JAROMÍR ŠLOSAR

Jak jinak si vysvětlit profil Beskidu Slaskiego (Slezských Beskyd), než že pánbůh na něj trochu pozapomněl, když tento karpatský kout vrásnil. Je to výškrabek. Nejsou Beskydy jako Beskydy, a to z jedněch vidíš, jak v druhých hospodaří.

Nejvyšší horou Slezských Beskyd je polské Skrzyczne s 1257 m n. m.
Co se týče vzrůstu, v Moravskoslezských Beskydech by se Skrzyczne umístilo na třetí příčce. Ale ani tak jsme ho na pouti z Wisly nezdolali. Čas nám to nedopřál. Do devatenácté hodiny jsme totiž měli rezervováno ubytování ve schronisku pod Baraniou Górou. Přitom z Malinowskiej Skaly jsme Skrzyczne měli na dohled!

Nejenže do devíti set metrů dřina jako na Kriváň a po hřebenech cesta z kopce do kopce, – už jen to nebyla žádná selanka, – ale ještě jsme se nekonečné kilometry potýkali se suťovitým a skalnatým chodníčkem. Kde ho najdeš v Moravskoslezských Beskydech?! Tady na stezce skalní prahy a obnažená skála, které tě dovedou ke skalním kupám a skaliskům na hřebenech. V dálce pod nimi na horských loukách salaše, v ráztokách nádech podzimu. A nikde pramen! Jen pět minut od schroniska, když už ho ani nepotřebuješ, vyvěrá z boku hory, ale i on je na chuť drsný jako ten skalnatý chodníček, jako tyhle hory.

Jsme pod druhým nejvyšším kopcem Slezských Beskyd Baraniou Górou. Se svými 1220 metry by se u nás umístila na čtvrtém místě. Vrchol s rozhlednou je obnažený, vystavený větrům a zimě. Pocit doslova vysokohorský.

Turistické značení tu mají dokonalé a hostel Pod Baranie v devíti stech čtyřiceti metrech je jak turistický, tak pohodlný, v tradici útulen Klubu polských turistů. Na recepci dostaneš ložní prádlo, před schodištěm k pokojům se zuješ z turistických bot, máš šetřit vodou, ale jinak je to hotel se vším všudy. Čistý, s názvy pokojů po světových velehorách a turistických destinacích. Se Slávkem nocujeme na Islandu. Pokoj s balkónem. Ráno otevřeš dveře přírodě a ze zamžených hor troubí jelen. Jen pivo je tu za 14 PZl.

Druhý den až do odpoledne putujeme ve vytrvalém dešti. Kamenitý chodník vystřídaly pěšiny v lese a kolem skal na szlaku Habsburgów. Valí se po nich voda, rozlévá se do kaluží a podmáčí borůvčí. Divoká cesta! Takto až do Kubalonky. I Kubalonka vypadá jako rekreační centrum, jako zmenšenina včerejšího Bialego Krzyža a miniatura Zakopaného. Poláci vědí jak na turismus!

V Kubalonce zapiekanka s pečárkami, sýrem a vlnovkou tatarské omáčky. Poslední naše teplé jídlo. Ještěže jsem dal na Slávka!

Déšť ustává. Nakonec i pláštěnky jdou dolů. Už tu nejsou takové krpály. Když hledám schůdnější pěšinu, ztratím se v lese a dlouho marně volám Slávku… Slávku… Deru se mlázím, smrčím, přeskakuju zrádné strouhy v houštině. Dobře to dopadne, ale mokrý jsem na stehnech, ve vlasech, všude. Pak zase do kopce. Nahoře překvapení. Na hřebeni bíle září hraniční kámen. Kiczory 989.

To už jsme doma!