LUBOMÍR BROŽEK
Už sama tato otázka je důkazem, že ve veřejném diskurzu se objevují trhliny v místech donedávna ještě pevných a stabilních.
Poezie je nepochybně civilizační fenomén, který provází člověka minimálně od dob paleolitických, jak dosvědčují kresby laní, kanců, bizonů a dalších zvířat nejenom v severošpanělské Altamiře z dob ještě před vynálezem písma. Neboť, řečeno s Baudelairem, „barvy, tóny a vůně jedno jsou“ a poiesis je mění ve formy rituální, mýtotvorné, případně kosmologické, jak dokazuje sumersko akadský mýtus Enúma eliš, který babylónskému králi Nabukadnezarovi I. posvětí prohlášení Marduka nejvyšším božstvem.
O egyptských poměrech na přelomu 19.-20. století p. n. l. zase cosi napovídá například Povídka o Sinuhetovi atp…
Poezie tedy má i svou podstatnou roli sociální, podobně jako třeba v Nářku nad zkázou města Ur, sumerské lamentaci nad pádem města do moci Elamu (kolem roku 2000 p. n. l.), anebo příběhy Eposu o Gilgamešovi, rodící se od konce 3. tisíciletí p. n. l. z ústně tradovaných sumerských epických písní v téměř dvoutisíciletém vývoji až do své kanonické podoby básně o dvanácti zpěvech z Aššurbanipalovy knihovny, v níž se boží a lidské prolíná ve velkém nadčasovém příběhu, který přetrvá tisíciletí a dodnes dokáže ohromit zaujatého čtenáře svým magickým nábojem a sugestivní silou nemenší než Shakespearova dramata.
Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa, říká filozof jazyka Ludwig Wittgenstein, a my se musíme ptát, jaký je náš svět, z něhož se vytrácí tvůrčí fenomén poezie, slova ztrácejí své sémantické kotvy a stávají se pouhými zvukovými signály deklarující stádní příslušnost k dané sociální bublině.
Potopa jest, píše Miroslav Holub ve stejnojmenné básni, když nám jdou od úst bubliny a my si myslíme, že jsou to slova.
Je zřejmé, že nazrál čas vrátit slovům obsah a jazyku smysl, abychom byli opět schopni smysluplně definovat hranice svého světa, v němž žijí dávné mýty, v němž má svůj domov láska, soucit a pochopení, v němž pravda není na prodej a přátelství, čest, statečnost a spravedlnost nepatří legendám, které jsme zapomněli, tak jako jsme téměř zapomněli na velkou tvůrčí sílu poezie, provázející nás od úsvitu civilizace na cestě, která je, řečeno s Hérakleitem, nahoru – dolů, jedna a táž.
Ano, byly na té cestě časy, v nichž básníci byli uctíváni jako králové, i časy kdy přespávali ve škarpách. Ale byla to vždy táž cesta.
Allen Ginsberg kdysi hořce poznamenal, že Někteří lidé by nepoznali poezii, ani kdyby je přepadla za bílého dne na ulici.
Někdy se bojím, aby nás takové odcizení nepostihlo fatálně, v míře nevratné. Bez poezie, bez tvůrčí vnímavosti, ztraceni sami sobě, bychom byli jen cizinci v nepochopitelném světě.
O roli poezie sociální a mýtotvorné hovoří v neposlední řadě i Martin Heidegger ve své přednášce u příležitosti 20. výročí úmrtí R. M. Rilkeho nazvané Nač básníci, kde říká Být básníkem v nuzném čase znamená zpívaje sledovat stopy odešlých bohů.
Navrhuji proto zařadit Poezii coby samostatný literárně vědný studijní předmět v rámci příslušných humanitních fakult vysokého učení. Navázali bychom tak na antickou tradici výuky.
Předpokládaná náplň takového studia by v žádném případě neměla za cíl „vyučení k básnictví“, což ostatně ani není možné. Na druhé straně by rozsah studijního záběru daleko přesahoval rámec kulturní antropologie či samotné hermeneutiky do oblasti sociální, filozofické, historické, spirituální až po psychologickou, etickou a kulturně politickou.
Prosím proto, pokud vás tento návrh oslovil, o připojení vašeho podpisu na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. na znamení souhlasu.
Poezie je poslední (a zároveň nepřetržitý, tisíciletý) pokus oslovit člověka přirozeným jazykem. Tedy jazykem postrádajícím ideologický, byrokratický a jiný balast kazatelů duchovní prázdnoty.
LUBOMÍR BROŽEK
Klub českých a slovenských spisovatelů