MILAN BLAHYNKA

Český výraz „jedna báseň“ má v jiných jazycích různé protějšky: v angličtině „sen“ (a dream), případně „pravý dárek“ (a real treat), ve francouzštině „prostě zázrak“ (pure merveille), v ruštině „přímo pohádka“ (prosto skazka“) a taky „přímo sen“ (prosto mečta); vida, jak angličtina a ruština myslí podobně.

Užuž jsem se dal na bájení o tom, že když co jinde mají za sen, zázrak, pohádku a my označujem za báseň, svědčí to o našem mimořádném a zvláštním vztahu k poezii, jinde neznámém – a málem jsem se rozepsal o tom, jak se snad jen u nás v čase útisku pravidelně stávali mluvčími národa a jeho miláčky básníci, jak u nás vycházely knihy básní v nákladech, o jakých se nesnilo mnohonásobně početnějším národům, v jejichž jazyku se čte i za jejich hranicemi, ale naštěstí jsem sáhl po Slovníku české frazeologie a idiomatiky, Výrazy neslovesné (1988), kde se uvádí jako německý protějšek „jedné básně“ výraz ein Gedicht, jedna báseň, takže je tu spíše otázka, zda jsme výraz jen prostě nepřevzali z němčiny, a negarantuje žádnou naši jedinečnost.

Nevím, čemu se v německy mluvících zemích říká „jedna báseň“, ale těší mě jeden z dokladů, který uvádí první svazek Příručního slovníku jazyka českého (1937-1937) pro básnický výraz toho, co „budí poetickou náladu jako báseň, co je krásné a ušlechtilé, vznešené“. Za citáty z Jiráska, Mrštíka a Šmilovského o pustnoucím parku v tichém smutku a jiných přírodních krásách a „vzácných akordech básní Beethovenových a Chopinových“ slovník cituje také z Ignáta Herrmanna: „To nebyla pouhá polévka, to byl koncert, báseň.“

Dávno u nás v každodenní řeči stejně jako v literatuře frekventovaný výraz „jedna báseň“ čekal dlouhou dobu na básníka Jaromíra Šlosara, aby učinil, co umějí jen básníci, totiž „postavit vejce po Kolumbovi“, vzít výraz doslova.

Jeho sbírka MAROKÁNKY A JINÉ BÁSNĚ (Bohuslav Ondraszek, Nakladatelství Beskydy, Vendryně, 2022, ilustrace Radmila Holubcová, 64 s.) má na obálce a titulním listě (nikoli v tiráži) podtitul Cukroví, Koláče a Život Kuchařky Lojky. Aby bylo jasno, marokánky jsou jeden druh cukroví a kuchařských zázraků „jedna báseň“, jak vědí štamgasti slastičaren, jak se na slovanském jihu výstižně říká cukrárnám, na jejichž český název padl stín cukrovky.

A jinými básněmi z titulu sbírky se rozumějí básně v próze, jimiž Šlosar uvádí recepty vlastní babičky Lojzky Kuchařové a hlavně vypráví její pozoruhodný obyčejný život, vlastně příběh svého vlastního života a příběh kraje. Příběh, do něhož se mu dlouho nechtělo, v němž zužitkoval svou hlubokou znalost kraje svého života i národní a světové kultury a umění a v němž se dobral zázračně plastického, reliéfního pamětihodného podání. Tak třeba ve dvou odstavcích o masopustu jejího mládí:

Babička ráda tančí. Však už má patnáct roků! Konečně, na zábavu nikdy nejde sama, jedině se svými kamarádkami. Jedna z nich se jmenovala, pokud vím, Kristýnka.

Co mohly vytáčet v hospodském sále? Polku, tu určitě. Valčík možná taky. Charleston nejspíš ne. Zato rozverného sviňoka ještě stále. Když končil masopust pochováváním basy, někdo vykřikl: „Jak ostatky, tak ostatky, něch se přepjum babski zadki!“ – To si babička pamatovala. – A skákalo se přes oves, na různé přísady a nevím, na co všechno ještě, aby se v létě dobře urodilo. Nová doba se na parketu potkávala se starými časy.

Takto uměl psát o vaření, pečení a smažení autor Tří mušketýrů ve svém posledním díle, ve své Velké kuchařce. Ta dosud čeká na české vydání, takže ji Jaromír Šlosar patrně nečetl. Ale jsa rozený básník jako Dumas, takto pojednává o koláčích:

Koláč je stálicí mezi moučníky. K jeho přípravě nestačí pouze receptura. V chutných koláčích je radost kuchařky z pečení, její trpělivost, nikdy ne studená mouka, nic nesmí být studené, a nikdy ne jeden druh mouky, mouka provzdušněná jako kvápek, teplo v kuchyni do posledního koláče v troubě, síla paží, nekonečné minuty hnětení těsta, až je lesklé, až se odlepuje od díže a odfukuje si.

Na zadní záložce se cituje z lektorského posudku:

… Ne že by autor zůstal cokoli dlužen těžkému a krásnému životu kuchařčinu, bude to však hlavně knížka o babičce, dělné a moudré jako ta od Němcové, zkrátka Babička 2022, dobrá víla regionu, jejímž nářečím mluví, ale žádná fosilie, jaká nerozumí modernímu století dvacátému… Ani v soudobé nadprodukci kuchařek na knižním trhu se tahle neztratí…

Nedokázal bych to napsat lépe. Zkrátka knížka v textu, ilustracích a dokonce i na záložce dokonalá, příkladná.