FRANTIŠEK UHER

Poezie má hodně společného s neznámým oceánem, s plavbou na korvetní lodi i s plavbou na vraku, čerpajícím z podpalubí kalnou vodu a sledujících plachtící albatrosy. Vyplouvá se skasanými plachtami, snaží se napnout je ještě na dosah břehu, ale někdy se to nedaří ani na volném moři. Neboť poezie má šálivý osud.

Nachází dosud neobjevené pevniny, aspoň ostrůvky či atoly, většinou však připlouvá ke zcivilizovaným, dávno obsazeným břehům. Není vzácností, že z objevitelských nadějí se vyklube dávno zmapovaná pevnina, že ze zdánlivě právě rozkvetlé orchideje se vyklube pouťová papírová růže.

Nesmutněme, totéž platí ve všech oborech lidské činnosti. Zkusme péct bábovku podle nových receptů, nakonec se stejně vrátíme k té klasické, babiččině. K tomu závěru dospíváme nad nejednou novou knihou poezie, a naprosto se to zjištění netýká pouze prvotin.

O to radostnější je konstatování, když listujeme sbírkou svým způsobem originální, přesahující běžný průměr, když přesně cílené verše spolehlivě zasahují vzdálené terče.

Platí to o sbírce básníka par excellence a esejisty Gustava Erharta PŘELUDY POZDNÍHO PODZIMU (Pulchra, 2021, 60 str.)

Nezkoumejme název, autorova sedmdesátka snad překračuje práh podzimu, ten pozdní je dosud skryt za obzorem.

Za formální pozornost zajisté stojí skutečnost, že název Erhartovy jedenácté knihy poezie začíná písmenem P jako všechny předcházející.

Podstatně větší pozornost však budí umělecká hodnota a trvalá platnost jeho veršů, jimž je zcela cizí jakékoli tápání.

Erhart dobře zná cestu, na kterou jeho poezie někdy až úzkostlivě vykročila, je si vědom všech úskalí, jimž se umí spolehlivě vyhnout. Málo slovy dokáže srozumitelně vyslovit velice mnoho, třebaže vrcholy jeho jehlanů jsou ploché, trojúhelníky skrývají třetí úhel, čtverce mají oblé strany a krychle postrádají hrany. Čtenář však prochází nastaveným zrcadlovým bludištěm s naprostou suverenitou.

Moderní nemusí být vždycky dobré. Někdy je tomu právě naopak. I módní výstřelky se vracejí, aby (ne)zaujaly. Jak kdy.

Erhartova poezie má všechny znaky moderní poezie a zároveň jí jsou vlastní všechny znaky dobré poezie.

Nic nepředstírá, vychází z hluboké moudrosti získané v zákopech životních bojišť. Píše-li zaseklá sekera trčí, je spolehlivě zaseknutá do tvrdého špalku.

Charakteristická je báseň Po pravdě řečeno, v níž se básník vyznává z nechuti zabývat se prošlým – a přesto se prodírá tím samým roštím.

Erhartovy úsečné básně podobné pečlivě opracovaným kamínkům mají blízko k někdejším telegrafickým zprávám. Jsou přesně ohraničenými úsečkami, zhutnělými závany adorativních příběhů, které vyrůstají z plodného podhoubí.