MILAN BLAHYNKA

Před pěti lety v červnu 2017 jsem zde uvítal monografii To byl Rudolf Resner-Robert Rýdl, kterou napsal básník Karel Vůjtek o zvěrolékaři, slezském vlastenci a starostovi Klimkovic Resnerovi; ten se stal předlohou románové postavy Roberta Rýdla v knize Jarmily Glazarové Vlčí jáma a ve stejnojmenném filmu Jiřího Weisse.

Málokdy se u nás podaří nejen zopakovat úspěch slibné knihy jejím volným pokračováním. Vůjtek to nyní dokázal. Po první knize vytěžené hlavně z Klimkovic přichází nyní s druhou, s DOMOVY JARMILY GLAZAROVÉ (vydalo Město Klimkovice 2021, grafická úprava Kateřina Hoferková, 176 s.), které i velkým formátem, také dvousloupečnou sazbou a množstvím fotografií a reprodukcí dokumentů na knihu To byl Rudolf Resner navazují. Jsou dílem, které podstatně přispívá k hlubšímu porozumění prvotiny Jarmily Glazarové Roky v kruhu, tak jako monografie To byl Rudolf Resner prohlubuje čtenářský zážitek z Vlčí jámy.

Po knize, která se mohla zdát příležitostným odskokem od básnické práce, Vůjtek nevydal žádnou knihu veršů, natolik se našel v mravenčí práci životopisce, zároveň (nejen literárního) historika, který má mimořádně silný osobní vztah jednak k dílu spisovatelky svého srdce, jednak ke Klimkovicím svého dětství a velké části svého života (ještě v Seznamu členů Svazu českých spisovatelů z října 1987 se uvádí jeho adresa Klimkovice, Komenského 110).

Míst, kde Glazarová od narození žila a často jen živořila, bylo nespočet a Karel Vůjtek si dal práci, aby adresy ověřil, mnohdy korigoval (byla to úmorná práce, pojmenování ulic a číslování domů se často měnilo) a většinou i vyfotografoval nebo našel staré snímky, případně pohlednice všech domovů, škol a útočišť Jarmily Glazarové a její mladší sestry, ale také dal do pořádku pravopis příjmení jejich otce (psaného na vojně i jinde také Klazar), propátral osobnosti učitelů a učitelek budoucí spisovatelky, také obou jejích manželů a jejich četných příbuzných. Co vytěžil z osmadvaceti archivů (právem vzdává vděk vesměs ochotným vstřícným archivářům), z rozhovorů nebo korespondence s více než šedesáti lidmi, jimž na konci knihy děkuje, a to, co se dověděl z důkladné četby vzpomínkových článků svědků spisovatelčina života, podrobuje konfrontaci s jímavými pasážemi z jejích románů a publicistického díla, obojí vyrůstajícího z autorčina co nejdůkladnějšího poznání povah, prostředí a událostí.

Přitom podobně jako autorka, v jejímž díle se orientuje jako málokdo, provází svého čtenáře pražskými ulicemi, kudy příští autorka chodila, a pak po Klimkovicích velice osobně, prohlížeje je dnešníma očima. Tak třeba do podkapitolky Klimkovická brenpartyja, zkrácené z Roků v kruhu, na řadě míst vstupuje s vlastním zážitkem a otázkou: „Několik let opatruji fotografii klimkovické brenparty (…) i se jmény či přezdívkami jejích členů. (…) Který je Sakrakuši a který Egoš a ze kterého roku snímek pochází? Ptám se tak proto, že v knize čteme, že první, ‚kdo z kruhu brenpartyje odešel na věčnost‘, byl Felix, a ten na snímku je. Ale když J. Glazarová roky v Kruhu psala, věděla, že už nežije. (…) A nestalo se tak už za jejího pobytu v Klimkovicích? Více otázek než odpovědí a u toho už asi také zůstane.“

Na jiném místě po větě Glazarové „Poslední lávka vede do zahrady doktora Reinhardta“ si Vůjtek neodpustí: „Dnešní realita je pochopitelně jiná: Když jsem tudy chodíval s rodiči nebo později sám, byly v parku rybníky tři…“ Není taková poznámka mimo mísu, k porozumění románu zbytečná? Není: čtenáře, který cestou po městě by si pomyslel, že autorka si vymýšlela, upozorňuje, že měnily se Klimkovice, ale v románě trvají, žijí pořád v podobě, kterou kdysi měly.

Jaksi mimo program evokovat Glazarové smutné, nevlídné i pohodyplné domovy Vůjtek obohacuje literaturu k jejímu dílu o vysledování cenzurních zásahů do jejích románů při jejich reedicích za Protektorátu. Ukazuje, jak si autorka podobně jako jiní velikáni národní literatury, dovedla s pokyny cenzury poradit.

Vůjtkova kniha ve třístránkovém soupise Životopisná data Jarmily Glazarové zaznamenává také její nešťastný článek 8. června 1950 v Rudém právu, v němž žádala dokonce nejpřísnější potrestání obžalovaných v procesu s Miladou Horákovou (který si neodpustila do konce života), ale také článek v Rudém právu z 27. srpna 1968, jímž odsoudila obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy (a ten jí nebyl odpuštěn panující mocí).

Kniha, která nic nezamlčuje a mnohé přesvědčivě dokládá (mně v ní chybí snad jen rejstřík), právem dělně připomíná 120. výročí narození autorky, na zfilmování jejíchž Roků v kruhu ještě čekáme.

Kéž by si rodiště podobně velkých osobností české literatury vzaly příklad z Klimkovic a jejích dvou knih o Glazarové.