KAREL SÝS

Viktor Sodoma svého času zpíval píseň s textem Františka Ringo Čecha. „My máme parní stroj, úžasné síly zdroj a že náš je nja ta tá… Spustíme parní stroj, úžasné síly zdroj pro každého nja ta tá… Každý nám závidí jé, o jé kdo stroj uvidí… On si pěkně funí koukejte co umí náš parní stroj nja ta tá…

Dnes už se tak vtipné texty jen tak neslyší. Ale co parní stroj? Není už takříkajíc odkecaný? Parní lokomotivu uvidíme kromě muzea už jen při jubilejních jízdách. Nezmizely tedy parní stroje jako příslovečná pára nad hrncem?

Z omylu nás vyvede kniha Michaela Květoně PARNÍ OSOBNÍ AUTOMOBILY, kterou vydalo nakladatelství Grada Publishing, a.s, Praha.

Ti, co rádi čichají vůni benzínu, se domnívají, že parním automobilům nebo dokonce motocyklům odzvonilo už někdy v předminulém století, ba dokonce že snad ani nikdy nejezdily.

Pravý opak je pravdou.

Pára se již v pionýrských dobách dopravy ukázala být dobrým sluhou. Pravda, tu a tam i zlým pánem, ale to se týká motorů všech druhů.

Pára zprvu vítězila na železnici. Odkázala koně (nikoli koňské síly!) tam kam patří – do stájí.

Pára se pokusila ovládnout i silnice, i když o tehdejších silnicích nelze hovořit v superlativech. Anglické parní omnibusy navzdory obludnému zjevu i hluku začaly ovládat cesty mezi významnými městy. Koncem 19. století už byl sice k dispozici benzinový motor, ale ke kočárům bez koní neodmyslitelně patří pára! Zvláště když se průkopníkům podařilo sestavit relativně miniaturní parní motor.

Asi málokdo ví, že až v roce 1906 překročil magickou rychlost 200 km za hodinu právě parní automobil Stanley Rocket bratří Stanleyových, za jehož volantem seděl slavný jezdec Fred Marriot!

Parní vozy si postarší čtenář snad vybaví pod robustnost evokujícím jménem Sentinel. Nákladní vozy této značky sloužily i u nás až do první poloviny 50. let!

Ano, byly to vozy nákladní. Český vynálezce parního osobního automobilu z roku 1815 Josef Božek je probírán leda v dějepisu. Ostatně nebylo čím se chlubit – při jedné z jeho produkcí kdosi ukradl kasu s penězi za vstupenky a odsoudil tak geniálního mechanika k živoření. Inu, jsme a stále budeme – aspoň doufám – v Čechách.

Tahat náklady, dobrá. Ale člověk touží vyjet si sám, nebo s drahou polovičkou, a jet jako o závod.

Ale tady narazí na zásadní nedostatek parního pohonu. Člověk se chce rozjet, kdykoli si zamane. Ale každá kuchařka ví, že pod hrncem se svíčkovou se musí nejdřív zatopit, a to nějakou dobu trvá. A parní motor byl vlastně takovým hrncem, přesněji řečeno papiňákem.

Než motor dosáhl potřebného tlaku, trvalo to zprvu desítky minut. Navíc bylo zapotřebí vézt s sebou hodně a hodně vody. Již řečený Sentinel s sebou vláčel 800 litrů vody a dojezd činil pouhých 40 km.

Na druhé straně třeba přiznat, že příslušné palivo, zprvu obyčejný koks, bylo libovolně k dostání, zatímco pro druhého kandidáta budoucnosti – benzinový motor – bylo palivo dlouho ke koupi jen v lékárnách nebo drogeriích a k zapálení směsi bylo zapotřebí mnohokrát točit a točit klikou. Elektrický startér se totiž na trhu objevil až v roce 1912!

Vyznavači páry nicméně nelenili. Záhy zkonstruovali tzv. bleskové kotle (flash boilers – neplést s brojlery!), které umožnily start už za několik minut. Navíc se podařilo zkonstruovat uzavřený systém oběhu vody, takže šofér mohl počítat s akčním rádiem několika stovek kilometrů!

Parní automobily byly skutečně zprvu kočáry. Dosvědčuje to i systém sedadel. Užívalo se buď uspořádání vis-a-vis, nebo dos-a-dos. Buď tváří v tvář, nebo zády k sobě.

Vůz potřebuje silnici, což začasté bylo splněno nedostatečně. Pro hrdost Evropanů uvedl autor část dopisu amerického motoristického průkopníka Stanleye bratrovi, v němž vyjadřuje nesmírný údiv nad kvalitou pařížských ulic, „z nichž ty nejhorší byly srovnatelné s těmi nejlepšími v amerických městech“.

Z Paříže rovněž pochází první řidičská licence. Pionýr motorismu Léon Serpoellet po důkladné zkoušce obdržel v roce 1889 od policie „povolení jezdit všemi pařížskými ulicemi bez rozdílu“.

Pokrok kráčel ne snad mílovými kroky, ale přece jen krůčky. Takřečený kotel, respektive parní generátor, byl vytápěn petrolejem. Parní motor se tak přiblížil motoru benzínovému. Doba pro získání tlaku však stále kolísala do dvaceti minut.

Přišla doba slavných vynálezců a značek.

Již řečený Serpollet, markýz Jules-Albert de Dion… Ten byl inspirován výlohou obchodu s hračkami, kde objevil krásný model parního stroječku. Poptal se po jeho tvůrci a tak došlo ke spojení s Georgem Butonem.

Další v řadě – Emile Chaboche – zavedl odpařovací lihový hořák, který zhruba osm minut předehříval vodu v parním generátoru. Za příplatek zákazníkovi k vozu přimontoval litrovou nádržku zásobního lihu.

Firma Pearson-Cox uvedla na trh i parní motocykl se zásobou vody vystačující k dojezdu 65 km.

Objevila se i později slavná firma DKW.

V USA stále fungovala firma bratří Stanleyů, jež dlouho odolávala konkurenci Henryho Forda, který vsadil na benzinový motor.

Vyvíjela se i karoserie. Už to nebyl kočár bez koní, ale vozidlo, jehož kotel zakrývala oblá kapota přezdívaná „coffin nose“ (čelo rakve). Zaměnění řídící tyče volantem se stalo samozřejmostí.

Došlo i na rekordy. Již zmíněný Fred Marriott 26. ledna 1906 dosáhl rychlosti 204 km/hod. Tento rekord nebyl překonán do roku 1911, ale jakožto rekord pro parní automobily platil až do roku 2009! Pro toho, kdo se diví vysokému letopočtu, autor uvádí, že rekord překonal parní vůz týmu British Steam Car Challenge.

Zásluhy si vysloužila i patřičná reklama. Jedna firma například uváděla u svých vozů: „Zastaralé, ale stále v provozu.“ Jiná byla výbojnější: „Plnokrevník automobilového světa.“

Reklama tehdy ještě tolik nepřeháněla. Ještě se nosila poctivost. Jednoho dne přišel investigativní novinář na výzvědy do firmy White Company, v jejíchž vozech jezdili i američtí prezidenti Theodore Roosevelt a William Taft. Na otázku, jestli mají prezidentské vozy nějaké zvláštní vybavení, obdržel hrdou odpověď: „Stejné jako všechny ostatní naše automobily. Když vyrábíme vůz pro prezidenta, není nic, co bychom mohli dělat lépe než při výrobě vozů pro jiné zákazníky.“ Nutno však podotknout, že prezidentově osobnímu řidiči tajná služba přikázala nepřekročit rychlost 20 mil (30 km) za hodinu! Taft samozřejmě neposlouchal a nutil šoféra k opojnější jízdě. Navíc parní vůz mohl na jeho pokyn vypouštět na příliš drzé fotoreportéry páru!

Reklamě napomohlo i zkrácení „roztopení“ motoru na pouhé dvě minuty. To ale pořád bylo moc. Navíc benzínové nebo petrolejové předehřívače zanášely trysky hořáků parních generátorů.

Někteří výrobci však jako by stále nechtěli překonat vlastní konzervatismus. „Proč by někdo měl chtít okamžitě nastartovat studené auto? Vždyť tu trochu nepohodlí vyvažují jiné přednosti parního automobilu!“ Inu, doba ještě nebyla tolik hektická.

Dokonce se podařilo i za mrazu dosáhnout provozního tlaku páry za 23 vteřin a po dalších 41 vteřinách se vůz rozjel.

V zdokonaleném modelu tohoto vozu – Doble Model F-30 firmy Doble Steam Motors Corporation – si údajně vozil svůj rozměrný zadek maršál Göring. Vůz se naštěstí nedochoval, byl by se jistě stal trofejí nějakého zakonspirovaného nácka.

Zatím jsme poněkud upozadili parní motocykly. Neprávem. Vždyť konstruktér parního motocyklu – dvojkolky Sylvester Roper z roku 1867 – vyjel do bostonských ulic roku 1867, 17 let před Gottliebem Daimlerem, jenž je tedy neprávem označován za vynálezce motoricky poháněného dvoukolového vehiklu.

Skončíme v Čechách. O nešťastném Josefu Božkovi jsme již hovořili. Před finančním krachem ho nezachránila ani odvážná hraběnka Kaunicová, když 24. září 1815 ve Stromovce do jeho samohybu nasedla. O týden později chtěl Božek úspěch zopakovat s parním člunem na náhonu Císařského mlýna. Strhla se však nevídaná bouře a nastalého zmatku využil neznámý zloděj. Zklamaný vynálezce nakonec svůj parní vůz rozbil a připravil tak české muzejnictví o excelentní kus. Božek však měl i následovníky. Parní vůz zhotovil v roce 1886 Ing. Ludvík Baffrey z Josefova Dolu. Zachovaly se však žel jen výkresy.

Do Čech zabloudil i parní vůz firmy Locomobile Co. of America z roku 1902. Podle legendy ho vlastnil i následník trůnu konopišťský Ferdinand. Nakonec si vůz zahrál ve filmu Dědeček automobil, natočeném v roce 1956! V jisté době se nacházel i ve vlastnictví sběratele Petra Cincibucha, takto významného českého básníka!

A tak prozaický článek přece jen zakončíme poezií!