MILAN BLAHYNKA

Nejsem divadelní kritik a už vůbec ne kritik divadel hrajících nejvíc a s největším úspěchem pro děti, za jaké jsem mylně měl olomoucké divadlo Tramtarie. Navíc jsem bezmála celý operní, operetní, baletní a činoherní repertoár absolvoval od podzimu 1951 po celá padesátá léta v nadmíru dobrém olomouckém kamenném divadle, viděl mnohé vynikající inscenace v Praze, kde jsem pak po celá svá pražská šedesátá náruživě chodil hlavně do Semaforu a snad do všech „malých divadel“, malých nikoli významem, a vodil tam přátele a dívky, ty, abych si je naklonil. Za svých brněnských roků sedmdesátých a osmdesátých jsem viděl řadu skvostných představení mj. v Divadle na provázku, ale od léta 1992, po odstěhování na hanácký venkov, jsem se dostával do divadla už jen sporadicky. Nijak jsem po něm už netoužil, zhnusen odporným kultem a vystupováním hereckých „hvězd“ a hvězdiček, vzpomínaje na velké herecké osobnosti, jakými byli Werich, Hrušínský, Miloš Kopecký a jen deset dvanáct dalších, a jakými jsou dosud Jiří Suchý, Jitka Molavcová nebo Iva Janžurová.

Nicméně když jsem se dočetl, že Tramtarie dává v amfiteátru olomoucké korunní pevnůstky Tři mušketýry, které od svých dvanácti miluju a o nichž a jejich divadelních a filmových adaptacích jsem i psal, zavětřil jsem a s návštěvou, jež je v divadlech jako doma, vypravil jsem se na předposlední reprízu v červnu (premiéra 6/6) ne bez obav, že uvidím vše možné a nemožné parazitování na slávě strhujícího příběhu z pera podivuhodného kouzelníka Dumase, parazitování v řadě filmových adaptací Mušketýrů, jehož jsem se zhrozil a také v tisku pranýřoval. Ač hned po zahájení spadly první kapky a pak se tak rozpršelo, že nezbylo než představení na dvacet minut přerušit (množství diváků se nahrnulo na kryté jeviště), během nucené přestávky nás neubylo, tak si nás rozehraný kus vzal, a byť stále hrozil další slejvák, v pláštěnkách a s nastartovanými deštníky po ruce jsme se zatajeným dechem seděli až do konce jako pěna a nakonec se tleskalo a tleskalo; a kdyby tam mohla být opona, bylo by opon snad do půlnoci.

Tramtarijní Tři mušketýry napsali podle plakátů a divadelního programu Alexandre Dumas st., Vladislav Kracík. Není to drzost, takto se postavit vedle velikána jako spoluautor? Ani náhodou. Kracík se na hře podílel ne jako pouhý dramatizátor, ale jako autor, a to důmyslnější a hlavně dumasovštější než snad všichni jeho předchůdci. Tři mušketýry zdramatizoval mj. také Nezval, na něhož nedám dopustit. Ten je napsal mámivě rýmovaným veršem jako svou hru, v níž je víc Nezvala než Dumase. V olomouckých Mušketýrech nepřišel zkrátka ani Dumas ani jeho spoluautor. Až po souboj, na který vyzvali d’Artagnana postupně Athos, Porthos a Aramis, a místo něhož d’Artagnan spolu s nimi zvítězil v řeži s kardinálovou hlídkou, přidržuje se Kracík Dumasova vyprávění s takovou důvěrou, jakou prokázal Menzel Vančurovi při dramatizaci Rozmarného léta a Hrabalovi v Ostře sledovaných vlacích. A jako by nasákl Dumasovu elegantní dikci, počínaje scénou v hospodě, kde mušketýři oslavují vítězství nad kardinálovou hlídkou (ta v románě není), a všechny další scény, do nichž mistrně ve zkratce vtáhl, co z hlediska hry jako důležité následuje v románě po 22. kapitole, napsal tak invenčně, jako by je dnes napsal sám Dumas starší, tj. spádně a s hravostí i humorem. Kongeniální výprava (Markéta Rosendorfová, Jan C. Löbl, Romana Vopičková), která nahradila koně koloběžkami a mořský koráb nafukovací loďkou, adekvátní hudba (Martin Peřina), perfektní šerm a až akrobatické bojové scény (Daniel Bodlák) a v tom všem víc než profesionální, totiž zároveň vervní herecké výkony naplňující představu spoluautora, který si nedal vzít i režii.

Na internetových stránkách divadla jsem se dočetl, že členy Tramtarie je osm herců a na programu se pod hlavičkou „hrají“ uvádí jen právě osm postav: toliko mušketýři včetně d’Artagnana, který se jím teprve stane, jeho zbožňovaná Constance, jeho svůdkyně Milady, jeho Královna a Král. Pan de Tréville, kardinál, jeho výkonná zlá ruka hrabě de Rochefort, vévoda de Buckingham, kardinálovi gardisté také hrají, a ne všichni jako svou druhou nebo třetí roli jako představitel Porthose, žádná postava z Dumas-Kracíkových Tří mušketýrů na jevišti nechybí, tak jako divákům nechybí postavy a události, které se z románu nedostaly do hry: z postav např. kat Milady, jež ve hře vyvázne smrti, z událostí obléhání La Rochelle, které pominul ve svých Třech mušketýrech také Nezval; u něho jako nyní u Kracíka hra vrcholí a de facto končí plesem, na němž chtěl triumfovat a zesměšnil se kardinál Richelieu. (Co u Nezvala pak následuje, je veseloherně zčásti smířlivé, zčásti šťastné dokončení osudů Mylady, Rocheforta a hlavně Constance, s níž se d’Artagnan líbá a líbá a líbá.)

Ani okouzlený kritik by neměl ztratit soudnost. Jsem olomouckými Mušketýry očarován, jen si nejsem jist postavou Athose, který je u Dumase jen mlčení a tajemno samo až před konec románu, u Kracíka je to předčasně senilní brepta, jehož jeho druhové umlčují, aby nevyslepičil svou zlou zkušenost s mylady. To mu bere románovou velikost a herci velkou příležitost.

Sebelepší autoři, sebevynalézavější režisér, sebešťastnější výprava není ovšem nic nebýt herců. Snad se o nich rozepíšu jindy, až je uvidím v jiných jejich rolích, výborní byli vlastně všichni. Zde jen nemohu skrýt (ostatní dámy a pánové prominou) úžasný obdiv pro představitelku d’Artagnana Dominiku Hrazdílkovou, jejíž suverénní výkon ve ztělesnění drzého mladíka, v dumasovské dikci i v šermu a přímo akrobatickém vyřizování soupeřů by oslnil i na nejlepších evropských scénách i za oceánem.

Dopustím se plagiátu: Vančura ve svých lektorských posudcích dobrých knih a scénářů psával: dílu předpovídám úspěch. Olomouckým Třem mušketýrům předpovídám úspěch nejen všude u nás, ale i ve Francii a v ostatním světě.