajnou policii! A už stačili vycvičit zdatné následníky!
Důvod bát se jich měl i Václav Kopecký, dokonce i Jiří Taufer. Říká se, že jedině „tank“ Vítězslav Nezval dokázal odolat, jenže básník není od toho, aby odolával ideovým bafuňářům.
Nejprve umučili Karla Teigeho. Mojmír Grygar kázal ze stránek Tvorby:
„Teige dal všechny své síly do boje proti všemu zdravému, ideovému, socialistickému a pravdivému v naší kultuře. Do boje proti všemu sovětskému, marxistickému a bolševickému, co bylo s to tvořivě oplodnit náš politický a kulturní život a co by mohlo účinně dezinfikovat ovzduší před kosmopolitickými, nacionalistickými a fašistickými bakteriemi.“
Jedna smrt nestačila. Vzápětí se z tribuny ozval Sedloň:
„Kolísání se projevuje i u Konstantina Biebla, který stál politicky na straně dělnické třídy, ale v umělecké oblasti se dal zavést likvidátorskými estetickými teoriemi Karla Teigeho do vod poetismu, dal se odvést od úkolu být tribunem lidu. K. Teige, stavě se revolucionářem a avantgardistou non plus ultra, razil odzbrojující, matoucí formulace, že básník neposlouží dělnickému hnutí tím, že bude ukazovat třídní nepřátele a alarmovat k boji, ale tím, že bude pro proletáře vytvářet novou krásu jako takovou. Jak si tu novou krásu představoval, je vidět z celého kultu povrchních a líbivých senzací, varieté, clownů a jiných výstředností, jež hověly měšťáckému vkusu, ale s cítěním pracujícího lidu neměly nic společného.“
Jak se báli Bieblových veršů:
Nic není v poezii tak aktuální / Jak upozornit ty kteří kuckají / když vdechnou dým fabriky / Domnívajíce se že mohutně zpívají jako pramen skalní / Svým horlivým řečněním ženou do zkázy každou svou sloku a rým…
Nechápali ho právě ti, co ho měli chápat, anebo milovat, nechápajíce:
„Otevřel jsem naplno své bezelstné srdce. Lidi mi malují na dveře šibenice, čemuž se směji. Ale když něco vyjde z komunistických řad, něco, co ti ublíží, tak najednou poznáš, že tvé srdce z této strany není chráněno, protože jsi tímto směrem ránu neočekával. Jak špatně znají své básníky!“
Zkusme si představit, jak jinak by vypadala česká socialistická kultura, nebýt těchto lokajů!
Odhalil je Milan Kundera, ty „zachmuřené kněze, co zavřeli se do marxismu / jako na studený hrad, / mrazivým dechem hesel a příkazů / zhášeli plamének radosti, který se rozhoříval“.
Pod ledovým hradem, v mrazivém podhradí, byl k oknu jen krůček.
Nikdo si před nimi nemohl být jist a i z Nezvalových zápisků vycítíme podtón strachu.
Držel jsem v ruce fotografii z výletu, který v roce 1934 podnikli do Žatce Biebl s manželkou, Toyen, Vančurou, Nezvalem a Štyrským.
Na zadní stranu někdo (snad Marie Bieblová) napsal tužkou jediné slovo: „Mučedník.“
Sestupme nyní ke kořenům, k době, kdy mladá republika rostla, hnojena ideály, jež dostala do vínku ve Versailles.
Předchůdce Florian Eisner bil na poplach již v roce 1922. Jeho spisku Židovstvo nelze upřít jasnozřivost:
„Žádám Svaz národů, aby odstranil židovstvo jakožto největšího a nejhroznějšího zločince, jehož země kdy zrodila a nosila a naprosto je vyloučil ze společenství nás – lidí… Měli by být koncentrováni v internačních táborech, zřízených podle vojenského vzoru a konečně vyvezeni na daleké ostrovy. Budiž jim ponecháno nejnutnější šatstvo, prádlo, kuchyňské emailové zařízení apod. Vše budiž důkladně prohlédnuto, nábytek toliko rozložený a jen nejnutnější! Náklady transportní spojené s vyvezením Židů ponese každý stát sám. Polsku, Rumunsku, Maďarsku nechť přispěje Svaz národů jednou třetinou. Židé z Ruska buďtež vyvezeni na účet Svazu národů.“
V časopise Čechův kraj č. 28 z roku 1933 si anonym v článku Hledá se Hitler! zoufá:
„Den 5. března 1933 zůstane zapsán v dějinách nejen Němců, ale v dějinách kulturního lidství vůbec zlatým písmem, neboť toho dne zvítězil zdravý rozum nad bláznovstvím, zvítězil člověk nad bestií, zvítězila rodina nad bolševickou thesí: Žena jest veřejným majetkem, toho dne zvítězilo soukromovlastnictví nad nihilismem III. internacionály… Našel se v poslední chvíli neohrožený Němec vlastenec, který riskoval svůj život a postavil se sám jediný tomuto bolševickému běsnění na odpor a bohudík vyhrál… Kdo náš národ zachrání? Už aby tu byl, jinak zahyneme.“
Druhá republika otevřela stavidla dokořán. Hymnou se stala píseň Jak živi jste neviděli, jak se Židi mejou, hraná na flašinet.
Nejhůře bylo Židům, ale jak uvedeno výše, nebyli to lidé, takže nespadali ani pod protektorát básníků:
Jakub Deml častuje Karla Čapka:
„Vy chlebe přesný, nekvašený, Vy mazaný barchesi…“
Jaroslav Durych (Obnova č. 1, 1938):
„Považujeme komunismus za věc, jejíž úplné vyhubení jest v zájmu cti celého vzdělaného světa… Schvalujeme vše, co proti komunismu podnikl Hitler.“
Václav Renč (Nevítaní hosté mezi námi, Národní obnova č. 41, 1938):
„Židé neděkují za pohostinství, nemají jako hosté v úctě naše domovy… Nepoklekají, když my poklekáme, nemlčí, kde my mlčíme, počínají si jako samozvaní rušitelé našich řádů a páni našich věcí.
Karel Schulz (Národní obnova č. 45, 1938):
„Je třeba přinutit je k tomu, aby se káli: Buď učiní pokání, nebo musí být vyříznuti z tohoto národa. Jestliže nemají vědomí své viny, nutno je k němu donutit. Buď – anebo. Tato zem nemá jen odtržená území. Kdo je zločinec, patří do kriminálu nebo do koncentračního tábora.“
Jan Zahradníček (Pláč koruny svatováclavské, Národní obnova č. 41 a 48, 1938):
„Co zbývá? Vrátit se ke kameni, který zavrhli stavitelé z roku osmnáctého, ke koruně Svatého Václava… Ale dříve než se začne s touto přestavbou, je třeba vyřídit dvě otázky, které nevyřešeny by potměšile hatily všechno naše úsilí: otázku židovskou a s ní spojený problém zednářských lóží… Pejzatá cenzura míchaná, pepřená a pečená v temných doupatech zpupných nápadníků židozednářských má nás i nadále ukolébat ve strnulost.“
15. března 1939 velmoci nařídily Parademarsch.
Zita Kabátová nyje o protektorátu:
„Byla to pro herce nádherná doba.“
Já se ptám: pro Annu Letenskou, do týlu zastřelenou? Pro Karla Hašlera, za živa zmraženého?
Leda snad pro Bedřicha Veverku, sedajícího K. H. Frankovi na jednooký klín!“
Arijský boj č. 8 z roku 1941 pochválil:
„Český intelektuále, a co teď? Básník Jakub Deml promluvil, kdy ostatní?“
Emanuel Moravec se ozval z výše ministerské funkce (Přítomnost, leden 1942):
„Tento český svět, kterému se jednou říkalo Kocourkov a jindy zas Hulvátov, představuje také dnes naši kletbu. Vzpomínáme ještě dobře na boje českých literátů, v nichž hlavní úlohu hrály anonymní dopisy. Je v tom něco symbolicky truchlivého… A kolik takových Šaldů-Ptáčníků ujídalo jako tlusté ponravy kořeny české kulturní velikosti? Zato Jaroslav Vrchlický nás vedl zpět k německé kultuře, která nám byla ze všech evropských kultur nejbližší.“
Přišel květen 1945 a velmoci zahrály Němcům Adagio z Brucknerovy sedmé symfonie.
Schwarze Kapelle však hraje dodnes!
Ján Mlynárik – „Danubius“ (Svědectví č. 57, 1978):
„Kde je zaručené, že tri milióny československých Nemcov nepredloží po rokoch či desaťročiach, alebo aj storočích… nezadatelné právo na vlasť, rodnú zem, domov?“
Martin C. Putna (Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, 1998):
„Běda ale, kdyby dnes někdo promluvil o druhdy příslovečné židovské prohnanosti nebo dokonce o povýšeném opovrhování vším nežidovským, pravém to židovském rasismu.“
V roce 2000 Milan Jungmann v rozhovoru s Jiřím Rulfem (Příběh z jiné planety, Reflex č. 19) bezelstně praví:
„Já měl třeba velice rád básně Jana Zahradníčka, ale nevěděl jsem, co v té době dělá.“
Rulf mu nenapověděl, že básník v té době seděl na Borech.
Zato v roce 1953 (Velký svátek naší literatury, Nový život č. 6) jevil Jungmann paměť přímo sloní:
„V dojemné shodě se tu pak sešel jezuitský tmář Jaroslav Durych se zavilým protisovětským štváčem R. Medkem a zrádcem dělnické třídy Gustavem Wintrem. Tzv. státní cenu dostali i známí komunistobijci a nepřátelé pokroku, jako byl J. Hilbert, J. Čep, J. Zahradníček nebo historik J. Pekař.“
V roce 2002 se pasoval na předčasného vyznavače glasnosti:
„U příležitosti jakéhosi jubilea jsem v opozici k tehdejší oficiální literární doktríně dokonce napsal článek, v němž jsem Halase označoval za velkého básníka. Zase ovšem naivně. Mohl jsem chválit jenom jeho politické básně, do hloubky to nešlo. Ale už jen fakt, že jsem ho neodsuzoval, něco znamenal. Pomohl při prosazování jeho díla jiným.“
Je to totální ztráta paměti, nebo absolutní drzost?
„Každé pravdivé poznání, jež je podstatou literárního díla, hluboký dialektický obraz života, osudů, jež nás obklopují, poznání, jež je vysloveno tak, že se dotkne našich citů, naší bytosti, nás ovšem ovlivňuje a utváří: dává nám chápat složitost našeho světa, našich citů, našich pravd, našeho života, vede nás k touze po ještě opravdovějším poznání, po bohatším a tvořivějším vztahu k životu. A to vše je teprve předpokladem, nutným předpokladem k formování osobnosti člověka komunistické epochy.“
Poznali byste autora?
Ano, napsal to Ivan Klíma v článku Má literatura vychovávat?, a otisklo Rudé právo 5. května 1963.
A Rudé právo ještě jednou – z 26. května 1963:
„Chtěl jsem upřímně přispět svým nepatrným podílem k životu naší české literatury, chtěl jsem se tímto románem přihlásit k marxistické analýze společnosti. Netoužil jsem po tom, aby o mně psaly Time a Life, a myslím, že jsem nezavinil, že o mně psaly… A protože jsem byl hluboce přesvědčen o pravdě marxistické analýzy dějinného procesu… zůstal jsem klidný.“
O svém románu Zbabělci takto promluvil Josef Škvorecký na III. sjezdu čs. spisovatelů.
Dnes chodí po pražských knihovnách staří hófráti, bývalí buřiči, s nůžkami a vystřihují z Dikobrazů a z Rudých práv památky na své mladické vzněty.
Jenže to nebyly pouhé vzněty, tyhle zapalovaly hranice tam na břehu Vltavy!
Lze u minulosti udělat deleatur?
Takovému profesoru Vladimíru Novotnému by nůžky nestačily, musel by své opusy vyřezávat autogenem.
Uvedu jen několik klinických příkladů jeho ojedinělé ideologické schizofrenie:
„Česká literatura po XIV. sjezdu KSČ má za sebou mnoho významných úspěchů, zvlášť je třeba ocenit trvalý vzestup aktivity spisovatelské fronty, její příklon k socialisticky orientované tvorbě…
(Štafeta mladé prózy, Zemědělské noviny, 15. července 1978)
„Sedmdesátá léta znamenala v literaturách socialistických zemí posílení pozic socialistického realismu. Literatura se vrátila k ideálům socialistického humanismu. Historickým předpokladem socialistického realismu je nástup proletariátu do čela světového revolučního hnutí, jeho teoretickým předpokladem je marxismus-leninismus, vědecký světový názor dělnické třídy a ostatních pracujících a tvůrčích umělců. K nejdůležitějším znakům jeho metody patří – obdobně jako v realistickém umění vůbec – stranickost, lidovost, pravdivost.“
(Tvůrčí metoda socialistického umění, Tribuna, 1988)
„V tomto žánru vytvořil letos nejvýraznější dílo moravský prozaik Jan Kostrhun. Jeho Vinobraní, toto zralé dílo autorovo, vypráví o vztahu děda a vnoučete na pozadí žírných jihomoravských vinic, tohoto symbolu zániku i skonu – a pro tuto komorní suitu nalezl spisovatel šťastnou polohu, oplývající lidskou vroucností a prosluněnou moudrou radostí ze světa.“
(Přehlídka letošní české prózy, Zemědělské noviny, 1979)
A o dvanáct let později:
„V Čechách teď máme jiné starosti, republiku se však uráčil zachránit (tj. vyspílat ministru Klausovi) ex-režimní spisovatel Jan Kostrhun. Na stránkách Špíglu – kde jinde! – bigotně horlí proti všem a proti všemu a farizejsky o sobě tvrdí, že je ´průměrně movitý, takový prostý, obyčejný člověk´. Dodejme, že i průměrný prozaik, který za své průměrné knížky pobíral ceny, tituly a reedice a natáčely se podle nich průměrné filmy. Tučná léta skončila, a tak si zhrzený literát musí najít nepřítele, který za to všechno může.“
(Literárium, Mladá fronta Dnes, 23. září 1991)
„Nacisté měli Horsta Wessela, Sověti zase Pavku Korčagina…“
(Reflex č. 30, 1991)
A co básník Léta Páně 2014?
Šabach křeše jiskry do nehořlavých hoven, poezie je inertní, patrový bus Davida Černého doblikává na dvorku před Agrofertem, Babiš se vyklání z vázacího aktu, za dva miliony prodá Jeník Mařenku, tři melouny zavřou klapačku řídícímu důstojníkovi stiženému amnézií.
A svazáci opět vyrůstají, jen pod novým krycím jménem. Košile modré, srdce bílá, a rozšířená touhou po mamonu.
Jak to svého času geniálně vystihl sám šéfsvazák:
Toč se, kompasová střelko, / na západ či na sever – / naše srdce líp než Greenwich / udává nám čas i směr!
A opět platí heslo obojživelníků a chameleonů: Vším jsem byl rád…
A Milan Uhde opět a rád kráčel před řadami – v zákrytu za Havlem došel až do Nostického paláce.
Ověnčen kvítím první slávy / hospodář tiše usíná, / jak lehá otec ustaraný. / A pevně stojí jeho lid. / Do bitev půjde Masaryk Gottwald Havel (nehodící se škrtněte) s námi, / vzbudí ho těžká vůně lip. / Do bitev půjde před řadami.
Miroslav Holub zveřejnil v Kmeni č. 48 z 30. listopadu 1989 báseň Psací stroj Continental 350:
Pokládám za zajímavé, / že na tomto stroji píši / v listopadu 89 vlastně / poprvé, aniž by mi / nějaký státoprávní debil / čuměl přes rameno a / hledal průpisy v koši…
Básníkům se v každé době někdo dívá přes rameno – tu čtenáři, tu debilové…
To mu nebrání básnit, jak mu pero narostlo!
Co a proč tedy dnes nutí českého básníka, aby na záložce téže knihy vydané Před i Po vystupoval nejdříve jako syn dělníka a potom jako syn továrníka?
Co nařídí velmoci dnes?
Jen aby to nebyl smuteční pochod!
Co dělat? Řídit se radou Pavla Kohouta?
Ať v našich srdcích strážní ohně planou / tak, jak nás tomu učil řadu let. / Na každou ránu odpovězte ranou! / Za Gottwalda a za Stalina vpřed!
Z vyššího principu mravního jeví se poctivější verše blíže neznámého Josefa Procházky z Prahy II, Na Florenci, ze sborníku Zdráv buď první dělník v městě nad Vltavou! z roku 1949:
Na reakci je tvrdý jako cement, / proto ať žije soudruh Gottwald Klement!
Myslím, že česká poezie dobře udělá, když – mluvíc výhradně po svém – se vyhne plastikovým štítům, sádrovým idolům i věčným časům.
A bojí-li se panstva, ať raději mlčí!
(Úryvek z pamětí)