BOHUMILA SARNOVÁ

Říká se, že čím je člověk starší, tím jasněji a téměř ve zřetelných obrysech vybavují se mu obrázky, výjevy z dětství. Dospěla jsem zřejmě i já do této věkové kategorie vzpomínání, neboť si začínám vybavovat neskutečně jasně pocity a příběhy, ba celé plejády událostí z dětského období. Stáří je návratem do dětství. Tak, jako v přírodě je podzim druhým jarem, než se dostaví neskutečně dlouhá zima. A právě období Vánoc je ta nejpříhodnější doba na takové vzpomínání. Pokud jste dočetli až sem, pokuste se spolu se mnou v myšlenkách ponořit do toho svého krásného vánočního času, kdy jste bez velkých starostí očekávali události slavnostního štědrovečerního dne. Domnívám se, ba jsem přímo přesvědčena, že i vaše vzpomínky na toto období budou obdobné. Proč? Protože naše české Vánoce jsou nezaměnitelné. Mají své kouzlo, zvláštní atmosféru. A to i v případě, že právě bělostně nenasněžilo. Někdy jsou Vánoce doslova na blátě, dokonce i prší a fičí nepříjemně vítr. Ale ani to nezkalí to nádherné očekávání, rozechvění, pocit pohody. Při pozdně odpolední procházce cestou po hrázi mi v ten den vždy vytanou slova jedné písně: „Nad střechou kouř vlaje a má vůni čaje, svět zdobí zlatou sponou hvězdy za záclonou.“ Dovolím si zde před vás rozprostřít vzpomínky na ty své dětské vánoční a předvánoční časy. Vždyť už jsem ta, která si nevymýšlí, ale navrací své vzpomínky do toho nádherného, bezstarostného období, kterým Vánoce jsou.

Vánoční čas

je tady zas.

Otvírá chodníčky

do dětství v nás.

Hodiny tikají

zvony zvoní.

Kolem nás

kolem vás

všechno voní.

Jehličí cukroví bílý sníh.

V dušičkách zacinká

dětský smích.

Ano, právě takhle vnímám své Vánoce. A pokaždé, při tom neodvratném kolotoči, který k Vánocům patří, právě tehdy si hrozně moc přeji, být zase malá. Říká se, hektické období. Snažím se, aby nebylo. Ale přece jenom se tomu nevyhnu. Vždyť přípravě slavnostní večeře a menu na další sváteční dny, ať člověk chce anebo ne, vždycky předcházejí nezbytné úklidy, nákupy, pečení a vaření. A téměř vždy je hlavním aktérem těchto událostí v rodině žena. Je až s podivem, jak si malé dítě tohle veškeré „hemžení“ okolo svátků neuvědomuje. Vnímá vše jako nezbytné dění, do kterého samo nezasahuje, ale vstřebává to, co je na jeho konci – tu nádheru, radost a štěstí. Nevidí úsilí, které je jeho očím skryto. Jen vnímá ty „třešničky na dortu.“ A to je na dětství právě nejkrásnější. Pro mne to „cosi“, co se nedá ani vyslovit, započínalo vstupem tajemného Mikuláše na scénu prosincových překvapení. Moje sestřenice tehdy pracovala ve spořitelně. Jako hodně malou mne brala v ten den s sebou do prostorné haly spořitelny, která byla celá obložena šedavým mramorem, kolem dokola s prosklenými přepážkami, ale hlavně se širokým schodištěm, které vedlo do vrchních pater. V čase příchodu Mikuláše, když už se venku zešeřilo, právě po tom schodišti majestátně sestupovala jeho důstojně vyhlížející postava. Mikuláš nešel sám. Doprovázel ho étericky vyhlížející anděl. Rozechvění všech přítomných dětí nabylo vrcholu, když se objevili dva čerti, kteří nesli obrovský koš s dárky. Rachotili řetězy a pouštěli hrůzu na ty nejmenší, i když malá dušička byla v tu chvíli i u těch trochu starších dětí. Tiše jsem si odříkávala svou básničku, oči navrch hlavy a čekala jsem, kdy zazní moje jméno. Tenkrát jsem netušila, že dárky od Mikuláše jsou vlastně balíčky od mých rodičů, sestřenice a sestry. Jak jen mohl ten Mikuláš vědět, co jsem si přála a jaké pamlsky mám ráda? Nikdy jsem nebyla schopna po takovém večeru doma ve své postýlce usnout. Nevšední dojmy se promítaly do přicházejících snů. Skutečnost, že maminka začínala okolo toho data s pečením cukroví, byla pro mne tehdy samozřejmostí. Pletla jsem se u pracovního válu a z přiděleného kousku těsta jsem si plácala divotvorné tvary a těšila se, až budou upečené. Ochutnávat hotové pečivo nepřipadalo v úvahu. Maminka cukroví hned skládala na mísy a dávala je na skříně v ložnici, pro mne na nedostupné místo. Jeho ochutnávka přišla až po štědrovečerní večeři, ne dříve. Druhým znamením, že se něco pomalu blíží a chystá, bylo pro mne doslova zjevením. Bydleli jsme tehdy v malém domku. Chodba dělila domek na dvě části. V jedné jsme bydleli my – já, maminka, tatínek a moje sestra. Ve druhé polovině bydlela moje teta, maminčina sestra s manželem a se jmenovanou sestřenicí – jejich dcerou. Nevěděla jsem tehdy, kdy začíná a co je vlastně adventní čas. K tetě jsem chodila často na výzvědy, co vaří, co dělá a také ochutnávat dobroty z její kuchyně, které chutnaly jinak než u nás. Teta sedala u svých kamínek, přikládala polínka a vyprávěla mi. Také přišla řeč na Vánoce. Na moje otázky, kdy že už budou, tajemně odpovídala: „Až přiletí anděl, už to bude brzy.“ Zbystřila jsem. Když jsem se vrátila ze školky, první moje cesta byla za tetou s otázkou: „Už přiletěl?“ Zklamaně jsem odešla. Ale jednoho dne to přišlo. Na háčkované bělostné naškrobené záclonce, která visela nade dveřmi do jejich ložnice, se jako zázrakem objevil krásný anděl. Dnes už vím, že byl z papíru, že ho tam teta pověsila v době začínajícího adventu. Pro mé oči to byla nádherná a tajemná bytost. Postavila jsem si stoličku ke dveřím, vylezla na ni, stoupala si na špičky a chtěla jsem o té nádheře vědět víc. Anděl byl tak šikovně naaranžovaný, že jsem nezjistila zhola nic. Ale moje nadšení, že už nastal ten očekávaný čas, bylo nezměrné. Nevynechala jsem ani jeden den, abych se nepřišla na tajemnou bytost podívat. Štědrý večer jsem prožívala na pokračování – třikrát. U zmiňované tety stála v ložnici nádherná stříbrná jedlička, ozdobená skleněnými – stříbrnými ozdobami. Stromeček byl majestátný, vysoký ale připadal mi takový chladivý, až studený v té své stříbrné kráse. Pod ním jsem objevovala každým rokem většinou knížky: Poláčkovu Bylo nás pět, Čapkova říkadla s jeho zvláštními ilustracemi, Pohádky Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové a řadu dalších. Náš vánoční stromeček byl úplně jiný. Při zvuku zvonku se otevřely dveře do vedlejšího pokoje. Stromek zářil teplými barvami a na větvičkách obyčejného smrčku se blikotaly různobarevné ozdoby, a hlavně čokoládové a fondánové bonbóny, sněhové pusinky, rozžaté svíčky a prskavky. Déšť z prskavek tekl setmělým pokojem až k zemi na lino, až vznikaly tajemné stíny. Zpívali jsme koledy a já nedočkavě přešlapovala před tou nádherou a oči mi klouzaly po rozprostřených balíčkách pod stromkem.

To úžasné vánoční divadlo se odehrálo ale až po slavnostní večeři. Přípravy večeře vrcholily, já jsem běhala nedočkavě přes chodbu k tetě a zpět a zjišťovala, jak daleko jsou přípravy na večeři u nich a u nás. Nakonec jsem si unavená sedla na gauč v kuchyni k oknu a pozorovala padající sníh, stmívání a na šedivý papír kreslila bílou pastelkou padající vločky a zasněženou krajinu. Večeře byla pro mne nekonečně dlouhá. Nejvíc nedočkavá jsem byla, když všichni labužnicky obírali kapří řízky, chválili bramborový salát, ochutnávali cukroví, a ne, a ne už jít k tomu vytouženému stromečku. Všichni mi tvrdili, že tam ještě Ježíšek asi nebyl. K mému hroznému zklamání začala maminka s mou sestrou umývat nádobí, aby bylo před cestou ke stromečku uklizeno. Ale to čekání, to napětí stálo za to.

Tak to byly teprve dvě štědré události. Ta třetí na mne čekala ještě ten týž večer. Tatínkova maminka, moje babička, bydlela na druhém konci Českých Budějovic, v Nemanicích, v domě, kde bydlely zároveň i její dvě sestry. Od nás, ze čtvrti Čtyři Dvory, to byl docela pěkný kus cesty. Naši trasu totiž dělila řeka Vltava, kterou bylo nutné velkým obloukem obejít. Kdyby se dalo jít vzdušnou čarou, tak jsme byli na druhém konci Budějovic, co by dup – jen bychom přešli Vltavu. Žel, most tam nebyl, pouze železniční a na něj se nesmělo. O štědrém večeru tehdy jezdily autobusy a trolejbusy městské dopravy jen do pozdního odpoledne. Večer už byl všude klid a vánoční čas ničím nerušený, tedy ani hlukem dopravních prostředků. Do tmy tu a tam zářila okna, osvětlovaná svitem od vánočních stromků, někde se lidé vydávali do kostelů na „půlnoční“ mši. Pamatuji si na jeden štědrý večer z dětství, kdy napadlo opravdu hodně sněhu. Jediný, kdo vyjel do té nadílky, byl obrovitý dřevěný pluh tažený koňmi. Jeho předek vypadal jako kýl velké lodi, kterým rozrážel a rozhrnoval napadaný sníh. Ve vzniklé stopě jsme šli od nás až na Mariánské náměstí a odtud silnicí, která se stáčela v pravém úhlu směrem na Nemanice – k babičce. Nedočkavě jsem běžela od branky zahradou, vyběhla po točitém kamenném schodišti a zabušila zmrzlou pěstičkou na dveře. Babička už čekala. Nebyly mobily, neměli jsme ani telefon, a přece jsme věděli, že se v ten večer zase a opět sejdeme, abychom si popřáli vzájemně krásné vánoční svátky. Babička měla na kamínkách hřát porce smaženého kapra, na stole mísu salátu a svoje typické cukroví – zázvorky a linecké koláčky. Jak ta druhá pozdní večeře chutnala, jak to tam vonělo! Nebyl tam nazdobený stromeček a přes to tam voněly Vánoce. Na vyšší skříňce byl poskládaný betlém, s množstvím figurek, vše naaranžováno v čerstvém mechu, se smrkovými větvičkami a rozžatými svíčkami. Úplně jiná atmosféra než u tety, nebo u nás doma. Krásná, poetická, hřejivá, no prostě jako u babičky. Přes to, že bylo všechno u ní velmi skromné, byl to snad nejkrásnější zážitek z toho večera. Snad i díky té dlouhé noční procházce. Po návratu domů jsem žadonila o zapálení svíček na stromku a při jejich mihotavém světle jsem plna dojmů šťastně usínala. Doba pokročila, ale vánoční svátky jsou tradicí, která přetrvala i do dnešních dob. Jsou možná jiné, někde bohaté, někde skromnější. Ale oči těch nejmenších, které se rozzáří v očekávání u vánočního stromečku, jsou stejně dychtivé a nedočkavé, jako byly kdysi dávno ty moje. S postupem věku se nároky a názory dětí mění. Jejich reakce jsou občas takové, že se pokouší rodičům pěkně znepříjemnit tu vánoční atmosféru. Myslím tím děti odrostlejší, pubertálního věku. Ale vím a věřím, že i v jejich dušičkách se v tom tajemném dnu něco pohne, zajiskří, i když to na povrch nepronikne. To je vlastně to, co jim utkvělo hluboko schované v nitru, jako vzpomínka na doby, kdy byli ještě malými dětmi. To „cosi“ se stává i nám dospělým a zjihlé oči u vánočního stromečku nás nechtěně prozradí. Věříte, že i mě bylo při psaní těchto řádků krásně hřejivě. Že jsem se ve vzpomínkách navrátila tam, kde mi bylo dobře. Do dětství. Milí přátelé, přeji vám ze srdce příjemné prožití vánočních svátků a již teď jen vše dobré, a v plném zdraví a v míru prožitý nastávající rok 2023.

Čas

Nepoučen stavem věcí prožitých

na ostří kyvadla sedí čas.

Momentálně s názvem – vánoční.

Do duší sype sněhovou něhu

na krajíčku pláč

přelomem roku měnící se

v ledový hrot krutých všedností.

Živote věčný

tvůj čas je tak proměnlivý.

Kdy se konečně rozhodneš

být jen a pouze

krásný, milý, jedinečný

jak to dokáže jen čas vánoční.

Z Vysočiny srdečně zdraví a vše dobré přeje BOHUMILA SARNOVÁ