MILAN BLAHYNKA
Monografií NEŠŤASTNÁ REVOLUCIONÁŘKA (NLN, s. r. o., Praha 2021, grafická úprava Jan Skružný) předsevzal si Stanislav Holubec vysledovat, analyzovat a zhodnotit (řečeno podtitulem knihy) Myšlenkový svět a každodennost Luisy Landové-Štychové (1885-1969), bezpochyby jedné z nejsložitějších osobností v dějinách české společnosti, politiky a kultury dvacátého století do roku 1969, už v posledním desetiletí málo známé a připomínané.
Přiznávám, že jsem o ní věděl méně než málo, stejně jako o oborech, v nichž se exponovala, o feminismu, amatérské astronomii u nás, pražské komunální politice, levicové politice před první světovou, během ní a po ní, problémech rodiny v téže době, skautingu.
Pravda, na její jméno jsem párkrát narazil v souvislosti s básníky anarchisty, hlavně se St. K. Neumannem, s děním na levici po vzniku ČSR a pak při obraně republiky proti nacistickému nebezpečí, a tak s tím větší zvědavostí jsem se začetl do Úvodu knihy, kde Stanislav Holubec uvádí hned „šest důvodů, proč se zabývat Luisou“; tak „jednoduše“ jí nazývá „z praktických důvodů“, aby nemusel stále psát Landová-Štychová, a „částečně kvůli tomu“, že mu „připadalo nepatřičné používat koncovku -ová v souvislosti s ženou, která závislost na mužích odmítala“.
Po přečtení knihy se mi zdá, že tím důvěrným pojmenováváním jí aspoň posmrtně vynahrazuje, co jí po celý život chybělo: náznak hlubšího porozumění jejímu vysilujícímu úsilí často sympatickému a úctyhodnému, ale nakonec dost, až zcela problematickému.
Sympatickou konstantou jejího života jistě byla ochota zastávat se až vehementně ukřivděných. Holubec uvádí řadu příkladných případů, ale také dva, kdy se angažovala ve prospěch dvou literárních spíše publicistů než „vědců“, za něž se vydávali, úroveň jejichž práce nebyla s to posoudit, Jaromíra Langa a Fedora Soldana. Oba kompenzovali skvrny ve svém životopise přehnaným dokazováním své prosocialistické aktivity. Za skvrnu ve svém měl Lang a jistě i v KSČ své krátké manželství s vnučkou TGM Herbertou. Skvrnou v životě Soldanově nepochybně byly jeho kolaborantské články v Českém slově za Protektorátu, které mu vynesly po osvobození čtyřletý zákaz publikace.
Lang si svou reputaci napravil roku 1957 dvěma seriózními knihami o St. K. Neumannovi, ale pak ji zničil jako profesor a děkan na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1960-1963), kde si počínal spíše jako bdělý kádrovák (např. zakázal doc. Oldřichu Králíkovi styk se studenty). Po pádu stejně smýšlejícího rektora Hrbka byl zbaven místa děkana, onemocněl a do Olomouce se už nevrátil.
Soldan se pokusil o literární dovršení svého redakčního, pak pedagogického návratu do české kultury knížkou Jiří Wolker (1964), o níž jsem si dovolil napsat recenzi Slohem školních kompozic (Kulturní tvorba 48/1964, s. 14). Po mně ji v roce 1965 odmítl v Tváři J. Lopatka a v Hostu do domu M. Uhde. Z ÚV KSČ přišla na mou recenzi do Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde jsem tehdy pracoval, stížnost, ale vedení ÚČL se ztotožnilo s mou recenzí a nevím, zda a jak odpovědělo ÚV KSČ. Až nyní se v Holubcově knize dovídám, že iniciátorkou stížnosti byla Luisa; byla meziválečnou přítelkyní Soldanovy matky, s níž se znala z nezávislé socialistické strany a měla FS za „předválečného marxistu a zasloužilého soudruha“.
Stanislavu Holubcovi se podařilo to, oč se snažila, aniž se jí to vždy zdařilo, protože nebyla pro to dostatečně kvalifikovaná. Jeho monografie vyniká za prvé hlubším porozuměním jejich šťastným i pochybným skutkům, a to díky tomu, že při zkoumání jejího života, aktivity a textů se přísně přidržel svých zjištění a nadhazuje pravidelně různé pravděpodobné důvody jejích skutků a tvrzení. Dobíraje se maximálně vstřícných výkladů, nepřechází lehkým krokem rozpory, například opakovaně poukazuje na Luisino někdy bezděčné, často průhledně účelové retušování nejen své minulosti v četných textech vzpomínkových a v pokusu o paměti.
Holubcova kniha je za druhé cenná nejenom tím, že splňuje, co slibuje svým podtitulem, ale též tím, že Luisin myšlenkový svět a každodennost neustále konfrontuje se soudobým myšlenkovým světem a každodenností. Ten vůbec pouze neodhaduje a neopírá se o všeobecné mínění, jak to žel činí většina monografistů, kteří se moc nezajímají o každodennost svých klientů, ale dokládá ji i myšlenkový svět z dobového tisku, z dokumentů téměř všeho druhu, soukromých i oficiálních, z dopisů, deníků a listin uložených ve velkém množství archivů. Myslím, že tato práce byla snad nejnamáhavější a že si také vyžádala nejvíce času. Mohl se možná navíc opřít o poznání uložené ve verších a textech beletrie. To ke své škodě opomíjela Luisa, ta jen ojediněle cituje Wolkera, a to vlastně ještě polemicky, ač právě u něho, ale i v poezii básníků meziválečné avantgardy jsou přímo poklady soudobé každodennosti.
Holubec má odvahu, jakou postrádá mnoho autorů: tam, kde nenalézá doklady, neboť z různých důvodů nejsou, neváhá říci vždy „nevíme“. Někdy své vývody (např. v závěru 5. kapitoly) oprávněně opatrně formuluje. Pátrání po příčinách Luisina rozhodnutí ukončit politickou kariéru uzavírá větou: „Nevíme ovšem s jistotou, které z nich byly rozhodující.“
V posledním odstavci 8. kapitoly cituje, jak se Luisa podle svých vzpomínek (ve Vlastě 1957) připravovala na uvítání osvoboditelů v květnu 1945, jak její dcera nachystala čajník, jak sama prostřela sváteční ubrus a na něj položila „malou omšelou knížku, Puškinova Evžena Oněgina, moskevské vydání z roku 1936“, a jak potom „první vzácný host, sovětský důstojník, jen vešel, sáhl po knize, prolistoval ji a začal s ohnivou vervou recitovat slavné verše“. Holubec k tomu nejen dodává: „Nevíme samozřejmě, zda je tato vzpomínka z padesátých let autentická,“ ale i upozorňuje: „Stereotyp sovětského vojáka jako nejen osvoboditele, ale i kultivovaného a vzdělaného člověka patřil ke stálicím tehdejší propagandy“ (ale neodpustí si poznamenat – a i v tom vyniká nad soudobou režimní historiografii), „podobně jako patří ke stálicím dnešních médií stereotyp primitivního rudoarmějce loupícího a znásilňujícího.“
V závěrečné shrnující kapitole Holubec svou Luisu nešetří, má ji za „spíše polovzdělanou než vzdělanou“, „nutně sklouzávala k diletantismu“, „nestačila na sepsání rozsáhlejších knih“, „její pokus o memoáry trpí selektivitou“, její listy „zcela postrádaly smysl pro humor“, „opakovala klišé, která si přečetla v dobovém tisku“, „prakticky nikdy nereflektovala přečtenou beletrii, shlédnutá filmová nebo divadelní představení či koncerty, přestože sama hrála na klavír…“
Ale kromě toho, co u ní v jejím veřejném, politickém a spolkovém konání oceňuje, a možná víc než v tom všem Luisa vynikla svou jasnozřivostí. Nebyla sama, kdo si roku 1936 uvědomoval, že i Československu hrozí, že mu světové společenství nepomůže, ale málokdo si dovolil pomyslet, natož říci, co Luisa v přednášce v pražské Městské knihovně na okraj osudu Habeše tehdy napadené fašistickou Itálií: „Velmoci zastoupené ve Společnosti národů stejně mohou rozhodnout o naší republice a naší samostatnosti v případě útoku Hitlera, polských a maďarských fašistů.“ V dopise Františce Plamínkové v březnu 1938 psala ještě ostřeji: „Anglie je neschopna pomoci komukoli. Jestliže nechala Středozemní moře napospas Italům a Němcům, jaký zájem by mohla mít na našem osudu? (…) Než si ještě promneme oči, bude po nás. (…) A Francie… ubohá Francie, jak by nám mohla pomoci? Amerika je příliš daleko.“
Nešťastná revolucionářka došla nakonec, posmrtně, štěstí: knihou Holubcovou.