MILAN BLAHYNKA
Jedenáct (ve skutečnosti dvanáct, skluz) let po prvotině Sněhy a další David Voda znovu šokuje svou druhou sbírkou AUTOMAT NA PLYŠÁKY (opět Éditions Fra, sv. 206, Praha 2021).
Jak jsem byl poučen, automaty s plyšáky mají bavit nebo opravdu baví děti a snad i dospělé v chrámech obchodu se vším myslitelným i nesmyslným zbožím. Slovo plyšák (ani Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého z roku 1937, ani jeho reedice z roku 1952, na které je podepsán jen Trávníček, to slovo nezná, stejně není ani v devítisvazkovém Slovníku jazyka českého IV/1 z let 1941-43. Našel jsem je až v prvním vydání Nových slov v češtině (1998), kde se uvádí jako expresivní výraz pro sametovou revoluci 1989. Ve druhém vydání (2004) už to slovo není, což může znamenat, že se už přestalo užívat, anebo že přešlo mezi slova nikoli už nová.
Jak o tom přesvědčuje jeho užívání jako synonyma sametu, plyš navozuje představu příjemnosti. A jak to sugerují verše Jaroslava Seiferta z rozšířeného (a pak i definitivního, 1946) vydání sbírky Jaro sbohem (1942) „Slyším to, co jiní neslyší / bosé nohy chodit po plyši“, což je začátek Písně o lásce, končící veršem „Nejkrásnější bývá šílená“, plyš patří k lásce (i k lásce k dětem), do ložnice nebo na koberec u krbu milenců a navozuje i představu utajení. Myslím, že dnes jako už dlouho jsou plyšové především hračky z dětských pokojů a potahy sklápěcích sedadel v luxusních limuzínách, kde se tak dobře miluje. Proč je v názvu sbírky na plyšáky Automat, napíšu až nakonec.
Druhotina Davida Vody je, jaký je její autor. Je v ní mnoho prostředí a situací, jak už to u autora, který je zároveň podnikatel, majitel a šéf zinkovny, ale také hojně publikující kunsthistorik, galerista, nakladatel a vydavatel, editor, přitom všem starostlivý otec dvou synů a manžel básnířky, simultánně badatelky působící na univerzitě, aktivní sportovec milující přírodu i auta, empatický muž jakoby inspirátor Jiřího Suchého, který zpívá „oslovil mě na ulici sympatický muž“. Je přímo zosobnění světa, v němž se vše mísí, koexistuje, kolotá, sváří a svařuje. Ve všem, co podniká, miluje, dělá, v čem se mu daří a objevuje, je mnoho úskalí, trní, překážek – a Voda je sebekritika sama, kainarovské přiznání ke všemu: „Už ne, už se nelakuju, že to dáme. / Moje holka je kamelka, s ní to rozdýchám; Řeklas něco, nebo jsem rozkousal nový koření? / Tohle není kaz, jen exces ze sladkostí / Tady ve sneakrskách mám smradlavý / kopyto.“
Vodova sbírka je, jaké je prostředí a svět, náš svět, v němž Voda žije, pracuje, hledá a nalézá; v němž se lidé nejrůznějších povah a zájmů kříží a křižují v obou významech toho slova. Vodova sbírka je něžná i „nesrozumitelná“, drsná, nelítostná jako básníky odjakživa dobývaná dame sans mercy – a je celá koneckonců milostná, trpce vytrvale milostná zpráva o sobě a době, která zběsile rychle ubíhá: snad nejprůkazněji o tom vypovídá IX (jak nepomyslet na devátou Beethovenovu, Dykovu atd.), která jakoby zrcadlo zpřeházeného světa není devátou básní sbírky, ale třetí v jejím druhém oddíle: „Jsem v tobě jak v ibiškovém pylu, až po žihadlo. / Na kruháčích pouštím blinkry do rytmu beatů / Vrčím ti pod peřinou jak odpuzovač krtků / Levá drží volant // pravá ji za jízdy hladí od prstů po loket / Přímo proti čelnímu sklu holubice s větvičkou v zobáku / Chápu, rozumím, kop´ jsem panáka / zimní směsi do ostřikovačů // Začnu se oblíkat jak pajdulák z dopravních značek // Protože je to fejkový, je to na prohrání jak automat na plyšáky / Rychle, dřív než budu dědek s šedivým pohlavím“ V této jízdě je i vyznání i přiznání k účasti na krutosti dnešního světa a na jeho hektickém marném tempu.
Automat na plyšáky je, jaká je dnešní česká obecná čeština (jazykem části Vodovy prvotiny byla hovorová slovenština s četnými údajnými i skutečnými čechismy), bohatě nasycená anglismy (key, creepy, shitstorm, unfolow, down) a českými hovorovými deriváty anglických i jiných slov (fejkový, sneakrsky=tenisky, lambo m. lamborghini), takže je jistě srozumitelnější dnešní mládeži.
Davidův automat však zná i slova i z jiných jazyků (matrjošky, Luxusmädchen) a nezaváhá ani před neologismem, jakým je asi slanobýl, ale nejsem si jist, že je to opravdu jeho jazykový novotvar; brkoslavy z názvu prvního oddílu sbírky (Vyslechnu hádku brkoslavů) měl jsem za neologismus, až se mi, pisálkovi v přírodě zcela cizinci, vysmála vítězka nad dědem vševědem, která mě poučila, že brkoslavovití (Bombycillidae) jsou ptačí čeleď z rodu pěvců a brkoslav severní občas zimuje i u nás.
Nepřekvapí, že v Automatu na plyšáky autor vyřízne své srdce „rezavým roxorem“ a zavalí svou zahradu „ojetejma zdvižkama“, je nejen hlavně básník, ale i vlastník a ředitel zinkovny a roxor, ocelový prut, je v jeho zinkovně denní chleba a zdvižky, „někdo jim říká ještěrky“, hemží se jejími halami a pomáhají při nakládání zboží.
Podle toho, že si rezavým roxorem vyřízne srdce, a když je down, radši si zavalí zahradu ojetejma zdvižkama, mohlo by se zdát, že neřekl tak zcela pravdu, když si před časem v jednom vyznání liboval v nebásnické práci podnikatele, ale kdo čte skutečně pozorně, neujde mu, že své srdce (básníka) si vyřízne jen rezavým roxorem, nehodícím se k pozinkování, a zahradu si zavalí jen zdvižkami už vyřazenými. Komu se snad zdá, že tahle jeho hospodárnost je básníkům cizí, nechť nahlédne do diářů Nezvalových, dokládajících, jak tento básník nad básníky uměl hospodařit.
Automat na plyšáky skladebně těží z klipové vlny v dnešní reklamě a v produkci populární hudby, kde se vše rychle střídá a prolíná, prostupuje, přibližuje i vzdaluje, detaily se vyměňují s celky, motivicky stále překvapuje, šokuje, zážitky a vzpomínky se míchají v opojivý koktejl.
Nikdo (snad kromě zesnulých profesorů Palackého univerzity Oldřicha Králíka a Pavla Trosta) neví všechno, a tak jsem nachytal na hruškách zmíněnou vítězku nad dědem vševědem, když jsem se jí optal, co je to theremin z posledního verše první básně. Ač múza přímo hudební sama, vůbec to slovo neslyšela a nevěděla, že theremin je (jak jsem si vygoogloval) elektrický hudební nástroj, na němž se hraje, aniž se ho hráč dotýká, jen pohybem paží, dlaní a prstů. A tak aby čtenář, který předem neví víc, chce-li básníku Vodovi plně rozumět, musí zvědět, co to je theremin, neboť „Tohle“ (sbírka Automat na plyšáka) „není koncert pro theremin, to jsem já“.
Zkrátka David Voda ví překvapivě víc než lidé mimo jeho živitelské obory (původně dějiny umění, nyní již dlouho pod podnikání v průmyslu, kde se mu náramně hodí jazykový talent, který mu usnadňuje sjednávat obchodní dohody a s nímž si významuplně hraje jako básník).
Theremin měl ve svých partiturách Martinů, ale také skupiny Led Zepellin, Plastic People of Universe, Beach Boys.
Zbývá slovo Automat z názvu sbírky. Váša-Trávníček (1937) znali to slovo jen jako „stroj poháněný mechanismem,“ PSJČ (1935-1937), jako „přístroj, který koná samočinně nějakou práci, automat na lístky na peron, na čokoládu“, navíc jako výraz pro „jídelnu bez číšnické obsluhy“. Trávníček už bez Váši (1952) nutně po prožité válce přidal význam synonyma pro samopal. A ten vkládá Akademický slovník cizích slov (1997) mezi dva předválečné významy jako druhý: „lehká automatická zbraň pro střelbu jednotlivými ranami i dávkou, samopal.“ Zdá se, že teď i samopal i automat ustoupil v médiích, ústech politiků a v hovorové řeči kalašnikovům a jiným značkám téže zbraně, automat v pojmenování spěšné jídelny, o jaké napsala báseň Pujmanová („Je velkoměstské zařízení / takový pražský automat“; Praha, 1954), je nahrazen názvy mezinárodních stravovacích řetězců jako Fast Food, KFC, McDonald’s, v obecné češtině Mekáč.
A co básník a jeho automat? Zatím jsem nečetl nic o sbírce, ale mám za to, že recenzenti si nutně vzpomenou na automatické texty surrealistů, jakkoli Voda, „mega moc divnej“, na jedné straně mnohem spíš dada, na druhé surový realismus, se surrealismem v mnohém souzní, ne však v automatickém psaní. Jeho automat zdánlivě jen překládá jakoby v plyšovém balení do veršů záznamy divokého balábile dnešního světa, ale podle mého názoru není třeba název rozkládat (vojenským slangem podrobit rozborce), na auto-mat, aby vyjel na světlo denní, nikoli boží, mat jako autorův vzkaz. Podle mého soudu je automat z názvu básníkova zbraň, samopal pálící na vše balené do plyše, aby bylo přijatelné, na vše, co se nám vlichocuje tím, jak už je o tom v prvním odstavci, co navozuje představu příjemna; na všecky sladkosti, všecko oslazování hořkého bytí. Nejenom báseň XIII, celá sbírka je „exces ze sladkostí“.
Verše Davida Vody nehladí, jitří. Jsou přímo protiklad poezie jakkoli bukolické.