JAROSLAV KUBÍNEK

Jen paměť nestačí. Nedávno jsem se spíše náhodou dostal do debaty s mladším vysokoškolákem na téma jak si pořizovat a uchovávat záznamy, které přestávají být aktuální. Tématem nebyla ani tak forma záznamu, jako pojem sám. Co to znamená „přestat být aktuální“? No přece to, co už si nepotřebuji zapamatovat, zněla odpověď. Já mám na to jiný pohled a tak jsem se pochlubil jednak svými zastaralými návyky a jednak příkladem, na kterém jsem byl s to něco konkrétně předvést. Teď si ten příběh, který jsem použil, dovolím poněkud rozvinout. Snad zaujme i po 42 letech.

Při popisu některých událostí, kterých jsem byl svědkem v době svého působení v Hradci Králové v letech 1978–1987, se i dnes mohu opřít o záznamy, které jsem si tehdy vedl. Týkaly se mých aktivit na průmyslovém oddělení krajského výboru strany. Od pracovní pozice rezortního pracovníka s aktivitami ve sféře strojírenských podniků až posléze po výkon funkce vedoucího oddělení. Abych nevypadl z role, bylo žádoucí se neustále vracet ke kontrole plnění všeho, co bylo uloženo, rozhodnuto nebo i jen dohodnuto. Ač jsem měl v té době poměrně slušného „pamatováka“, přece jenom vše si nelze vštípit napoprvé. Dnes má nová generace k dispozici různé technické pomůcky, ale potíž je s pochopením tehdejších souvislostí. A tak jsem využíval tak zvanou „knihu stolistou“.

Už nemusí každý znát, co to vlastně je. Tehdy to byl můj spolehlivý záznamník formátu A4. Měl tvrdé desky a linkované stránky. Sem jsem zapisoval vše, co bylo třeba, a to tak dlouho, dokud se kniha nepopsala. Pak se nahradila knihou další. Z oné doby jich mám doma několik. Obsahují mnoho poznámek, zapsaných někdy téměř krasopisně, jindy zase roztřeseně. Pro mě zůstávají dobovým sdělením, informací o událostech, ke kterým mělo smysl se ještě vracet. A němým svědkem!

Událost, kterou chci popsat, se stala 19. července 1980. Pokud by teď čtenář očekával, že chci vymyslet analogii se současnou situací, nenajde ji. Pokud by však hledal jistá podobenství, dopídí se! K čemu vlastně došlo? V ten den byly v Moskvě oficiálně zahájeny Letní olympijské hry! Jejich průběh byl zásadně ovlivněn západním bojkotem, prezentovaným jako odveta za předchozí prosincový vstup sovětských vojsk do Afghánistánu. Byla sobota a některé naše oficiální osobnosti, které se úvodního ceremonielu v Moskvě zúčastnily, se musely ještě týž den do Prahy vrátit. Při přistání pak mohly s údivem sledovat požár pod sebou. Na Smíchově hořelo! Celá velká fabrika, zaměřená na výrobu naftových motorů, se proměnila ve výheň.

Není divu, že zprvu se kontext zdál být až příliš výmluvný. Téměř samozřejmý. V Moskvě olympiáda, v Praze požár. Dodávky pro Svaz ohroženy. I když pozdější vyšetřování potvrdilo, že realita byla naštěstí prostší, o dohady o obří provokaci nebyla nouze. Což také dodalo následujícímu postupu prioritu.

Pro přiblížení odcituji z veřejně publikované vzpomínky, pořízené před dvěma lety, kdy bylo vzpomenuto čtyřicátého výročí oné neblahé události:

„Základní informace o mohutném požáru továrny ČKD Naftové motory v Praze na Smíchově, který v sobotu 19. července 1980 napáchal velké škody, nebyly hned publikovány v celé šíři. Jak bylo později popsáno, vyšetřovatelé brzy zjistili, že požár byl založen úmyslně. Ověřili si, že v minulosti v podniku vypukla řada menších požárů, doba většiny z nich se shodovala s pracovní dobou člena místního hasičského sboru, který byl zadržen a k činu se přiznal. Motiv činu pachatele se přesně nepodařilo zjistit, spekulovalo se, že požár založil s tím, že poté vynikne při jeho hašení. Pachatel byl odsouzen k 25 letům vězení. Nikdo nezemřel.

Devastující účinek způsobilo velké množství hořlavých kapalin a mazacích tuků v hale. Navíc explodovaly tlakové lahve a kanystry s hořlavými kapalinami. Také podlaha, převážně kostky z tvrdého dřeva, byla napuštěna zbytky nafty s různých olejů, takže žár znehodnotil kovové nástroje, například unikátní přípravky.

Škoda činila řádově asi 150 milionů korun, ovšem další miliarda korun padla na urychlenou obnovu výroby, včetně přestěhování finalizace do Hradce Králové. Zapojeny byly i další východočeské závody“.

Ze dne na den jsem se ocitl uprostřed nových povinností. Otevírám záznamy knihy stolisté a vidím jednoduchou úpravu každé stránky. Vlevo i vpravo oddělený sloupek. V tom pravém jména aktérů, v levém číslo označující úkol pro mě samotného. Přeškrtnutý, až když byla věc vyřízena. Upletl jsem si na sebe, pravda, bič v podobě jakéhosi permanentního kontrolního dne. Z čehož se stal zvyk. A jelikož zvyk je železná košile, stal se pro mě ze zvyku návyk. No a jak je to s těmi návyky, o tom jsou sepsány učebnice. Díky tomu mám dnes možnost si otevřít svazek označený na deskách obdobím „červenec až prosinec 1980“. Vždyť je to i tak trochu svědectví o atmosféře té doby!

Rychlou reakci hospodářských struktur následovala nutná politická podpora. V pondělí 21. července 1980 se uskutečnila schůzka u Karla Erbese, tehdejšího průmyslového tajemníka, za účasti vedoucího oddělení Květy Hradecké a mé, jako rezortního pracovníka. „Situace po požáru v Praze, postup v oborovém podniku ČKD si vyžádá zapojit celý náš kraj. K tomu si obstarejte z okresů informace přes pracovníky na místě. A nezapomenout sdělit Frantovi Izachovi, že se kdykoli může obrátit o pomoc, tak jak bylo usneseno.“

Šlo o Františka Izacha, ředitele závodu ČKD v Hradci Králové, který převzal odpovědnost za finalizaci náhradní výroby naftových motorů, vesměs určených pro export do Svazu. Nebyl jsem s ním osobně do té doby v nějakém těsném kontaktu, ale vím, že ač byl trochu svérázný a měl občas potíže se životosprávou, jako iniciativní osobnost věci obvykle zvládal.

Já pak jsem obdržel pokyn vyjet do Prahy, hlásit se u vedoucího oddělení ÚV a reagovat na vznesené požadavky. Jsem z toho titulu oprávněn komunikovat, s kým bude třeba. Ať se připravím, vyzvou mě! K tomu bych měl znát odpovědi na základní otázky. Jsou tři! Jaký je přístup a ochota našich závodů k přijímání mimořádných tlaků souvisejících s náhradní výrobou? Jaká je v okresech připravenost k převzetí cca stovky lidí z Prahy, konkrétně a ze dne na den do Hradce Králové? K tomu znát co nejpodrobněji co obsahují a jak jsou projednávána opatření uvnitř závodů, materiální i vztahová. Karel Erbes v sobě někdy nezapřel úsečnost bývalého ředitele muniční fabriky.

Ráno 30. července jsem se v Praze dozvěděl toto: byl vyhlášen havarijní stav ve všech organizacích Federálního ministerstva hutnictví a těžkého strojírenství; žádost o pomoc ostatních resortů od stavebnictví po národní obranu je uplatněna na úrovni všech tří vlád; cílem opatření je plné nahrazení výpadku ve výrobě naftových motorů obnovením a náhradní výrobou. Garantem je náš ředitel František Izach a politicky Krajský výbor v Hradci Králové.

Tohle všechno má číslo úkolu 87 v té knize stolisté. Ale žádný záznam nenahradí zážitky. Význam mělo určitě sdělení, že byla zřízena vládní komise v čele s ministrem hutnictví a těžkého strojírenství ing. Šimonem. V jejím rámci pak působila operativní skupina s jeho náměstkem Ladislavem Gerlem, který byl opravdu detailně připraven.

Tehdy jsme se s Gerlem poznali a pár let nám vztah obapolného respektu vydržel. Později jsme měli několik příležitostí spolupracovat, a to i počátkem 90. let, i když se naše „společenské pozice“ výrazně změnily. Kdosi se o něm vyjádřil, že On, tedy L. G., prý je velké K, což znamená ztělesněná „kompetentnost“! Tomu dávám zapravdu. Odborník a navíc spolehlivý! Když tenkrát, už jako ministr, skončil ve vládě spolu s odchodem premiéra Štrougala, maně si pamatuji, že ti opravdu zasvěcení toho litovali. Však se tehdy vůbec zbytky autority vypařily postupně. Zda to bylo víc novým premiérem či zjitřenou dobou, netroufám si soudit. Ale zpět k ČKD!

Souběžně vznikla i politická komise v čele s Antonínem Kapkem, pražským stranickým šéfem. Ten k nám promluvil jakoby „do duše“ a bylo vidět, jak mu je ta značka lidsky blízká. Ono se dnes zdá být mnohé formalitou, ale to je jen zdání. Pro mě a jistě i pro ostatní byla Kapkova osobnost potvrzením priority se vším všudy. Detaily unavovat nebudu. Ale taková opatření jako oprávnění použít výjimky ze zákoníku práce, zajistit odklady nástupu branců vybraných profesí na vojnu, zásahy do meziresortních kompetencí, to ani tehdy nebyla běžná opatření.

Z vystoupení přítomných podnikových vedoucích, včetně generálního ředitele, jsem pochopil, jak nesmírnou výhodou pro ČKD byla existence oborového podniku. Tady se vzájemně znali nejen ředitelé závodů, ale i výrobáci, technologové či dokonce jednotliví specialisté. Klíčovým problémem, zaviněným požárem, bylo tepelné znehodnocení nejen obráběcích strojů, ale především speciálních přípravků a nástrojů, bez nichž nelze výrobu začít. To nezařídí pouhý požadavek. Byl jsem svědkem oslovení způsobem „Ty máš u vás portálovou frézku a já mám Jirku X, který to u tebe zvládne. Zařiď mu ubytování, zítra pojede“. To bylo opravdové terno. Představit si podobnou iniciativu jinde bylo pro mě skutečně obtížné.

Následoval pohyb v kraji. Vyrazili jsme do našich závodů. „Frantu teď necháme dělat. Generální ředitel jej prohlásil za chráněnou osobu a tak mu promine i sem tam nějaký ten úlet. Ale on ví, o co jde a poslední, co by potřeboval, je naše zvědavost,“ prohlásil tajemník kraje a nechal operativu na okresních a místních činitelích. Vím, že tehdy předsedovi Celozávodníhu výboru v ČKD Hradec, Jardovi Škopovi, umřel táta, tak si vzal den volna, na který měl nárok a ráno už byl na svém místě.

V ČKD Hronov se už dohodli udělat vše co je nutné pro hradecký závod v předstihu. Měli velký podíl na přípravě výkresové dokumentace právě pro nové přípravky. Protože vedoucí oddělení Květa Hradecký byl místní, uměl promluvit nejen do duše, ale i se znalostí věci. Mám tu však poznámku, jejíž smysl musím dát do souvislostí. Šlo o otázku bezpečnosti práce. V mimořádné situaci se obvykle dost riskuje. A nejde jen o přesčasy, ale i o různá provizoria. Jaký byl modus? Vládní priorita je sice vládní priorita, ale úraz či dokonce smrťák v takovém případě, to už je politikum. Myslím, že všem to došlo velmi rychle.

Ani v ČKD Choceň nebyly „velké“ problémy. Každý závod měl samozřejmě svá specifika a na napjatost plánu si stěžoval každý. Jenže teď šly žerty stranou. Dosažitelní „vedoucí“ byli staženi z dovolených, tedy přesněji se všichni operativně sešli. Mimo jiné, aby bylo jasno o těch subdodavatelích, kteří se tváří kdy, co a jak mají plnit. V poznámkách mám vedeny Sigmu Olomouc a Adast Adamov jako takové liknavce. A já ať prý zvednu telefon a svým protějškům v Brně a Olomouci to připomenu. To by jindy bylo krajně neobvyklé.

Z Chocně mám i záznam ze zasedání Celozávodního výboru. Jeden z přítomných připomenul: „Chcete-li po někom větší výkon, chtějte větší úsilí taky u od ostatních“! Byl v tom asi nějaký vnitřní konflikt, jak to bývá. Přítomný vedoucí oddělení, Květa Hradecký nečekaně citlivě poukázal na širší souvislosti případu, a to včetně nálad veřejnosti. To jsem ocenil, protože tady šlo nevhodným vystoupením hodně zkazit.

Nelze však opomenout jeden poměrně závažný problém. Byly to rozdíly v úrovni odměňování mezi pracovníky z Hradce Králové a z Prahy. Vždy se našlo řešení, respektovalo se, že pražští dělníci, určitě kvalifikovaní, svoji práci vykonávající mimo domov, jsou znevýhodněni. Určitě tu byly nějaké bonusy. Ale málo platné, různosti tu byly a sem tam i zlá krev.

Osobní poznámka. Již zesnulý předseda Odborového svazu pracovníků ve strojírenství uměl být ve svém vystupování velmi přesvědčivý. Rád se stylizoval, dnes bychom řekli s nadsázkou „jako táta pracujících“. Tíha požadavků ležela na odborářích v dotčených závodech, ale on měl navíc skutečně dar oslovit a „byl tam“! My dva jsme se znali léta. Zvláštní, že ač on kdysi prosazoval vyloučení mého otce ze strany za porušení discipliny, osobní zášť nepřetrvala. Přičítám to tehdejší naší „nižší hladině egoismu v krvi“. A k čemu taky po letech nějaké breky!

Chtělo by se říci, že konec dobrý všechno dobré. Byť do konce roku byla ještě dlouhá doba a komplikací byl nespočet, v zásadě se podařilo důsledky požáru z 19. července 1980 překonat. Takže úkol číslo 87 jsem si odškrtnul.

Co uvést závěrem?

Mnohokrát jsem si zpětně kladl otázku, zda bylo skutečně správné, aby se stranické orgány té doby tak silně angažovaly v hospodářských otázkách. Že by to byl jen důsledek odklonu od představy, že strana má přednostně střežit ideologii, výběr kádrů a podporu mas? Má snad být tento vliv v hospodářské sféře uplatňován prostřednictvím osob tak málo obeznámených s tou kterou profesí, jako jsem byl já, kde byla záruka výsledku? Měl jsem sice za sebou dráhu pestrou a určitě jsem nikdy nepatřil mezi inteligenty, kteří umí hlavně poučovat, ale upřímně řečeno, někdy jsem raději naslouchal, než komentoval. Anebo radit či dokonce peskovat ředitele, jak to mnozí dokázali, to už určitě nebyl můj styl. Měl jsem pocit, že bych k smíchu nebo si naopak naběhl na nejapný žertík.

Názor jsem si poopravil až v souvislosti s oslovením vedoucím kraje, Františkem Tesařem, na podzim roku 86. To když mi sdělil, že půjdu do Pardubic vést okresní organizaci. Byť jsem neprotestoval, zmínil jsem kvality svého předchůdce a jeho zásluhy o kulturu nebo starost o lidosprávu. To je prý jinak a František T., který pak byl během roku vystřídán, odtušil něco ve smyslu. „ Co ta jaderka?“ A dodal. „Tohle nevytrubuj!“ Do Pardubic jsem se vrátil v únoru 1987. A jedním z úkolů byla i možná stavba jaderné elektrárny. Původně se zvažovala lokalita Opatovic nad Labem, ale pak se od této varianty s ohledem na blízkost větších měst upustilo a řešilo se umístění u obce Tetov na hranicích pardubického a kolínského okresu. Nešlo o to mít na starosti samotnou stavbu. „Pokud by se tam něco stalo,“ bylo mi řečeno, „a situace vyžadovala nějaké zásahy, musel tam být ten, kdo to politicky zvládne.“ Já snad?

Se záměrem výstavby jaderné elektrárny na pardubickém okrese by se jistě další události vyvíjely jinak. A taková událost by ovlivnila můj život jistě nebývale. Kdo ví, jak a zda bych si pak vše zapisoval v nějaké knize a přeškrtával čísla splněných úkolů. Ti, kdo takový úděl zakusili, by jistě mohli vyprávět, jak negativně jim vypětí spojené s velkým dílem zasáhlo do života. Nu nestalo se! A tak si mohu na stará kolena listovat svými záznamy a leckdy z nich vypreparovat příběh. Prý, když se dobře vymyslí pointa, dá se to i číst.

V tomto svazku mé knihy stolisté je i harmonogram komplexních hodnocení ředitelů v posledním kvartále roku osmdesát. Někdy si říkám, jakou asi po převratu měli šanci ti, kdo byli schopní skutečně reálně se uplatnit. Od Semil až po Jevíčko, od Třemošnice po Králíky, centrum bývalého velkého kraje nevyjímaje. Myslím, že zejména ti, kteří po převratu vyrazili z druhé řady, vesměs svoji šanci uchopili za pačesy. Že všichni nevydrželi? Že mnozí zkrachovali hospodářsky či lidsky? Příčin přehršel! Od přecenění sil po cizí vliv!

Nelze nic mechanicky srovnávat. Ne nadarmo se připomíná, že od Listopadu 89 uplynulo dodnes více času, než obnáší doba mezi Sarajevem a Hirošimou. To již je příliš velký odstup. Soudím však, že devalvace hodnot volá (!) po svěžím větru. Po nové odpovědnosti a nových kompetencích. Po takových vlastnostech, jaké si osvojili ti, kteří v roce osmdesát dokázali v neuvěřitelném termínu zvládnout vážné škody natropené jedním žhářem. Ano, tehdy jedním jediným žhářem! Jak se zdá, zatím nezbývá než držet palce!