KAREL SÝS

Nakladatelství OLYMPIA vydává záslužnou, skoro by se dalo říci vlasteneckou edici Přemyslovská knihovna, zabývající se pamětihodnostmi středních Čech.

Tomáš Hejna v ní právě vydal knihu 50 zajímavostí – Kralupsko, Slánsko a Kladensko. I když se může zdát, že není v tomto všem na očích ležícím koutě světa co objevit, pravý opak je pravdou. Ostatně záleží na tom, jak autor zdánlivě promrskanou látku pojedná a jak dokáže zaujmout čtenáře zvyklého cestovat spíše po internetu.

Nuže, povedlo se. Tak třeba Roztoky. Bývalou vilu Josefa Hlouchy aspoň letmo spatřil kdekdo, ale sám spisovatel – píšící pod jménem Joe Hloucha – je už takřka zapomenut. A přece kdysi okouzloval čtenáře svými cestopisy a romány z Japonska, Vietnamu, Barmy, Oceánie, ze zemí, které byly v jeho době sotva dosažitelné. Málokdo však tuší, že v budově staré pošty v Nádražní ulici číslo 22 trávil prázdniny v létě 1900 tehdy sedmnáctiletý Franz Kafka. Se stejně starou dcerou majitele Selmou uzavřel prchavé přátelství, o němž však dívka ještě po půlstoletí vyprávěla Maxu Brodovi:

„Já jsem byla krásná a on byl velmi chytrý a oba jsme byli tak božsky mladí.“

Jinak, jak se říká, blesk neuhodil. Škoda, možná by životní cesta budoucího spisovatele vedla šťastnějším směrem.

Druhý náš světový spisovatel Jaroslav Hašek se dočkal pomníku v Kralupech nad Vltavou. A sice díky postavě kralupského drogisty Jana Vaňka, takto nezapomenutelného rechnungsfeldvébla. Kdo nečetl Osudy dobrého vojáka Švejka (jsou snad tací?), jistě viděl aspoň film, v němž Vaňka hrál stejně nezapomenutelný Josef Hlinomaz. Dnes frčí móda pokud možno humorných bronzových (než je někdo tajně neodveze do sběru) velikánů sedících na lavičkách. Sedí na ní i kralupský Švejk a čeká, až si k němu někdo přisedne. U levé nohy mu leží bronzové psí hovínko. Proč ne – Švejk přece obchodoval se psy, a když už město nemá dohromady čím se pochlubit, přijde na řadu aspoň první a zatím (?) jediný bronzový exkrement na světě.

V Zákolanech kupodivu (zatím) přežila obrazoborecké třeštění socha Antonína Zápotockého, jen příslušné tabulky na jeho rodném domě pečlivý majitel odstranil. Autor si neodpustil politický šťouchanec:

„Otevřeně několikrát na veřejnosti lhal… Měnová reforma byla rozhodně nejčernější skvrnou na jeho životě… Jako prezident se však choval velmi civilně, chodil se ženou mezi obyčejné lidi, často utíkal své ochrance a ztrácel se jí v davu na pražských ulicích a náměstích.“ Ještě že tak.

A k té reformě: propaganda se omezuje na konstatování, že ji Zápotocký zapřel a dělníci v Plzni a Ostravě proti ní protestovali. Jako státník byl povinen obyvatelstvo uklidnit. To dělá každý státník, jmenovat další případy netřeba. Jenže podobné reformy proběhly po válce ve většině evropských zemí. Ta československá byla navíc spojena se zavedením bezplatného zdravotnictví a univerzálního důchodového systému. Díky ní, a tedy i díky Tondovi Práce, ještě dnes chodíme k lékaři zadarmo. I dělníci Zezplzně a Ostravy, jsou-li ještě nějací.

Kdyby chtěl někdo sepsat lži dnešních politiků, potřeboval by několik papíren!

Další spisovatel dnes téměř zapomenutý žil v Třebízi – Václav Beneš Třebízský. Kromě poněkud již zaprášených knih po něm zbyl pietně zachovaný rodný dům. Spisovatelé, kteří věří na věčnost svých děl, měli by do Třebíze jezdit na exkurze.

Nakonec jsem si nechal Karla Čapka. A opět zopakuji: asi málokdo dnes čte jeho První partu. A málokdo ví, že Čapek s poctivostí sobě vlastní se nechal spustit do dolu Mayrau ve Vinařicích na Kladensku. V románu o důlní katastrofě a solidaritě horníků se důl jmenuje Murnau, ale zážitek z vlastního fárání se na autenticitě knihy zajisté projevil.

Doufám, že se můžeme se těšit na další svazky Hejnovy edice.