Laudatio na Pavla Janíka

Pavla Janíka, jednoho z dnešních laureátů Ceny Asociace nezávislých médií, znám přes dvacet let a stejně dlouhou dobu sleduji jeho básnickou a aforistickou tvorbu, pozitivně hodnocenou doma (v Čechách i na Slovensku), ale také v zahraničí.

Narodil se v roce 1956 v Bratislavě a vystudoval filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na Divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě (Mgr. art.), formální vzdělání si dále doplnil v oboru literární vědy na Filozofické fakultě Prešovské univerzity (PhD.). Pracoval na Ministerstvu kultury SR, v mainstreamových médiích, v reklamní agentuře, dlouhou dobu působil jako tajemník a předseda SSS i jako šéfredaktor Literárneho týždenníka. V České republice za své absurdní drama Súkromný striptíz obdržel už v roce 1993 Cenu Alfréda Radoka (1993), Cenu UČS v roce 2012 za „podporu česko-slovenských kulturních vztahů“, ovšem počet jeho slovenských i mezinárodních ocenění jde do desítek; v červnu letošního roku např. obdržel cenu Světové nadace Rahima Karimova Golden Heart. Básnické práce, z nichž připomeňme jen ironicky satirickou a jemně erotickou poezii, včetně poetických aforismů (tzv. metaforismů), publikoval v 48 zemích a v překladech do 28 jazyků. Bylo mi ctí účastnit se mj. mezinárodní vědecké konference Život a dielo Pavla Janíka (z níž vzešel sborník studií z konference Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře, ed. knihy Andrej Červeňák, 2005).

Krameriovu cenu Asociace nezávislých médií však Pavol Janík dostává za „nezávislou žurnalistiku“, což je pojem dvojznačný. Nezávislá žurnalistika je jedním z pilířů tzv. otevřené společnosti („open society“), v níž by stát měl sloužit občanovi a chránit jeho svobodu (názoru, vyznání, slova, podnikání etc.), jak se nedávno, na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, vyjádřil velmi kontroverzní podnikatel George Soros. Z tohoto hlediska by měla být nezávislá žurnalistika v západním, resp. liberálním světě něčím přirozeným. Opakem „nezávislé žurnalistiky“ je pak „závislá žurnalistika“ v uzavřené společnosti („closed society“), která se orgánům moci, především státním, podřizuje a jim slouží. Dostává se jí za to jisté ochrany, dodejme ještě…

Jak ukazují nejen poslední dny, jak ukazuje otevřená cenzura řady elektronických médií, jimž bylo znemožněno publikovat obsahy v rozporu s názorem politické moci, především vlády, je toto hledisko dost matoucí. A k tomu přispívá sémiotický trik s přejmenováním (samotný princip byl představen v barokním alegorickém románu Labyrint světa a ráj srdce J. A. Komenského), tedy např. trik s označením jiného názoru za dezinformaci, za pokud možno zlovolné poškozování státních zájmů, nejlépe za přímý a vědomý /ideo/zločin např. účasti na nepřátelské „informační válce“, za zločin podpory cizí, nepřátelské mocnosti etc. Hrozby, hrozby a zase hrozby jsou pak někdy naplněné i represivními činy, obviněním, zatčením, vězněním.

Otevřená společnost (za kterou se západní demokracie označuje) se paradoxně stává uzavřenou (closed society), aby onu otevřenost ubránila. Diktatura je vlastně důležitým modem demokracie, svoboda nuceným nebo dobrovolným zotročením, šíření některých informací dezinformační manipulací, jiný názor podvracením spojenecké jednoty. Být intelektuálně nezávislý a publikovat nezávisle na udavačích z „cancel culture“, vyjádřit vše nutné v nebývale „zostřeném režimu“ chce velkou míru odvahy, ale i diplomatické taktičnosti, nadhledu, rozhledu a předvídavosti, především však faktografických znalostí a argumentů, stejně jako značnou míru schopností přímého i aluzivního jazykového výrazu, zkratky a jemné ironie, jazykového mistrovství. A to je znakem básníka…

Přesto, nebo možná právě proto, že je nezávislost myšlení nebezpečná (ale nic nového pod sluncem, přiznejme si) roste význam přímé investigativní žurnalistiky, která nepřebírá informace z druhé a třetí ruky, ale podává očité svědectví; novinář se mj. přímo účastní toho, o čem později napíše, a nic podstatného nezamlčí.

V literární publicistice známe např. žánr literární reportáže: jeho mistry byli Egon Erwin Kisch, Ota Pavel, Miroslav Holub a mnozí další, vzorem investigativní žurnalistiky stále zůstává práce reportérů Boba Woodwarda (z Washington Post) a Carla Bernsteina ve věci „aféry Watergate“.

Pavol Janík však není typem „cestujícího reportéra“ či „zuřivého reportéra“, jak se přezdívalo E. E. Kischovi. Přitom také jde o investigativní pátrání, opřené však o pečlivou analýzu dostupných domácích i zahraničních pramenů a práci s fakty a komentáři, o práci nejednou cennou i jazykově, jakkoliv si estetickou funkci jako klíčovou jeho komentáře a glosy nekladou.

Ale zpět k laureátovi: smyslem našeho laudatia se nemohou stát nějaké analýzy jeho tištěné i elektronické publicistiky literárně-kritické nebo politologické, jeho rozhovory či komentáře k defektním a manipulativním mediálním produktům (denně jsme jimi zahlcování, pokud se neuzavíráme do „ráje srdce“), analýzy jeho knih literatury faktu zaměřených např. na dějiny a současnost špionáže, kontrašpionáže a manipulace, dokonce i vědecké monografie. Připomeňme jen monografii Vladimír Bahna (1986), soubory Nad vedou (s podtitulem Literárno-dramatické reflexie, 2003), Špión z Bratislavy (společně s Gabrielou Holčíkovou 2006), Generál Lorenc – Dešifrovaný svet 2000), anglicko-slovenský Spy dictionary Špionážny slovník (2006), Špionážne skratky (2006), knihy rozhovorů nazvané Hovorca samého seba (2009) nebo Rozhovory (o štátnosti) z roku 2002. Vyžadovaly by samostatnou a kontextovou analýzu, přičemž je s podivem, že monografie, věnovaná členitému a bohatému dílu Pavla Janíka, dosud absentuje.

Ze současné publicistiky uveďme jen tři práce vydané v červnu tohoto roku, žánrově označitelné jako analytické komentáře, a to v časopisech LUK, Slovenský rozhľad a Belobog, z nichž první je nazván Westernizovaná propaganda a vidí příčiny současné neschopnosti našich i západních politických elit (střední Evropa se chce vnímat jako součást Západu, Západ ji však vnímá jako součást Východu) poučit se z historie, zvláště historie studené války, kdy propaganda „východná bola vždy realistickejšia a západná bola tradične úplne absurdná“, což dokládá faktem, že „sme sa nikdy v školách (československých, pozn. A. M.) NEučili, že USA, Británia, Francúzsko či Západné Nemecko sú zaostalé štáty, ale vždy boli označované ako vyspelé priemyselné krajiny. Naopak – koncom 80. rokov 20. storočia, keď naši experti navštívili USA, tak im hostitelia ochotne vysvetľovali, ako sa používa sprcha a splachovací záchod. V tom istom období odborníci z USA pri návšteve Československa boli šokovaní, že máme asfaltové cesty, osobné autá a spomínané hygienické zariadenia.“

V druhé úvaze, nazvané Trójský koň přesvědčivě dovozuje, že „zvyšok sveta raz bude musieť chtiac-nechtiac akceptovať Rusko ako kľúčového globálneho hráča“, což je skutečnost očividná v evropském prostoru surovinově na Rusku závislém. A závěrečný odstavec třetí, nejobsáhlejší analýzy (Žijeme v manipulovateľnom svete), si ocitujme celý:

„Ochrana proti rafinovaným praktikám globálneho ovplyvňovania verejnej mienky spočíva v porozumení dobe, jej vymoženostiam a technologickým prostriedkom. Ale aj problémom a záujmom jednotlivých subjektov. Treba racionálne posúdiť, komu čo prospieva. Byť opatrný pri prijímaní tvrdení, ak sú v rozpore s predchádzajúcimi skúsenosťami. Často sa lož paradoxne prezentuje ako pravda a protirečivo sa paušálne odmietajú overiteľné fakty. Ľudia by nemali bezhlavo opúšťať pevný základ hodnôt reálneho sveta. Tých hodnôt, ktoré si ľudstvo buduje po tisícročia. Len na ich pozadí je a bude človek schopný správne chápať nové poznatky a prirodzeným vývojom prekonávať vžité stereotypy.“

ALEXEJ MIKULÁŠEK

....

PAVOL JANÍK

Dovoľte mi, aby som vyjadril úprimné poďakovanie Asociácii nezávislých médií za udelenie prestížnej Krameriovej ceny, ktorú v mojom prípade pokladám predovšetkým za potvrdenie, že Česko a Slovensko vďaka jazykovej a kultúrnej blízkosti naďalej tvoria spoločný komunikačný priestor v literárnej i v mediálnej oblasti.

Záleží len na nás, akými obsahovými prvkami a formálnymi komponentmi dokážeme čeliť presile informačného priemyslu, ktorého mašinéria je založená na platených komerčných a politických objednávkach.

Závisí iba od nás, aby sa pojmy ako demokracia, sloboda prejavu a objektivita vnútorne nevyprázdňovali a nezmenili sa na duté frázy, ktoré si sprivatizovali či zmonopolizovali najvplyvnejšie verejné i zákulisné skupiny.

V zmysle Krameriovho odkazu považujem za dôležité a podstatné podieľať sa na odstraňovaní všetkých druhov povier – vrátane zamatovej a postnovembrovej mytológie. Som presvedčený, že nemenej významná je aj schopnosť primerane reagovať na nasledujúce čoraz naliehavejšie výzvy v európskych a globálnych rozmeroch.