NORBERT TOMÁŠ

Před časem si LUK podal knihu Téměř nesmrtelná láska, kterou spáchala paní Andrea Sedláčková poté, co se jí naštěstí nepodařilo natočit film o Milanu Kunderovi a naneštěstí si usmyslela napsat a vydat podle záložky „napínavý milostný román“, ve kterém zplichtila nenatočený scénář filmu o Kunderovi se svým románkem nešťastné lásky nenapravitelné naivky k nenapravitelnému děvkaři, vzdělanému a přitažlivému. K výročí malířky Toyen se na programu českého televizního kanálu Art objevila o ní nejen repríza filmu Jana Němce z roku 2005, ale i zbrusu nový „dokument“, ve kterém režisérka „odkrývá dramatický a nejednoduchý život mimořádné ženy a nejslavnější světové surrealistky českého původu“ (TVexpres) nazvaný Toyen, baronka surrealismu. To je teď staronová móda, tvůrci výtvarného, slovesného nebo hudebního díla nejsou sami o sobě zájmu publika dost hodni, a tak se jim přišívá predikát.

Jiří Zízler knihu „k životu a dílu Zdeňka Rotrekla“ (2021) nazývá Aristokrat katakomb. Sedláčková se veze na stejné vlně, která je pěkně stará. Tzv. třetí stav na sklonku feudalismu těžce trpěl komplexem společenské méněcennosti, duchovenstvu a šlechtě, první a druhé společenské třídě záviděl privilegia signalizovaná šlechtickými tituly. A jeho úspěšní jedinci dělali vše pro svou nobilizaci, šlechtické tituly si vydobývali na válečném poli a častěji a radši si je kupovali, a když si hráli na ušlechtilé panstvo a aspoň verbálně symbolicky nobilizovali umělce, které hostili a jimiž se chlubili jako privilegovaní.

Nebylo to i bylo zbytečné, ale obyčejné, běžné, přešlo to do jazyka. Vrchlický nazýval Victora Huga knížetem básníků, a takováto nobilizace velikánů ducha byla běžná i za první naší republiky, která zrušila šlechtické tituly. Nazvat moderní slavnou malířku baronkou surrealismu je však v češtině obrovská nejapnost. Neboť u nás má slovo baron povážlivé konotace. Váša-Trávníček (1937) uvádějí, že je to „nejnižší stupeň šlechtický", PSJČ (1935-1937), cituje z Jiráska „přestaneš brzo dělat barona=nafukovat se“; z Nerudy „žil jsem jako baron“=blahobytně; a v přeneseném smyslu vůbec: „boháč, vlivný člověk (často domýšlivý, nafoukaný“, „ti peněžní baroni“. Dodal bych ještě „cikánský baron“ (nejen v operetě), „uhlobaron“. 

Jinak je tomu ve Francii. Baronkou nazýval, jak uvádí Sedláčková, Toyen Breton, když přicházívala mezi surrealisty. Myslel tím její noblesní vystupování, nikoli stupeň tvůrčí klasifikace, tj. nejnižší stupeň, jak je tomu u nás. Když už by kdo měl za vhodné obdařit důsledně svobodomyslnou Toyen nějakým šlechtickým predikátem, aby vyhověl dnešní módě, musel by nazvat Toyen přinejmenším markýzou, když už titul nejvyšší, královna, je zprofanovaný (královna jazzu, módy, sexu a snad i podkolenek a vysokých podpatků) a kněžna je v češtině doživotně vyhrazena Libuši, dalším osobám z panovnických rodů a z pohádek včetně Babičky (žijící Na Bělidle), které kněžna (ze zámku) závidí štěstí.

Scenáristka a režisérka filmu Sedláčková nezklamala ani co do prozrazení, jak povrchní je její jak česká, tak francouzská vzdělanost. Slavný francouzský román Kašpar noci (čtyřikrát vydaný i v češtině) považuje za sbírku! Už trochu pofrancouzštělá, netuší však, že baron jako synonymum noblesního člověka je v češtině nesrozumitelný, ba pro vynikající tvůrčí osobnost urážlivý. Nutnou hlubší znalost češtiny buď už pozapomněla, anebo ji nikdy neměla. Překvapuje ovšem, že ji nikdo z českých spolupracovníků na filmu neuchránil blamáže.