ALENA VOLKOVÁ

V roce 2021 byla vydána jedinečná kniha „z prostředí českých záchranářů koček“ (a v jednom případě i štěněte) nazvaná KOČKOLÁSKY (s podtitulem Autentické příběhy z prostředí českých záchranářů koček). Vyšla s podporou nadačního fondu Znesnáze21 a s ilustracemi Jiřího Wintera-Neprakty. Za nápad a inspiraci pro vznik knihy vděčí editorka Lucie Gebouská „panu spisovateli PhDr. Martinu Petiškovi – laskavému kočkomilovi“, který poskytl ilustraci vytvořenou „rukou jeho tatínka, Eduarda Petišky“. Kniha vzbudila na knižním trhu značný ohlas, proto byla v r. 2022 dotištěna.

Kniha obsahuje 50 příběhů většinou anonymních vypravěčů, kteří se identifikují pouze názvem zařízení, které provozují, organizace, kterou vedou. Jejich příběhy psal sám život, proto mají šťastný i smutný konec. Často čtenáři prozrazují, jak své zařízení založili, jakou námahu museli vynaložit, případně jak „zapracovala“ náhoda (příběh O Babetě Spolku na ochranu zvířat Dobříšsko, z. s.). Autorka popisuje ne zcela výjimečnou situaci. Venčila psa a z trávy k ní vyběhlo hladové a vyhublé kotě (později ho nazvali Mourinkou), po něm jeho stejně vyhublá matka (Babeta). Obě dlouhou dobu krmila, Babeta po nějaké době porodila pět koťátek. Všechna vychovali a umístili do dobrých rodin, stejně jako Mourinku. Babeta zůstala u autorky příběhu jako první „útulková kočička“. Přes mnohá onemocnění se dožila krásných 15 let.

Mnozí zvířecí chovanci vypravěčů se k nim dostali v důsledku tragických událostí. Kupř. kocourek Olda z příběhu Olda Kočičího útulku Felis silvestris, z. s., který byl sražen autem, ovšem měl velké štěstí, protože ho objevil mladý pár a dopravil ho do útulku. Musel být operován kvůli mnohačetným zraněním, ale uzdravil se a byl adoptován. Tento příběh (a některé další, kupř. příběh pod názvem Silvestr Kamicatse Kočičí naděje, z. s.) je originálně vyprávěn z pohledu kocourka. Ocitujme kupř. jeho nářek, když zjistil, že ho bolí nožičky: „Jau!“ mňoukl kocourek, „co se to děje? Proč to tak bolí?“

Následující příběh pod názvem Italky Projektu Hope – Depozitum u Šimona, z. s., upozorňuje na stále trvající problém tzv. množíren a utrpení zvířat v nich. Zdůrazňuje, jakou péči musí tato zvířátka dostat a jaké finanční náklady musí jejich zachránci vynaložit, aby se vyléčila z nemocí, které jim způsobila lidská chamtivost a touha po zisku. Toto velmi podrobně popisuje i příběh patnáctý Třináctá komnata Brněnského Maxe – domova pro kočky, z. s. Naznačuje i utrpení zvířat, která žijí v domácnosti psychicky postiženého člověka, chovajícího několik koček a neschopného se o ně postarat.

Všemi příběhy prolíná nesmírná láska k okouzlujícím, často tvrdohlavým, samostatným šelmičkám, projevující se mimo jiné důkladnou péčí o ně, tedy hlavně o malá koťátka. Tu prozrazují mnozí vypravěči, připomeňme např. příběh Mamahotel Bez maminky, z. s., který poskytuje odborný výklad, jak „vypiplat“ kočičí novorozence. Jak zdůrazňují autoři, zde musí lidská péče jdoucí až k sebeobětování nahradit krutost a nelidskost jiných „lidí“, kteří i několikadenní koťátka bez milosti vyhodí kupř. na silnici a způsobí jim nejen dlouhodobé psychické trauma, ale i doživotní fyzické potíže.

Vypravěči všech příběhů ovšem velice vyzdvihují pomoc – byť nepatrnou – „široké veřejnosti“. Názorně ji představuje příběh Nádražáček Moniky Hellerové, který se od ostatních odlišuje nejen rozsahem (9 stran, ostatní příběhy jsou většinou dvoustránkové), ale i formulační obratností a schopností dramaticky gradovat děj. Můžeme si krátce představit obsah příběhu: autorka měla v plánu cestovat s dvěma kočkami – Bessinkou a Spaceym – k přátelům, vlakem z Hlavního nádraží a potom autem. Ve vlaku dno látkové přepravky pod tíhou obou koček povolilo a kocourek Spacey vyběhl z vagónu kamsi na nádraží. Autorka požádala o pomoc postupně nejprve tři opodál hlídkující policisty. Jeden z nich jí pomohl kontaktovat přítelkyni, která čekala s autem u vlaku na venkovském nádraží, a zajistil „vyhlášení kocourka místním rozhlasem“. Autorka systematicky prohlížela prostory nádraží, v čemž jí nikdo nebránil. Kocourka nenacházela, pociťovala čirou beznaděj. Po obstarání druhé kočky a napsání e-mailu s prosbou o pomoc se znovu vydala na nádraží, kde našla další pomocné duše – stavbyvedoucího, vrátné, umožnili jí prohledat další prostory. Hledání bylo neúspěšné. Opět doma – sedíc u počítače – užasla nad tím, kolik lidí jí chce pomoci alespoň radou, i když mnozí v nalezení kocourka nevěřili. V hledání jí pomohli i její přítelkyně s manželem. Další komentátoři ji poučili o tom, že je vhodnější hledat v noci, v klidu. A tehdy byla konečně úspěšná. Kocourek seděl nedaleko vlaku v hromadě pražců. Odnesla si ho domů a poděkovala všem 1700 (!) komentátorům svého příspěvku. V závěru příběhu se přiznává, že si uvědomila „váhu relativity a pomíjivosti v našich životech“, která by nás měla naučit užívat si života plnými doušky a vážit si každé chvíle. Ostatně – k tomu, že míci, čičinky, kocouřiska, tedy domácí mazlíčkové, obohatili jejich život a dodali mu smysl, se doznávají mnozí vypravěči.

Po doslovu nazvaném Pár slov na závěr (uvádí přehled stavu zájmového chovu koček, resp. velice alarmující fakta o nevšímavosti, lhostejnosti, až brutalitě naší společnosti ve vztahu k těmto překrásným stvořením, která lze zabít nejrůznějším způsobem, kupř. předhodit koťátka hadům – i to se v této civilizované společnosti děje, o utopení nemluvě), po uvedení seznamu autorů příspěvků, krátkém textu o hlavním partnerovi Kočkolásek, tedy již zmíněné dárcovské platformě Znesnáze 21, obsahu a tiráži ukončuje knihu obrazová příloha představující v prvé řadě zvířecí hrdiny.

Příběh jedenadvacátý pod názvem Kočky mi zachránily život spolku Navždy s láskou tlapičkám, z. s., představuje mladou ženu (v obrazové příloze se dvěma svými svěřenci), které bylo osudem odepřeno stát se matkou a s láskou pečovat o své dítě. Nepropadla beznaději samoty a začala pečovat o kočičky, na začátku o dva kočičí brášky, nyní má 45 svěřenců. Podělila se s čtenáři o „tři zásadní věci“: 1. V nouzi poznáš přítele. 2. Zvířata jsou bezelstná, nevinná, upřímná. 3. Zvířata dokážou v přátelství zastoupit lidi. Autoři příběhů proto často prohlašují, že bojovat o život každého mazlíčka stojí za to. Nenechají se odradit ani prskáním, útoky ostrými drápky a zoubky, zvednutou tlapkou. Vědí, že – jak se říká – nejlepší obrana je útok a že se za ním často skrývá špatná zkušenost s „lidmi“ a strach.

Stejně jako lidský život i ten zvířecí někdy skončí smrtí. Proto zakončeme tuto krátkou analýzu připomenutím příběhu sedmého Na rozloučení záleží autorky ze spolku Konec toulání, z. s., ve kterém se pisatelka tomuto tématu nevyhýbá a oceňuje existenci zvířecích krematorií jako důstojné tečky za životem zvířecího mazlíčka, který si také zaslouží důstojný odchod ze života.

Je však optimistické, že zvířecí hrdinové většiny příběhů se dožili, resp. se dožívají důstojného věku.