FRANTIŠEK UHER

Již poměrně vzácná přírodní krajina je prostorem s vlastní náplní úkazů vzniklých bez bezprostředního vlivu člověka, na rozdíl od krajiny kulturní, přetvořené nebo ovlivněné trvalým lidským úsilím. Mají vlastní charakter, stejně jako krajina městská, která je založena na obdobných principech, zobrazuje však především rozličné úkazy, které jsou produktem člověka. Kvalitní fotografie promlouvají vlastním vnitřním žárem, absorbují všední, humornou, ryze dokumentární i tajemnou atmosféru, dovedou vtisknout kouzlo okamžiku i zcela běžnému předmětu. Širokou platnost mají fotografie dokumentární, které tvoří samostatnou fotografickou enklávu svou mnohotvárnou podobou, skýtanou každodenními událostmi.

Čínskému fotografovi Cai Zhiyi se stala vlastní i krajina česká, dokáže vyhledávat zajímavé, poutavé, lyrické i dramatické scenerie, zachycovat je v neobvyklých situacích, v okamžicích, kdy okouzlují mysl člověka specifickou jedinečností konkrétní chvíle. Mnohé jeho fotografie vyvolávají svébytné asociace a vytvářejí specifickou atmosféru. Snad každá Zhiyiova fotografie vypravuje samostatný příběh, vede k zamyšlení a jitří fantazii. Některé mají výrazně poetický charakter, stávají se sugestivními vizuálními básněmi. Střízlivě intelektuální pohled fotografa Cai Zhiyi se střídá s vřelou hřejivostí, hladí i vzrušuje pochopením kultury obrazu. Melancholické nálady podzimní a zimní krajiny, úsměvné jarní pohody i letní symbolikou nasvícené pohledy na krajinu, protknuté půvabem prostých detailů, vytvářejí smysluplný soubor náhledu na různé úhly krajiny našeho života. Autorova vytříbená znalost romantických zákoutí Vysočiny, která je mu současným domovem, pochopení širokého krajinného prostoru i nevtíravého, nenápadného účelného působení obecné lidské přičinlivosti je vskutku originálním důkazem smyslu pro niterný vztah k přírodě. Stejně tak zralá pozornost věnovaná výmluvně působivému dramatickému, někdy až zdánlivě hrozivému okamžiku, činí jej mistrem v zachycení přeskupujících se mračen, dávajících krajině mnohoznačnou působivost. Cai Zhiyi je mistrem detailu. Strmá hradní zeď dokáže v jeho zdánlivě jednoduchém podání probudit zřetelnější ohlas, než pestrý komplet snímků celého hradu. Stejně působí osamělá lavička v holé otevřené krajině nebo osamělý strom na nedozírné sněhové pláni.

Fotografie čistě zasněžené krajiny, v níž se vytrácejí ostré hrany a která šálí matoucími vzdálenostmi, se stávají pozoruhodnými dominantami osamělé stromy. Zase platí, že jednotlivé snímky jsou fotografickými básněmi, stejně jako fotografie, z nichž vyzařují přirozené barevné kontrasty. Osamělý dům v údolí přímo vnucuje pocit tepla domova. Se stejnou intenzitou účinku předkládá Cai Zhiyi snímky ve své pestrosti a rozdílnosti tak svébytné čínské krajiny, výrazně odlišné od české, potažmo vysočinské. Dominuje v nich výrazná interpretace kontrastu horských masivů, nenápadná barevná odlišnost, vnitřní smířlivost a především stejně intenzivní prozíravé lidské působení. Dominantním prvkem je bezprostřední zachycení krajinných rozdílností, včetně jejich přirozené barevné odlišnosti. Cai Zhiyi modeluje krajinné prvky k všeobecnému prospěchu své fotografické palety. Momentky městské krajiny vystihují charakteristiku prostředí v jeho všední realitě, zaznamenávají však také podstatné změny, k nimž došlo k průběhu relativně krátkého času. Přednost dostávají a pozornost probouzejí postřehy z reálného všedního života, někdy až dojemně prostého, nacházejícího nejednu paralelu s intenzitou náhledu do českých letitých zákoutí, dvorků a uliček. Nechybí ani občasný náznak tajemnosti, účelné vyjádření dramatičnosti okamžiku.

Fotograf Cai Zhiyi, Part-time Profesor College of Applied Art X Design Shanghai Polytechnic University, absolvent prestižní University Donghua, je šanghajským rodákem. Jeho fotografie byly vystavovány nejen v české republice, byly vystavovány také v Číně, Rakousku a Nizozemsku. V posledních desetiletích se nejen vrozeným talentem, ale zejména nesmírnou přičinlivostí a schopností adaptovat vidění světa, vypracoval na uměleckého fotografa mimořádných parametrů, se širokým barevným i černobílým rejstříkem. Černobílá fotografie má vlastní specifika, její bezprostřední naléhavost detailů oslovuje a probouzí fantazii, melancholickým postřehům vtiskuje nadčasovou platnost. Nad některými černobílými fotografiemi si uvědomujeme, že by i nejeden klasický černobílý film v barevném provedení ztratil na hlubokém historickém vyznění, na půvabu, schopnosti upoutat a vyjádřit obrazem myšlenku, momentální náladu, sepjetí s lidskými osudy. Třebaže barva dostává nejednou přednost zásluhou schopností dominantně oslovit nejširší publikum, černobílá fotografie stále disponuje možnostmi, které nabízí hra světla a stínu, příležitostí oslovit a probouzet intimnější adekvátní pocity. Ve své skromnosti a neokázalosti dovedou vzbudit pozornost i Zaiyiovy fotografie z Prahy. Nikoli klasické dokumentární fotografie, nýbrž půvabné momentky s vizuální silou rychle prolétnuvších rorýsů či trvalou dojemností dávných štítů nad vchody do malebných obchůdků. Zaiyiova Praha je město se zakořeněnou historií, je to však především Praha prostých lidí, o nichž se příliš nepíše a nemluví. Těch dávných, kteří po sobě zanechali nesmazatelné stopy, i těch současných, jimž jsou bližší zdánlivě všední artefakty než monumentální paláce.

Cai Zhiyi se podílel se na řadě společných i samostatných výstav v České republice a v cizině, získal ocenění ve fotografických soutěžích a podílel se autorsky na řadě knižních prezentací. Jmenujme unikátní portrétní publikaci s výmluvným názvem Člověk (s textovým doprovodem Z. Hrabici) z roku 2018, která v poněkud zmatené pandemické době nezaslouženě unikla výraznější pozornosti. Reprodukuje tváře z rozsáhlého spektra společensky známých osobností, sportovců, vědců i umělců nejrozličnějších profesí. Těch, kteří stále žijí mezi námi, jakož i těch, kteří trvale přešli na smutnější břeh řeky našich životů.

Na Vysočině vzbudily pozornost skromněji koncipované výstavy i několik prezentací rozsáhlejších, příkladně výstava v budově Krajského úřadu Kraje Vysočina v Jihlavě, kde se veřejnost seznámila s fotografiemi české a čínské přírodní i městské krajiny, jakož i s pracemi portrétními. V nemalé míře dala nahlédnout do oblasti dokumentární, umožňující náhled na dosud nepříliš známá zákoutí autorovy rodné země. Před několika roky se představil i humpolecké veřejnosti, k níž se v letošním červenci vrátil nepříliš rozsáhlým, ale kompaktním, promyšleným a inspirativním výborem z tvorby posledního období.

Osobitá je Zaiyiova práce se světlem, jejíž kořeny sahají k samým počátkům fotografie jako uměleckého díla, probouzí představivost, navozuje účinné souznění, zobrazuje strukturu bezprostředního zážitku. Nejedna fotografie nechtěně nasvědčuje o legitimních půvabech ve spontánním prostoru lidských životů, které si někdy plně neuvědomujeme. Svoje okolí vnímáme jako všední, zdařilá fotografie nás ovšem usvědčuje z omylu a vede k zamyšlení. Cai Zhiyi proto plným právem náleží k současným předním představitelům fotografické scény české provenience.