LUBOŠ ZELENÝ

Při těchto zastaveních si stále více uvědomuji, že každý člověk prožívá svoji vlastní odyseu návratu do smyšleného domova. Stejně tak finanční komisař Josef Němec a spisovatelka Božena Němcová i jejich potomci toužili, každý po svém, najít vlastní Ráj a jablko poznání.

Podle křesťanské věrouky je počátek lidstva datován událostmi kolem „vyhnání z ráje“, ó ano, prvotního člověčího páru utvořeného Adamem a Evou. Pochopitelně u toho musela být nápověda zrádného hada a šťavnaté „jablko poznání“. Toto nám v první třídě národní školy barvitě zpřístupňoval královéměstecký farář Otto Havránek, který hodinu náboženství zahajoval od dveří třídy mistrně vhozeným, roztočeným kloboukem na stojanový věšák u okna. Ještě si pamatuji, co tvrdil, že pro každého z nás je důležitá ona „hra o jablko“. Obrazná byla i jeho představa velikosti Země a Slunce v obrazu plivnutí do rybníka.

Ve druhé třídě mě už rodiče na náboženství nezapsali, s čímž náš děda – deista souhlasil, ačkoli babička, která byla věřící, řekla své Ne. Zato, když mne měla na hlídání, šla se mnou po boku do kostela, dokonce i na pohřeb jednoho ze sousedů. Poděsila mne zde výzdoba stěn obrazy mučených apoštolů s těly protkanými šípy, či rozřezávanými zubatými pilami. Moje otázky při cestě z pohřbu ochotně zodpovídala, ale pak přiznala, že se jí to v kostele také nelíbí. „Jo, u mé babičky, ve Sloupnu, tam je chráám,“ řekla na železničním přejezdu, který předěloval od sebe obce Běrunice a Velké Výkleky. Slovo chrám jsem tehdy spojoval pouze s Chrámem svatého Víta.

Do Prahy jsme se sestrou a s maminkou dojížděli na kontroly rovnátek k paní doktorce Gertrud Baumanové, do Klimentské ulice. Po prohlídce v ordinaci nás matka prováděla po některých památkách hlavního města. Také i na Hradčany jsme došli. Tak jsem to tam už znal.

Ale tady mi přebývala obec Sloupno, dva kilometry za Novým Bydžovem, s propagovaným chrámem, kde babička jako malá často pobývala u svých prarodičů, Svobodových. Pocházela ale z Lužce nad Cidlinou, vesnice hned za vlkovským kopcem. Na dědovi Františkovi jsem po čase vymámil, že ve Sloupnu si kdysi Benediktini z Broumova vystavěli velkou rezidenci, na půl cesty mezi kláštery v Broumově a Břevnově, pro odpočinek jejich těl, ale hlavně koní, táhnoucích kočár. „A teď tam je nějaký sklad materiálu,“ prozradil děd. Ještě jednu připomínku ke Sloupnu mi přidal, o rozložitém zákrsku uprostřed naší zadní zahrady, který v posledních letech míval krásná a veliká jablka, ale hned rok nato červené chomáče jablíček velikosti třešní. „Jo, hochu, pokud má jabloň hodně květů na jedné větvičce, pak se musí protrhat a potom jablka budou větší. Strom holt stárne jako člověk, už nemá tolik síly. Tenhle stromek má ale jméno, Car Alexandr, rouby jsou od zahradníka Procheho, ten bydlel taky ve Sloupnu. Volejník, tvůj pradědeček, nám tenhle krsek tady přerouboval. Proche si, hochu, dopisoval s pěstiteli ze světa a rozdával pak své rouby i stromky. Sám na vandru prošel celou Evropu, od jednoho zahradnictví k druhému…

Po letech se děda vypravil na věčnou pouť za babičkou a kolem mě zamával čas netrpělivými křídly. Přesto mi babiččin chrám i rozložitý Car Alexandr uprostřed naší zahrady nadlouho utkvěl v hlavě. Několikrát jsem bez rozmyslu při průjezdu Novým Bydžovem autem odbočil a projel jen tak Sloupnem. V poslední době jsem nepřehlédl ani vkusně opravený zámek. Několikrát jsem se také zastavil u hřbitovní zdi s reliéfem šlechtitele Josefa Eduarda Proche.

Kdo byl ovocnář Josef Eduard Proche?

Narozen 13. 12. 1822 v Novém Bydžově. Studoval na jičínském gymnáziu, po dvou letech však vystoupil, aby se vyučil obchodním příručím. První ovocnářské vědomosti získával u zahradníka Balcara v Poděbradech. V Kutné Hoře pokračoval v děkanské zahradě u dr. Dorelia. Při obchodní praxi v Praze navštěvoval mnohé pomology a profesory botaniky, na technice poslouchal přednášky chemika Ballinga. V letech 1843 až 45 procestoval Tyrolsko, Bavorsko a Itálii. Potom se vrací hospodařit na pozemky své matky.

o čtyřech rocích, v 27 letech, otevřel v Novém Bydžově obchod s ovocnářským zbožím, kde navíc zavedl výrobu ovocných vín a povidel. Předtím, v zakoupené zahradě pivovaru v blízkých Vvsočanech, začal sám ovocnařit. Teprve v roce 1861, kdy si koupil zemědělskou usedlost ve Sloupnu, o výměře 1,20 ha, se začal věnovat plně ovocnářství. Stal se tak prvním ovocnářským šlechtitelem. Křížením se mu podařilo vypěstovat mnoho hodnotných novinek odrůd ovoce, zvláště jablek. Byl v přátelských vztazích s významnými pomology domácími i zahraničními. J. E. Proche po sobě zanechal také četné rukopisné záznamy svých postupů a výzkumů, Byl vynikající osobností českého ovocnářství. Zemřel 12. listopadu 1908 a je pochován ve Sloupnu.

Že by po Bydžově chodili i další dva dorůstající pomologové?

Město Nový Bydžov, jako rodiště Josefa Němce, se stalo místem setkávání příslušníků celé rodiny. Vedlejší Chlumec nad Cidlinou pak díky přátelství bydžovských obchodníků Němcových s rodinou pivovarníků Daňků patří podle historiků místem organizování schůzek zdejších vlastenců, především při návštěvách spisovatelky Boženy Němcové.

Jak by se hoši při návštěvách Bydžova či Chlumce nesetkali s obchodníkem a pěstitelem panem Prochem! A jak by se jeho milovaná pomologie nedostala chlapcům pod kůži! I když o tom zřejmě nebudou přímé důkazy, pochybovat nemusíme. I poutě a posvícení bývaly časem cestování a návštěv.

Nakonec i pro staršího syna Karla (1832-1901) byl Chlumec místem prvního stálého zaměstnání, při realizaci úprav okolí zámečku hraběnky Kinské v Zápči, v okrajové části města (kousek od dnešního koupaliště). Samozřejmě se tak stalo po jeho předchozí zahradnické praxi a vyučení v Praze, práci zahradníka v zámeckých zahradách v Sagan, díky tetě Marii, která i zde sloužila u kněžny Zaháňské, nato pracoval jako zahradník i v Sansoussi u Postupimi.

Po úspěšném ukončení prací v Zápči bylo Karlovi Němcovi nabídnuto místo profesora na Hospodářské škole v Táboře. Zde našel rodinné prostředí u širší rodiny syna Karla a nakonec i dožil jeho otec Josef Němec. Po úspěšné pedagogické kariéře i sadových úpravách a zakládání parků i ovocných zahrad, zavádění pomologie v městě Táboře byl Karel Němec v roce 1896 jmenován ředitelem Zemského pomologického ústavu v Praze, kde úspěšně pracoval a svoji úspěšnou pouť životem ukončil v roce 1901.

Ze zkušeností kontaktů na svého staršího bratra, pomologa, zřejmě čerpal na Ukrajině i Jaroslav Němec (1839-1898). Ten, ačkoliv si od mládí cílevědomě rozvíjel talent v kreslení, vyučil se v Praze sazečem, později ale docházel také na zdejší malířskou akademii. V roce 1860, s přispěním rodinného přítele, chlumeckého sládka a pivovarského odborníka Josefa Daňka ml., odešel studovat na mnichovskou Královskou bavorskou akademii výtvarných umění, kde si zároveň přivydělával jako kolorista fotografií a prodejce svých obrazů. V tomto období se v Mnichově stýkal se slovansky mluvícími studenty a zároveň se tím učil i ukrajinsky či rusky. Pro onemocnění matky i pro nedostatek peněz však musel studia ukončit a v roce 1861 se vrátit do Prahy. V jarních měsících se zde zaměstnal jako retušér i fotograf v tehdy prvotřídním ateliéru Moritz Ludwig Winter.

Při pracovním výjezdu do Karlových Var se v hotelu Elefant seznámil se společností movitých, rusky hovořících mladých mužů, mezi něž patřil i kníže Gagarin. Později se s nimi blíže spřátelil a svěřil se, že nemůže v Čechách sehnat slušné zaměstnání. Od podnikatele Filiberta přijal nečekanou, ale lákavou nabídku společné cesty na Krym. Po rychlé dohodě vyjeli přes Vídeň a Budapešť do Oděsy. Zde se Jaromír Němec opět začal živit kolorováním fotografií pro zde provozované francouzské ateliéry. Navštívil tak i řadu míst a měst v oblasti Cherson i jako fotograf. V polovině šedesátých let si v Oděse složil učitelské zkoušky a působil jako učitel kreslení a rýsování v Mariinském gymnáziu a zároveň i na reálce v Oděse. V tomto období využil i své sazečské znalosti a připravil do tisku metodickou příručku Modelování do sádry, za kterou byl oceněn Řádem svatého Stanislava 3. Stupně a prémií 200 rublů.

V roce 1880 připravil k výuce další dvě metodiky Perspektiva kresby geometrických tvarů a Škola základů kresby. Za tyto publikace, které byly znovu vydány, získal prémii 300 rublů a povýšení na inspektora Oděské reálky a vzápětí byl pověřen jejím vedením. Stal se též státním radou a získal řadu ocenění. V roce 1887 mu byl udělen Řád svaté Anny 3. stupně za zvláštní zásluhy a příkladnou službu. Vzhledem k podlomenému zdraví mu však přímořské podnebí s prudkými změnami tlaku a vlhkosti nevyhovovalo, proto požádal o přeložení.

Shodou okolností se seznámil se zdejší dívkou Marií, se kterou se rozhodl žít. Zároveň byl jmenován ředitelem reálky ve vzdálené Rovni, kde byla vysoká koncentrovanost cizojazyčného obyvatelstva. Zde záhy obdržel osobně od cara Alexandra III., v roce 1890, prsten s brilianty.

V tom samém roce se mu dostalo jmenování ředitelem nově zřizované reálky ve Vinici. Reálka byla šestiletá, se zaměřením na umělecké obory. Jaroslav Němec byl pověřen nejen k zahájení a organizaci výuky, ale i k dostavbě celého areálu s několikapatrovými domy. Pod jeho vedením tak vznikaly další budovy s odbornými kabinety, tělocvičnou, byty učitelů, různými dílnami sloužícími k praktické výuce. Tyto podmínky byly základním předpokladem pro stabilizaci a výchovu žáků, ale i zanícených učitelů. Zároveň si s manželkou Marií Němcovou (Pavlivnou Bohuslavskou), s přispěním jejích rodičů zakoupili ve Vinici domek s velkým pozemkem, kde Jaroslav založil sad ovocných stromů a keřů, a tím i pro žáky i dospělé ze širokého okolí výukovou základnu pro zahrádkáře. K tomu využíval i znalostí pomologie a zahradničení i vědeckých bádání svého bratra Karla Němce, i dalších odborníků z Čech i zahraničí.

Řadu ocenění a diplomů získal Jaroslav Němec i na Mezinárodní výstavě sadařství v roce 1894 v Sankt Petěrburgu, stříbrnou medailí byly oceněny jeho práce o aklimatizaci ovocných stromů, dodatečně zlatý diplom za nové druhy angreštu a velkou stříbrnou medaili za ovocná vína. Zajímavou zprávou je i to, že na tuto výstavu přišla pozvánka do východočeského Sloupna, pro ovocnáře a pěstitele Josefa Eduarda Proche (pravděpodobně podepsaná knížetem Anatolem Gagarinem). Proche se ale pro vysoké stáří musel z účasti omluvit a na dalekou cestu poslal svého žáka, v Čechách známého, mladého, chlumeckého pomologa Jana Říhu.

Jako ocenění osmileté práce ve Vinici byla Jaroslavu Němcovi st. nabídnuta možnost stipendijního pobytu v USA a Kanadě, se zaměřením na pomologii ve stejných zeměpisných šířkách. Na této tříměsíční cestě jej v roce 1895 doprovázel jeho synovec, kterého jako bezdětní manželé na Ukrajině vychovávali, Vjačeslav Němec (1871-1920). Působil zde svému strýci (a otčímovi) i jako tlumočník z angličtiny. Jaroslavu Němcovi st. šlo nejenom o způsoby pěstování nových amerických druhů, jejich tržní využití, ale též nové metody zpracování ovoce a bobulovin. Z této výzkumné cesty po návratu autor připravil k vydání 400 stránkovou publikaci Průmyslové sadařství v Severní Americe, která obsahovala 233 autorových kreseb. Publikace vyšla v nákladu 2000 výtisků, pro velký zájem bylo vzápětí připraveno druhé vydání.

Podle vzoru svého českého přítele Josefa Eduarda Proche své nově vyšlechtěné výpěstky také pojmenovával. Jako příklad: „Paní Němcová“, „Nadšení pro Čechy“, „Nadbytek“, „Rané Riverse“, „Ivanhoe“, „Zinaida Hohenzatema

Tříměsíční cesta po americkém severu i následná práce na publikaci zřejmě vysílila Jaroslava Němce st. natolik, že mu způsobila problémy s viděním, které chtěl řešit návštěvou lékařů v Německu, v Mnichově či v Berlíně. Proto se v roce vydání své publikace o Americe vypravil na cestu s malým odpočinkem v Praze. Zde ale nastoupily horečky a prudký zápal plic, kdy ani rychlý převoz do nemocnice nemohl chorého zachránit. Ta hlavní odysea náhle a nečekaně na rodném ostrově Čechy skončila.

P.S. Proche ke svým pokusům užíval 1300 odrůd ovocných stromů a keřů, zaznamenal 100 nově vyšlechtěných výpěstků, z nichž jen čtvrtině udělil jména osobností, kterých si hluboce vážil. Uvádím zde jen zúčastněné osoby. Ostatním výpěstkům zadával k popisu čísla:

Daňkovo – větší jablko. Je to první Prochův výpěstek z roku 1851. Podobá se Blenheimské renetě. Zraje v listopadu a vydrží do ledna.

Božena Němcová – menší až střední jablíčko, podobné Muškátové renetě, povstalo z Cosovy renety. Zraje v srpnu a vydrží asi měsíc.

Jaroslav Němec – jablko světle červené a šedě tečkované.

Jan Říha - jablko světle žluté s četnými rezovými skvrnami. Dužina bělavě žlutá, polotemné sladké chuti s balzámovou příchutí. Dozrává v září a vydrží však jen tři týdny.

Z angreštů Non plus ultra, z malin Božena Němcová a Kníže Anatol Gagarin.

O Jaroslavu Němcovi st., pokud vím, vyšla, jako soukromý výtisk, jediná publikaci s titulem: Jaroslav Němec, malíř, fotograf, učitel, pomolog a sadař (syn Boženy Němcové), Vladimír Kunst, autor a vydavatel, 2018, vlastní náklad.