Laudatio na LUK

Před mnoha, skoro čtyřiceti lety, jsem poprvé zakopl o jméno básníka Karla Sýse. Byl tehdy tuším ve Tvorbě a redigoval tam poetickou přílohu. Poslal jsem mu, já mladý hoch z venkova, nějaké básničky, o nichž jsem myslel, že by zasloužily být otištěny. Nebyly. Díky Karlu Sýsovi, a dnes jsem mu za to vděčný: nestály totiž za nic. Jiný na jeho místě, a že takových bylo dost, by mě odkázal do nějakých mezí a utrousil by možná i nějaké to slůvko o imperialismu a beatnickém epigonství. Sýs mi tehdy napsal velmi vlídně, jako jediný, vlastně mě skoro pochválil. Tím mi dodal chuti pokračovat, i když jen v závětří.

Ačkoli bychom to ani on ani já tehdy takto nenazvali, Sýs se vlastně dopustil jistého typu odvahy. Ačkoli z mých textů čouhala neláska ke všemu komunistickému, neudal mě, ač by za to sklidil možná nějaký metál. Udělali to jiní a já měl přes pět let za zády osobního fízla a tu a tam nějaký pěkný výslešek v jistých služebnách.

Tehdy by mě ve snu nenapadlo, že budu stát na tomto místě a vysekávat tomu muži poklonu. Čas trhnul oponou, najednou byl Sýs a jeho souputníci za zdí oficiálního nezájmu, vysmívaní, exkomunikovaní.

Důvod, proč tu dnes stojím, má název LUK, Literatura, umění, kultura. Týdeník, který Karel Sýs před lety vytvořil na odkazu někdejšího Obrysu/Kmene a vnukl mu smysl a směr. Tím je svobodná diskuse o všem podstatném, co se dnes v kultuře a společnosti děje.

Svého času mi nabídl, zda bych u něj nechtěl publikovat. Ne básně, ač i ty tam vyšly, ale hlavně studie o médiích, politice, cenzuře a všem souvisejícím. Sýs dobře ví, že jsem stará libertariánská konzerva a LUK vychází pod křídly vydavatelství patřícím komunistům. Co my máme společného? Kdyby nic jiného, tak to podstatné: otevřený odpor proti cenzuře všeho druhu.

A tak se teď, byť v jistém konfliktu zájmu, jakožto autor a poslední léta též Sýsův přítel, „prihováram“, jak říkají bratři Slováci, se svým laudatiem u příležitosti udělení Krameriovy ceny časopis LUK, vedenému právě Karlem Sýsem.

Ať jim ta odvaha vydrží co nejdéle!

PETR ŽANTOVSKÝ

KAREL SÝS

Ačkoli ji přebírám já, tato cena nepatří jenom mně – ale celé redakční radě LUKu a jeho přispěvatelům. Sedí tu i kmenový fotograf LUKu František Dostál, a spolu s ním Krameriovu cenu přebírá i člen redakční rady a stálý spoluautor Pavol Janík.

LUK má za sebou dlouhou historii – nejen svůj 9. ročník, ale 36 ročníků samostatného Kmene, pak Obrysu-Kmene a zase jenom Kmene. A to nepočítám několik let Kmene jakožto „pouhé“ přílohy Tvorby. A z dávnověku musím připočítat LUK coby měsíční přílohu Hájkovy Tvorby, v níž jsem působil od roku 1974.

U toho všeho jsem byl. Jsem zkrátka lučištník.

Největší radost z dnes udělené ceny by měla moje babička.

Hořce mi vyčítala, že jsem opustil podle ní skvělé místo v zahraničním obchodě, jsa vystudovaným ekonomem.

Že jsem začal skládat básně, jak říkala, a mutovat si jimi hlavu.

Ale k té radosti. Měl jsem na vysvědčení pořád samé jedničky. V ohrožení se však každým rokem ocitala jednička z tělocviku. Nikdy jsem nedokázal bezchybně učinit kotoul napřed, natož nazad! Tehdy se babička vydávala do sborovny a snažně přesvědčovala tělocvikáře, aby mi nekazil jedničkaření. A vždycky se jí to jako zázrakem povedlo.

A dnes dostávám cenu v Tyršově domě, v samém středu českého tělocviku! Snad to tam kdesi nahoře vidí!