VÁCLAV DUŠEK

Prapory nasáklé krví letí na mírové stožáry, vyjednavači mají dlouhou diplomatickou přestávku. Krve není nikdy dosti. Zbraně raketově přibývají, chtivých šašourů po moci a pochybné slávě statisíce v honbě za větrem; válečná tlama lačná, sytosti si žádá. Válka není vůl, válka jsou lidi! A my krutostem vyhovíme. Proč? Ani nevíme, ale trocha poezie nikoho nezabije, příteli. Svatá pravda i dnes, kdy mistrů slova přibylo, úrodu holt nezastavíš. Básník opuštěn za zdmi věznice – kdeže minulost, ve světě úpí odsouzenci a svět se baví i dnes, k čemu smutek?! Plná věznice, ticho opozice. Komu to prospěje?! Prober se, nepřejícníku, zpátečníku, nulo v kalendáři slavných a známých. Poslyš slova básníka: Mezi nás prostřena noc červencová, a na dně noci stromy ve vánku. Větev za větví zvěstují si slova, jež domov šeptá dětem do spánku. Mezi nás prostřena ta šumná země, zem smrčin, žit a potoků a střech. Tak daleko, jak od tebe je ke mně, i blízko tak já cítím její dech… I já zde zaslech v nočním šelestění, jako když ve spánku se obracíš. Bylo to bílých rukou zaúpění, či měsíc pohladil mě skrze mříž? Buď pozdraven nastokrát Aloisi Jane Zahradníčku, básníku tam, kde se již ale opravdu nepohřbívá – a odpusť, můžeš-li duchovním mrzákům – i dnes má skutečný básník trpký život – uložen v nepaměť, mrzcí veršotepci si honí trička, prý nemají dokonalá nádobíčka, vejtahové. Poetické moře zamrzá. Gigolo, opatrný zloděj slova i úspor chtivých paniček, jinak pouhá nicka, pomatený sedmilhář, žije ve snu velikém – bude z něho poeta k závisti! Dotýkat se památky bytostí, troufalost kecalů z partajních líhní. V hrobě se obracejí stateční synové a dcerky národa – u nás můžeme mlžit, vypouštět ubohé smyšlenky, chrastit raněnými slovy, jak lehké a přitom k odsouzení. Komediant volská tlama si vykecává rozumy, Rusko, třes se, nedej Bože mu ho půjčit na rok – kdepak tenhle syreček a politika!

Se žluklým máslem na hlavě poučují kašpaři lhostejné spoluobčany, zakrývají vlastní mrzké skutky, špiní památku statečných svou přítomností při vzpomínkových aktech, vypínají se k nebesům v domnění, že přelišačili svět. U nás je skutečně vše možné, svět se diví, ale co nám po zkaženém světě, jakési falešné morálce, zbytečné pokoře, zastaralé lásce, falešného pochopení nechybí?! Z obrazovky k nám hovoří nejchytřejší feriny, stračeny jalůvky, lodivodi pramiček dřepí u vesel a sní o kormidlu dějin, sluší jim necky, ale mají polojasno – kdepak, malé úkoly jim nevoní; máš-li potřebu sledovat komedii popukání, zapni obrazovku, ne, neprohloupíš, žvanilům tuční bankovní konta, hysterky a hysterioni, tlučhubové a dezinformátorské hnidy se jezdí učit asi kam? Tajné. Ukradli si heslo – i kdyby padli všici, vstanou noví bojovníci… Život nám protéká mezi prsty, hmátni rychle pro tučné sousto, stud odhoď stranou, stydlíni do této doby jedovatého zmaru nepatří; lhavost dosahuje vrcholu, političtí trpaslíci touží řídit vesmír, hudlaři s chabou morálkou nedají hubám nažrat zdarma, únavní slizouni mlátí prázdnou slámu, šponují se v ubohostech; zavraždění u rozhlasu se každoročně nestačí divit, jak lze vykládat pietu, kdo ji může lidem bez uzardění předkládat. Hanbáři tančí, udivují neznalostí dějin i přítomné doby! Špatní herci, ubožáci, tchoři se pomnožili. Kdo nectí padlé spoluobčany, přežije prý doby různé i hrůzné. Být viděn, slyšen – snad i milován, ale no tak nálevníci a padlé včelky, pěstujte skromnost, silná slova si schovejte na den, kdy budete stoupat až tam, kam jen ptáci mohou – nebo už ani oni nemohou? Kolumbária v tichosti čekají, slávověnce umně uvity, v obřadní síni velesmutek, na den, dva… kdo ví? Chcete-li se poveselit, sledujte politické masáže televizní, i rozhlasové, uvěřte komediantům, že to s vámi myslí dobře. Přetrhdílo vykřikuje: jsem Tajvanec, a zítra budu Laponec, pivní skauti říkají: třeba pitomec, hochu, hlavně zavři hubu Je toto snad Božská komedie, mistře? Mlčíte. Neradíte nasupeným vejtahům. Chápeme, věříme v dobro… Opravdu.

Srpnové bratrství v trapu! Umouněnci se u nás v podřipsku zabydleli, armády se vyznamenaly – střelba do lidí, náhoda. Nehoda není náhoda, bloude! Patlavost duchovních mrzáků nemá obdoby – a nejen u nás, buďme v klidu, bratři. Pošpinit, pozurážet, v době nebezpečí zalézt, přečkat marasmus doby, ve vhodný čas pak začít vyřvávat, cpát se pod prapory pokroku, připadat si hrdinně, macešsky odstrčeně – hle, rozdávají se řády, i diplomy, rychle předběhnout frontu vybraných, nastavit prsa, pustit slzu nekalou. Pleteme si pietní akty s arénami rozeřvaných primitivních ubožáků, sledujeme vybrané srandisty – píšťalky zasuty v mordách, panely odporu nad hlavami – co jim po mrtvých… a jiní chytráci se zase nestydí plkat o demokracii, svobodě a hrdinství, nemohou si pomoci, ale musí před veřejností čechrat paví peří – a civíš, divíš se, nad hlavami jim plápolají plameny pekelné. Zevlujícího davu stálý dostatek. Pozor, opatrnost matka moudrosti.

Každý rok vzpomeneme srpnových události – mladí lidé prý netuší, že u nás byly tanky, ať žije dějepis. S kdejakou prkotinou se zaobíráme detailně, ale víme vůbec, kde mají zavraždění hroby, kam donést kytky – a co ohleduplní potentáti, kolik těch bratrsky zabitých dostalo in memoriam jakékoli vyznamenání; v bludném kruhu házíme špínu na oceněné – ten udělal zlého to a to, fuj, a ten zas tohle, a toto, dohromady však přece skoro nic. Neumíme si vážit odvážných bytostí, kdeže, zbabělost nás zmáhá. Našel se šťoura, samozvaný přepyšný a přefouklý žurnalista, směšný pisálek, zapochyboval o památníčcích v ulicích velkoměsta. Je jich jaksi mnoho a hrdinové být nemuseli, zbloudilá kulka, základní neopatrnost… A neuvěříte, nepřiletěla mu šťavnatá výchovná – škoda, třeba by se mu rozsvítilo v duté kotrbě a přestal blinkat dohady! Množírny rychlokvašených politiků utajeny. A doba nedoba, v politické galerce vládne chudoba – tedy ducha. Nákaza blbounů nejapných se šíří raketově, virus zbytečnosti, ba, není proti němu vakcína.

Srpnové žně – i krvavé. Vojska přátel se roztahovala u nás doma v podřipsku pouze dočasně. Netrvalo dlouho, nepotřebovala bloumat po lesích, stavět auta kontrarevolucionářů, zaměřenými kulomety sledovat nepřátele, kdesi u Teplic prý sestřelili helikoptéru, pozor, trpělivost není nekonečná, lekat řidiče jatek zábava, vyrabovat jim náklad povinnost; svobodovec znal důvěrně bratříky, takže odmítl rozvážet maso mimo město. Jeho zástupce naplnil bedny uzeninou a vyrazil s hovězími čtvrtěmi a půlkami prasat do horských hotelů. Hrdinové polehávali v pankejtech, samopaly připraveny k zástřelu. Mezinárodní rozklížené klima, slabé petice, mělké protesty, nic nepomáhalo pohnout rozhodnutím bratří, aby odešli domů k Natašám. Hlasy demokratických představitelů svobodného světa mutovaly. Zůstali jsme v té šlamastice sami – nebylo to prvně. Být trpaslíkem stálé a veselé nebezpečí, kam se vrtnout, kde se přitulit, kudy proklouznout do bezpečí?!

Přátelská setkání přinášela překvapení, v kanceláři ředitele jatek hodlal důstojník zastřelit vedoucího expedice masa, že ho urazil, merzávec, a řekl mu, aby se naučil počítat a nepodezíral lidi, že u váhy šidí a že je moc zvědavej, kdo zaplatí za dodávku masa… ředitel měl co dělat, aby důstojníka přiměl sednout ke stolu a jednat o dalších dodávkách do kasaráren… k podání rukou nedošlo, šéf expedice odešel… A v partajní kanceláři zase došlo málem k duelu. Lajtnant vytáhl z pouzdra pistoli a než usedl, položil pistolet na desku stolu. Vedoucí tajemník okresu furiantsky vyjmul ze zásuvky svoji pistolku a pohodil ji před sebe… nebylo pravé poledne, žádný film, ale drama. Kočkování pobavilo – u křižovatky mířil vykulený klučina kulometem na automobily – kamarád zastavil na poslední chvíli, hledali oružije.

Po roce se odvaha rozdrolila, jatečního řidiče odchytila ráno hlídka SNB, nesl transparent s textem: Jsem Čech, přežiji rok 2000?, ředitel zasáhl, nemá řidiče… propuštěn, zapsán, prověřován. Dohoda: budeme 21. srpna svítit na protest přítomnosti vrahů. Svítil jeden. V Jičíně opilí polští vojáci kohosi zastřelili – blbci se rodí všude na světě, národnost nerozhoduje, obětí přibývalo – a obrodná doba tuhla v ocel. Prověřovat, nedůvěřovat! Prověrky. Muselo se vyloučit tolik a tolik partajníků – vyřizování účtů máme v popisu práce, dokážeme vytřídit plevel od zrna, omyly se připouští. U prověrkové komise seděla nabarvená bílinská Elsa, ona všude byla, všechno namouduši znala, každým coulem pevná revolucionářka za barikády zvané – posloužím a neptám se zbytečně. Vylučovali Karliho, sudetského Němce, ten znal výslechy gestapa, pro strach měl uděláno – díval se, oči měli sklopené, některé soudce znal, nebyli to špatní chlapi, ale doba z nich nadělala bábovky. Bez strany nebudeš ničím! Prověřovali, Karli odolával. A tu Elsa vstoupila do dějin nebývalou jedovatostí: vy jste sloužil ve wehrmachtu, že? Ano. A kolik jste postřílel sovětských lidí?! No, já je nepočítal, milá moje, ale k milionu jich být mohlo…Vyloučen. Před partajní budovou hladovkáři. V noci žrali, mlaskali, kouřili ameriky, pili, jako duhy – hnilobná ostuda! Stejná ostuda s fotografiemi protestujících po hokejovém zápase s bratry uralskými slovany – policie zadržela fotografa, filmy předal, tím odsoudil fandy k pronásledování. Bratrství s křížkem po funusu uhynulo na úbytě. Ať žije svoboda v nesvobodě. Za humny krutá válka. Krvavé žně neustávají – pryč s hanbáři! Kdy a jak? Nezklameme, tisíce otázek, ostrých výhružek, nadávek i peprných, nebezpečně vulgárních, vyjukanci se ale dál chechtají – nu což, nějak bylo, nějak bude. Nakonec, všichni jsme lidé chybující… Veselme se a doufejme, že pravda zvítězí a láska nezhyne. Podivuhodná generace spěje ke krvavým žním. Buďte pozdraveni.