VÁCLAV FRANC

„Ahoj, Jindro,“ řekla Dáša před vchodem do restaurace, kde se konal pravidelný abiturientský večírek našeho ročníku základní školy. Za šest desítek let se změnila. Kde zůstaly její černé havraní vlasy? Ale stále jsem ji poznával, ačkoliv na naše srazy moc pravidelně nechodila. Možná díky jejím černým očím.

„Ahoj, Dášo,“ odpověděl jsem.

Přišla ke mně blíž. Políbila mě. Přiznám se, že mě její polibek zaskočil. Nebývalo to zvykem, nakonec byl to náš první polibek. Kdyby s ním nečekala tak dlouho, kdo ví, ale nepředbíhejme.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

„Vypadáš výborně,“ snažil jsem se zalichotit, ale nelhal jsem. Dáša na pětasedmdesát nevypadala.

„Ale, ani se neptej,“ posteskla si. „Standa mi zemřel, zůstala jsem sama. Dcera je v Anglii a vnoučata vidím jednou za rok o dovolené. Proto jsem přišla, abych se trochu dostala mezi lidi. Jsem pořád sama v prázdném domě. Všechno tam na mě padá.“

Pokýval jsem hlavou, jako že ji chápu.

„A co ty?“

Vzpomněl jsem si na příběh své puberty. Mou první láskou byla černooká černovlasá dívenka Dáša. Nevěděl jsem pochopitelně v porovnání s dnešními puberťáky o vzájemném sbližování kluků a holek vůbec nic.

Pamatuji si, že mě vždycky škádlil strýc Tonda, když přijel na návštěvu, dotazem: „Tak co, Jindro, už máš holku?“

Ty jeho řeči jsem bytostně nesnášel.

„Mě holky nezajímaj,“ odsekával jsem a doufal, že se řeč rychle stočí na jiné téma. Třeba na prospěch ve škole, protože jsem patřil k premiantům třídy. Ale strýc nehodlal téma holek jen tak rychle opustit.

„Jen se neboj, ono to přijde,“ smál se a otec jej naštěstí okřikoval, aby mě neotravoval, že mám na takové věci dost času.

Přiznám se, že jsem vlastně strýci tak trochu lhal, protože Dáša mě velmi zajímala, dalo by se říct, že se mi líbila. Klukům bych to nikdy nepřiznal, stejně by se mi vysmáli. Nedokážu už přesně popsat onen pocit, ale v její blízkosti mi bylo příjemně. Cítil jsem se dobře a chtěl jsem se před ní vytáhnout nějakým činem, aby věděla, koho má kolem sebe.

Konec padesátých let měl daleko do dnešních časů, vím, že dnešní mládež se nad mým příběhem pousměje, ale tenkrát jsme takoví opravdu byli.

Všechno začala soudružka učitelka Frýbortová: „Milé děti, jak jste si určitě všimli, máme ve třídě nástěnku, a tak budeme muset zvolit nástěnkáře, který se o ni bude starat.“

Vybrala Dášu Pecháčkovou. Dáša patřila k premiantkám třídy, hezky malovala a recitovala. Zpívala ve školním sboru, což já nemohl, neboť jsem mutoval a dvojka ze zpěvu mi mnohdy kazila vysvědčení.

„No a k Dáše bych vybrala ještě jednoho pomocníka,“ shlížela soudružka Frýbortová do třídy. V tu chvíli moje ruka vystřelila ke stropu jako neřízená střela. Musím tu funkci získat já. Nevím, co rozhodlo v můj prospěch, možná skutečnost, že můj otec Jindřich Suchánek učil na naší škole, ale soudružka učitelka řekla: „Tak třeba ty, Jindro, bys mohl Dáše pomoci. No, a protože se blíží měsíc československo-sovětského přátelství, mohli byste udělat nástěnku právě k tomuto výročí. Po hodině se přihlaste a půjdete se mnou do kabinetu, dám vám nějaké materiály. Určitě něco vyberete.“

Zajásal jsem. Budu s Dášou sám po vyučování připravovat nástěnku.

Odpoledne jsme ve třídě listovali v časopisech, které nám dala soudružka učitelka. Obrázky Moskvy byly černobílé. Dáša vystřihla chrám Vasila Blaženého, jeho kopule si pamatuji dodnes, a začala jej instalovat na nástěnku položenou na lavici.

„Dobrý?“

Zeptala se a já věděl, že to není ono.

„Hm,“ přitakal jsem a pak mě napadl spásný nápad. „Víš co, Dášo, můj táta má doma pohledy ze Sovětského svazu, přivezl si je, když tam byl s Vlakem družby.“

Dáše se můj nápad líbil. Bydleli jsme kousek od školy, sotva pět minut chůze.

„Půjdeš se mnou?“

Dáša kývla na znamení souhlasu, a tak jsme se vydali ze školy k nám domů. Bydleli jsme v takovém starším činžovním domě. Měl tři patra a my bydleli až nahoře. V přízemí bydleli Hadravovi. Paní Hadravová byla domovnicí a nic jí v domě neuniklo. Často si na mě stěžovala otci, že ji nezdravím, což nebyla pravda. Ona jen málo slyšela, a i když jsem křičel jako na lesy, myslela si, že jsem jí neřekl „Dobrý den“, ačkoliv jsem to dělal raději pokaždé, když jsem paní domovnici potkal.

Naši byli v práci, a tak jsem si otevřel otcovu zásuvku u psacího stolu. Brzy jsem našel soubor pohlednic a dokonce i písmenka, která by se nám mohla na nástěnku hodit.

„Musíme vymyslet nějaké heslo,“ řekl jsem Dáše, která si spíše prohlížela náš byt.

„Máte to pěkně zařízený,“ uznala Dáša a prohlížela si hrníčky v kredenci.

Nevím, jak dlouho jsme se zdrželi, sotva pár minut.

„ Až budu dospělá,“ řekla Dáša, „taky bych chtěla mít takový byt, tak krásně zařízený. A co ty?“

„Co já?“ Nechápal jsem Dášina slova.

„Třeba kolik bys chtěl mít dětí, až se oženíš?“

„To nevím,“ bezelstně jsem přiznal. „Vidíš, to mě nikdy nenapadlo.“

„Já bych chtěla mít aspoň tři děti,“ řekla a usmála se na mě. Já byl blahem v sedmém nebi. Dáša se mi líbila, jak se usmála, udělaly se jí dolíčky ve tváři. Její černé oči mě hypnotizovaly.

„Já jsem chtěl vždycky bráchu, ale mám jen mladší ségru a s tou je otrava,“ řekl jsem smutně a dodal: „Měli bysme máknout, ať tu nástěnku uděláme, než přijde uklízečka.“

Seběhli jsme schody a za chvíli už zase seděli ve třídě u nástěnky. Povedla se nám, i soudružka třídní nám ji pochválila, když nás přišla zkontrolovat, jak jsme s prací hotovi.

Dášu jsem ještě doprovodil kousek domů, bydlela až za řekou.

„Jindro, můžu se tě na něco zeptat?“ Dáša se zastavila těsně přede mnou. Cítil jsem její dech i vůni. Její černé oči byly blízko. Rty se přímo nabízely.

„Jasně,“ řekl jsem. A raději polkl „ty můžeš všechno“.

„Už jsi se někdy líbal?“

Neviděl jsem se, ale cítil jsem, že začínám rudnout. Na tvářích jsem byl jako po fotbalovém zápase.

„No s babičkou, když přijede z Týniště nebo…“

Dáše se moje odpověď nezamlouvala a vpadla mi do ní: „To se nepočítá, já myslela, jestli jsi se líbal s nějakou holkou?“

„Holkou?“ zarazil jsem se. „Vlastně jo, s mojí ségrou, ale vona je blbá, to jsem ti už říkal, že…“

Dáša sklopila oči a rychle dodala „Tak nic, ahoj zejtra ve škole,“ a zmizela mi nenávratně ve vchodových dveřích.

„Ahoj,“ křikl jsem a bylo mi blaženě. Dělal jsem s nejhezčí holkou z naší třídy nástěnku.

Když se vrátil otec ze školy, hned šel ke svému psacímu stolu. Položil na stůl aktovku a otevřel zásuvku.

„Kdo se mi tady hrabal?“ podíval se na mne. Okamžitě poznal, že věci na stole nejsou na svém místě. Navíc měl ještě předtím rozhovor s paní Hadravovou.

„Soudruhu učiteli, soudruhu učiteli,“ zadýchávala se domovnice, aby jí otec neunikl. Ani on její společnost nijak nevyhledával. Říkával, že ona ví dopředu, co se stane zítra.

„Tak vašemu Jindrovi se nějak brzo zapalujou lejtka,“ pronesla vítězoslavně.

„Jak to myslíte, paní Hadravová?“

„Nic ve zlým, ale dneska odpoledne si přivedl domů slečnu,“ usmála se. „Já jen, jestli na takový věci není ještě moc mladej?“

„Děkuju vám, paní Hadravová,“ spíše vykřikl otec a bral schody po dvou.

„Tati, nezlob se, to jsem byl já,“ naivně jsem se přiznával. „Víš, já jsem pomocník nástěnkáře a my jsme s Dášou potřebovali fotografie měst Sovětského svazu a…“

„S jakou Dášou?“ udeřil otec.

„To je moje spolužačka Dáša Pecháčková. Ona ji soudružka Frýbortová vybrala jako nástěnkářku a…“

„Ona byla tady?“

Otec se přesvědčil, že informace paní domovnice nebyly vymyšlené. A najednou bylo zle! Táta mě nikdy nebil, stačilo, když pozvedl hlas a zařval. Já i ségra jsme hned poslechli.

„Byla,“ špitnul jsem, i když jsem nechápal, proč to otce tolik rozčililo.

„Ta tvoje Dáša byla ochotná jít s tebou sama k nám a vůbec jí nebylo divné, že v té době nikdo není doma?“

Neviděl jsem na tom nic špatného. „Ale tati, já vím, že jsem se měl dovolit, jestli si můžu ty pohlednice půjčit na nástěnku, ale…“

„O pohlednice přece nejde,“ překvapil mě otec. „Tohle slušné děvče nedělá, aby šlo s cizím klukem do cizího bytu.“

„Ale já nejsem cizí, já jsem její spolužák, my jsme kamarádi,“ hájil jsem Dášu.

„Já bych ti doporučil, abys takové kamarádství rychle ukončil, abys neměl ve škole ostudu, až se s tím spolužačkám pochlubí,“ vysvětloval otec. „Na takové věci máš ještě moře času.“

Nechtěl jsem se ptát, na jaké věci mám čas. Prostě jsem byl opravdu jelimánek. Druhý den jsem byl k Dáše odměřený.

Soudružka učitelka mě a Dášu pochválila před celou třídou za nástěnku. Pozoroval jsem Dášu a všímal jsem si, jestli o mně Dáša neroztrušuje nějaké řeči před spolužačkami. Náš příběh nepříběh skončil dřív, než začal. Dáša o mne ztratila zájem. I mně se postupně zdaleka nelíbila jako dřív.

Možná budete zklamaní, ale opravdu se žádná první pusa či dokonce jiná nepravost nekonala. Byl jsem prostě hloupý, abych takovou příležitost dokázal využít. Jenže teď stojíme před restaurací, je nám pětasedmdesát a nic nejde vrátit ani dohonit.

„Co je s tebou, Jindro?“

Zeptala se podruhé, když jsem dlouho neodpovídal na její původní otázku: „A co ty?“

„Dášo, já bych si přál, aby nám bylo zase třináct!“

(Podle námětu Oldřicha Suchoradského)