RADOVAN RYBÁK

Maluj slovy, i kdyby tě to mělo stát víc než dost, i kdyby tě ti ochočení měli nenávidět k smrti. I kdyby měli na tebe ukazovat prstem a pohledy tlačit tě ke zdi, maluj slovy.

Odměnou ti bude ptačí zpěv, který v tobě rozechvěje ty nejjemnější vibrace a variace lehkonohých pocitů, o kterých jsi neměl ani potuchy, že ještě v sobě vůbec máš. Barevný papoušek, zpívající si svoje melodrama, tě nachvěl svým svobodomyslným chvalozpěvem i tím, že jen tak ledabyle sedí na rozložité větvi staletého stromu, věře však svým křídlům víc než přitažlivosti zemské.

Maluj slovy a nenech se pohltit prázdnotou, která je všude kolem nás, která stahuje do bažin strachu a hlubiny zapomnění, přejíc si jediné, vymazat tvé jemné vnímání krásy švitoření a zpěvu barevného papouščího svůdníka.

Ovívá tě vánek teplého pozdního odpoledne, stojíš u okna a děkuješ mu za zpěv, za ty tóny, za ten křik, který tě rozechvěl jako starou rozhrkanou harfu v koutě síně, jejíž struny loudí tóny, zapřené do oblouku vzácného dřeva vonícího potem pralesa, v jehož lůně se choulí snědé dívky, utíkajíc z plantáže otroctví.

Maluj slovy a ber to jako samozřejmost. Nastartuj lusknutím svých dlouhých prstů spokojeně si broukající chod motoru, upíjející doušky paliva, mlaskajíc si přitom v rytmu každodenní siesty, zapíjející další povedenou podvečerní jízdu na tankodromu života.

Na každou upachtěnost reaguj právě tím přirozeným zdvihem svého těžiště, bez dýchavičnosti se ubírající cestou osvícení, klidnou pěšinou počítaje s převýšením, terénními převisy i výkyvy počasí, jež jsou cestou vzhůru do hor nevyhnutelné.

Maluj slovy a ber to jako své poslání a úděl, který s úlitbou komukoli nemá nic společného. Spakuj si ten nenápadně působící ruksak fantazie ukrytý v mlze vysokých kopců, sešlapaných neúnavnou chůzí zadýchaných pěšáků, kteří neztratili jiskru a míří si to do nebe.

Maluj slovy a neodpovídej na nevšetečné dotazy advokátů všednosti, kroutící hlavou nad tvou neústupnou pochůzkou, považujíce ji za rozmařilost života. Nedej se svést z cesty, kterou ses vydal bláhově mladý a naivně se pýřící v chlapecky rozverném obličeji, pokrytém strništěm tvého sedmnáctého zastavení jara.

Maluj slovy a nezapomeň na tu energii, která tě pasovala do rebelského stavu s prvním nádechem a výkřikem tvého zrození, na který si pamatuješ i dnes, v té laciné knajpě odvedle, kde skleslý výčepní vymývá milionkrát použitý půllitr, vonící zprvu chmelem a teď už jenom hospodskými kecy.

Maluj slovy a nezbavuj se té první vyšisované džínsy z nelegální ostravské burzy, jejíž přední kapsičku jsi napasoval dvackou vyklepaných Startek kvůli strachu, že je tvá poslední. Ty kulaťoučké lennonky ti dřely nos, když ses procházel kolem úderných hesel zavěšených na lešenářských trubkách z válcovny, kterou zválcovala pravda a láska.

Ta, která ti políbila šos a ujela ti prvním taxíkem, zatímco jsi nosil vratné lahve do sámošky na periférii, abys měl na studia ve velkoměstě, kde rodiče studentům kupovali byty za hotové a tobě půjčovali použitá skripta podtržená červeným zvýrazňovačem. Musíš přidat, slyšel jsi všude kolem sebe, a ty kulaté obroučky tě znevěrohodnily i v bance, kde ti nabídli, že ti to spočítají.

Maluj slovy a miř ke hvězdám, navzdory usedlým, kteří myslí na tlačenku v ledničce na ministerstvu, kam hodlají upíchnout své dětičky, sdílející názory svých papalášských fotříků, kteří to takzvaně někam dotáhli, zanechavše za sebou haldy mrtvol, což prý nevadí!

Nemaž se s tím a dej do rypáku tomu lidumilovi, sluníčkáři a dobroserovi, který obtěžuje láskou k bližnímu a dopadne blbě! Jako každý, kdo nesleduje tok informací a fakta o tom, jak se dá přežít v tom zhůvěřilém kapitalismu, smějícím se na tebe úsměvem bestie, jdoucí ti po krku, což je jeho nejvyšší zákon.

Ústavní zákon džungle, ve kterém se jen tak plácáš a bezbřehým altruismem přivádíš k úžasu pragmatiky moci, kteří nad tím nekroutí krkem, ale tím tvým si zakroutí s chutí žíznivých pijavic, které jsi rozžhavil doběla svými názory, písněmi a nenáročným způsobem života, který je vytáčí, protože neroztáčíš ta jejich kola kapitálu, čímž ses stal vyvrhelem jejich fetiše, falešného pozlátka konzumního stylu života.

To tvoje disidentství a jinakost, kterými si lížeš rány, ponoříme do ticha cenzury tak bezbřehé, že se nikdo nedozví, co jsi chtěl světu říci, ty samozvaná elito národa trapně se vypínající z údolí kolaborantů z povolání. Mezi nás se nepřisereš, to ti říkám, ty odkaze roku 1989, který jsme milionkrát znesvětili a zkroutíme ho zas, jak se nám to bude zrovna hodit.

Do konce života budeš trčet v dělnickém povolání, ty profesůrku jeden nepraktickej, páč ses nedokázal prosadit jako ta kozatka odvedle, která ví, která bije, když tahá za kravatu šéfa nadnárodního koncernu produkující farmaceutické pilulky štěstí, jež konzumentu navodí vždy žádané komerční úsměvy. Uvědom si až do sedmého pádu jednotného čísla ten svůj krkolomný sešup, za který ti to prý stálo.

Ty blbečku jeden ušlechtilej! Rychlostudenti z Plzně mají dneska zavedené advokátní kanceláře pravdy, ty ušlechtilá turbulentní naivito z UK. Kde žiješ, v ráji? Udělali tě jako malýho Jardu na ledě a to jsi neměl v ruce ani hokejku. Padej do výroby a tam zpytuj svědomí, protože ses odmítl poklonit mafiánským praktikám a to se neodpouští, ty květinové dítě. Jak ses mohl mít! Ale ty jsi nechtěl s vlky výt, tak val do procesu, který tě neobrousí, ale přeřízne, ty diamante natvrdlej z frcu na periférii.

Pochopil jsi to špatně už na základce, kde jsi všechno komentoval, místo abys držel hubu a krok, jako ti šplhouni v první lavici, kteří se předháněli v servilnosti a nosili do sborovny neopravené stohy sešitů soušce učitelce, která se po prázdninách zapomněla vrátit ze západního Německa.

Ale přece jsi tu drsnou černou Ostravu, která znamenala tvé dětství, miloval a nesl sis ji dál do života. Ty písňové texty jsi tesal celkem nekompromisně do kamene už tenkrát v malinké kuchyňce, kde voněla polívka nikoliv z Výběru a za tu kytaru dal tehdy táta vážně celej plat.

Maluj slovy, protože ta životní síla, kterou cítíš z každého sousloví, tryská na povrch tvého každodenního žití jako nenápadná trvalka, choulící se za balvanem ve velehorách, odolná proti nepřízni počasí i osudu, kvetoucí daleko od větrných hospůdek s vysokohorskou cenovou přirážkou, tam na konci světa.

Přesně tam jsi potkal živoucí vílu, která ti celá zavátá od něhy pomáhala malovat slova, jež byla náhle měkčí než její utopená rtěnka na dně dámské kabelky za letního vedra, bez zábran se košatila do vět a zapadala do sebe s přirozeností estéta, který nemiloval logiku holých vět a umolousaných životů.

Myslel jsi ve velkém, když jsi pil malé piccolo, na které Tě pozval kamarád nejenom z mokré čtvrti, ale i z dobré rodiny, což se nakonec ukázalo, že byla jeho výhra. Přežil v mládí svůj volný pád, při kterém v každém poschodí ztrácel jeden svůj sen za druhým a po dopadu do rodinou pečlivě připravených naducaných peřin se z něho stal racionálně uvažující tvor společenský, tleskající establishmentu.

Zval tě po letech na zahraniční výlet sněmovny jako svého skoroasistenta, protože měl kontakty, ale neměl jsi zrovna čas, jelikož jsi stále chtěl malovat slovy. Nejenom dnes, ale i za milion let, kdy tvoje duše bude komponovat baculatá písmena do slov, rýt je bude na mléčnou dráhu a místo tečky nakreslí malé srdíčko, aby bylo jasno každému pozemskému čtenáři, kam se ubíralo tvé myšlení, které nezastavil ani tvůj volný pád, přímo na tvrdý beton dospělosti.

Ale ty ses oklepal i z toho a zvolil jsi terapii hukotu moře, pozoroval jsi jeho příliv a odliv a poslouchal přitom radostný křik rybáků a racků, poletujících nad hladinou, hravě se živící drobnými rybkami, zpívající si při tom svoji Ódu na radost. Dokonce sis koupil rybářský prut, naučil ses chytat ryby a Neptun byl k tobě milostivě velkorysý. Po čase ti dával nejenom každodenní obživu a plný stůl chutných mořských štik k obědu či večeři, ale také onu radost z poněkud svérázného rybolovu, při kterém jsi přemítal, co je vlastně důležitější? A přesvědčeně jsi jako dítě volal do vzdouvajících se mořských vln, že to je přece ta radost, čímž ses nejenom u Neptuna zařadil mezi nenapravitelné romantiky a sem tam tiché a někdy i hlučné blázny.

Maloval jsi slovy v tom solí vonícím dvě plus jedna bytečku kousek od pobřeží, který jsi koupil za poslední prachy, které sis škudlil několik let ve slamníku, o němž neměl ponětí vůbec nikdo, kdo tě přece tak dobře znal. Každé tropicky nažhavené ráno, kdy slunce dávalo milostný příkaz jít do sprchy, sis pustil díky blahodárnému klimatu ledovou vodu a nikoliv teplou, zatímco ti v notně otlučeném hrnci melodicky pískala voda na kávu, jejíž zrnka tvrdá jako písek z pláže jsi rozdrtil v elektrickém mlýnku, jehož zvuk ti evokoval zase dětství, ty dětino!

Ze starého kontinentu sis do karibského ráje přivezl jenom tři mašinky na elektřinu, které ti dokonale uvolnily mysl i ruce k tomu, abys mohl malovat slovy. Jedinečnou zvukovou kulisu jsi ráno vytvářel nejprve tím zvonivým kafemlejnkem, potom poněkud nekompromisním zvukem rychle se otáčejícího břitu mixéru, ve kterém jsi roztočil kus šťavnatého manga, topícího se v bílém mléce, kterým jsi posléze vyplnil volný prostor svého libovolně roztáhlého nebo smrštěného žaludku, to podle toho, zdali předcházejícího dne byl k tobě Neptun milosrdně milostivý nebo nikoliv.

Třetí mašinku jsi používal za pozdního večera, když jsi připravoval čerstvou rybu, hozenou na pánev pokrytou tenkou vrstvou oleje, kterou zahřívala na prostor nenáročná indukční deska, jež dokonale zahřála líně se převalující hustý olej na pánvi, který byl potřeba k tomu, dopřát si chutnou večeři, o které jsi věděl, že sis ji vážně zasloužil.

Maloval jsi slovy za tichých nocí na malém balkónku do ulice, pokorně poslouchaje chrčivý zvuk cikád, pozoruje přitom pomalý pohyb nepřehlédnutelného koženého boxerského pytle plného písku, do kterého sis sem tam v pozdním odpoledni svými spisovatelskými pěstičkami, zabalenými v tenounkém fáči sajícím pot, vyťukával jakoby morseovkou svou filozofii života, to abys zůstal tak nějak ve stavu obezřetnosti. Zprava pravda, zleva láska, říkal sis smutně, když ses legračně pohyboval kolem pytle, který vytvářel neotřelý kolorit tvůrčího prostředí, v nemž jsi trávil svůj čas, dávaje dohromady slova proto, abys jimi maloval.

Každé ráno jsi vyrážel vítat nový den na maličkou plážičku s bílým pískem, dovedně schovanou ve štíhlé úžině na břehu moře, která se pozvolna a s mírným sklonem svažovala do modré vody, po chvíli tvoříc čisté písečné dno, které se shovívavostí sledovalo tvou plaveckou nedokonalost v sepjetí s odhodláním si pár plaveckými tempy dokázat, že ještě žiješ, dýcháš, vnímáš, cítíš, a tudíž můžeš malovat slovy.

Na pláž jsi chodil pěšky nebo ses vozil ranním rozhrkaným busem, kterému se v dávných časech tvého dětství v daleké Ostravě říkalo poněkud neromanticky, ale s přiléhavou lidovostí Čabajka, a to jednak díky tomu, že se Karosa vyráběla v blízkém Maďarsku, ale i kvůli podzimně laděné hnědočervené barvě těchto „harmonik“, které byly tolik podobné barvě uzenin stejného jména, až si je tak lidé pojmenovali. Stejně tak jako kdysi, i dnes jsi v Čabajce nejraději stál uprostřed v pohyblivém kloubu, kde bylo dobrodružné stanoviště, zejména když se „harmonika“ kroutila v zatáčce nebo projížděla třeba dvojitým esíčkem a malá otáčivá plošina se točila spolu s ním. Kdysi dávno ses právě v tomto kloubu seznámil s roztomilou mladou studentkou, které jsi spadl tváří přímo mezi prsa, protože ses nedržel vůbec ničeho a spásně ses zabořil do péřové bundy oné krasavice, protože byla zrovna zima.

Ani nevíš, proč to tak je, že když nyní maluješ slovy, tak právě na ni myslíš v tom parném tropickém horku a sleduješ přitom na protilehlé straně pohyblivého, roztopeného a vzdouvajícího se kloubu toho dlouhého vehiklu horkokrevnou mulatku, která má jen přes plavky přehozené běloskvoucí tričko z jemné bavlny, které se jí větrem líně vzdouvá a svým poletováním po těle vytváří svobodomyslnou atmosféru dovedně plašící jakékoliv splíny, a ty si užíváš smysluplně radostnou jízdu spolu s ní, aniž bys ji kdykoliv předtím potkal, a to po celou dobu oné patnáctiminutovky, vezoucí nás na blízké, skrytě tajemné plážičky o nichž průměrný návštěvník naleštěných letovisek s kroužkem All inclusive na zápěstí o pár kilometrů dále nemá ani ponětí.

V ruce má tato temperamentní krasavice macatou knihu, na které je zřetelně a velkými písmeny napsáno Anatomie, takže správně tušíš, že ona neznámá je studentkou zdejší lékařské fakulty ELAM (Escuela Latinoamericana de Medicina), která se nachází na břehu tiše šumícího moře, kde pod palmami za klidných tropických večerů načítá vědomosti, které by sis najednou nezapamatoval ani za stovky tisíc světelných let. „Třeba má fotografickou paměť,“ správně odhaduješ onu dlouhonohou nádheru, která se na tebe mile zubí, a po chvíli si už povídáte a zjišťujete, že máte hodně podobnou cestu, totiž oba dva si to s instinktem sobě vlastním štrádujete směrem k plážím, plážičkám a tajemně skrytým plážinkám.

Rozhrkaná dlouhá guagua se ještě s námahou stařenky nad hrobem ohnula v táhlé zatáčce jako vetchá starožitná garmoška v rukou umělce, který ví, jakými pohyby ji rozeznít, ale to už nevnímáte, protože poskakujete po ostrých výčnělcích kamenů, kterým se právě tady říká, a to z pochopitelných důvodů, psí zuby. Tady bys nechtěl poskakovat nahý a bos, pomyslíš si a s úsměvem ladíš dál svou fantazii, že nahý i klidně ano, to když si představuješ onu dlouhonohou mulatku, jejíž vlasy se třepotají a vlají větrem směrem k tobě, že by se k tobě možná bláznivě, a za noci osvětlené kulatým měsícem, třeba i přidala. Ona ale po chvíli přirozeně svižným krokem odchází z úpatí ostrých psích zubů do blízké univerzitní posluchárny, neboť jí začíná přednáška právě o té anatomii, kterou si poctivě po celou dobu nese pod paží pravé ruky. „Mám vyčištěnou hlavu mořským vánkem,“ rozloučí se s tebou slovy puštěnými po životadárném větru vyšších hodnot a lákavých souhvězdí „všemocné“ medicíny a ty máš najednou unikátní možnost být opět sám se sebou, jen se svými myšlenkami, představami a fantaziemi. A víš ty co? Maluj slovy!

Naivně, dětinsky a s bezelstným úsměvem požehnaného, jenž je mezi nebem a zemí propojen bezdrátovou anténkou na božsky dlouhých vlnách dokonale nevědomého slovosledu, kterému pokorně naslouchá a vzápětí ho kotví prostřednictvím jednoduše ploché klávesnice, jejíž ladný šelest miluje, nechávaje se lákat do dalších zákoutí vět, souvětí a mnohdy sexy statí, které napsal sám život.

„Hola hombre, tomu říkám pořádná ryba, máš ty ale štěstí,“ volá na mě z dálky můj známý, který mě však častěji oslovuje socio, čili společníku. Vzhledem k tomu, že je to rybář snad od narození, tak mě právě toto jeho oslovení více bere, směju se, chlubím se rybou na dálku, protože je nepřehlédnutelná a opatrně ji dávám do rybí pasti, totiž do kulatého vezírku, který zatěžuji kamenem a chvíli letmo pozoruji, jak se „moje“ téměř dvoumetrová barracuda vlní v oné síti, ze které nemůže ven, ač je stále v moři. Dává mi to šanci znovu nahodit prut, po očku ji sledovat a kochat se přitom pohledem na zvlněné moře, které v sobě ukrývá mnohá tajemství. Pro mě osobně je to relax a terapie v jednom, kterou luxusní hotely v nabídce nemají, protože ani nemohou.

Tam, kam oni nemohou, broukám si pod nosem kousek refrénu mojí písničky, která má právě tento přiléhavý název a pak si uvědomuji, že se tak dokonce jmenovalo celé jedno album CD mých autorských písní, které jsem si psal kdysi dávno, ještě v daleké Evropě, když mě políbily múzy v podobě krásné a oduševnělé ženy, s níž jsem se třeba procházel rozkvetlou zahradou posledního květnového dne před naším letopočtem, kdy nás roztržitý zahradník klíčem s romantickými volánky z mosazi zamkl v zámeckém parku tehdy rozevláté Kroměříže. Chápejte, Česká republika nemá moře.

„Ale nechej těch vzpomínek a dívej se pořád dopředu,“ říkám si sám pro sebe a opravdu koukám do dálky na rudě zbarvený splávek, který se po chvíli začíná nezbedně vrtět, točit a to proto, aby se vzápětí potopil a tím rozcinkal rolničku nenápadně zavěšenou na tenkém vlasci mého dlouhého prutu, trčícího do otevřeného moře zátoky, kde kromě mě, mého socia a půvabné studentky medicíny dnes nebyl opravdu nikdo. Zemský ráj to napohled, nebo spíše mořský ráj to napohled, chtělo by se napsat lépe, ale to už tahám z moře další barracudu, onu štíhlou mořskou štiku, která se mi třepotá na háčku a očima mě prosí, ať jí dám svobodu a dál maluji slovy.

Je mi sympatická její divoká nespoutanost a po krátkém boji, kdy jsem ji vláčel mořem a oba nás unavil, obdivuji její mrštnost a paprskovité, modrožluté zbarvení jejího těla, její duhové oči, které v sobě mají hloubku sedmi moří, její hbitost, s níž se pohybuje ve svém důvěrně známém prostředí, ze kterého já znám stále tak málo. Vždyť stojím pouhých třicet metrů od břehu moře, po kolena ve vlnách ve zmáčených kraťasech, propoceném tričku a s prutem v ruce, beru to však jako způsob šťastného života, ve kterém, pokud budu hrát pokornou roli starce na sytě modrém koloritu čistého karibského moře, má míra inspirace bude trvale vytáčena do nejvyšších obrátek. A budu moci dál malovat slovy, a to je to, o co mě svýma očima toužebně a chytře prosila štíhlá mořská štika.

Balím fidlátka a chystám se nechat si alespoň jednu rybu, kterou jsem náhodně ulovil chvíli po tom, co jsem se zmáčeného vezírku vypustil onu uvězněnou barracudu, které jsem slíbil svobodu výměnou za schopnost dál rozvíjet svou hřivnu. Inu, vrátil jsem ji moři a Neptun mi vzápětí zavěsil na háček velkorysou odměnu, o dost větší mořskou štiku, ze které jsem měl celkem respekt, a když jsem ji po chvíli již neživou vážil na kovovém háku, kterému se rybářskou hantýrkou říká mincíř, měla přes deset kilo. Protáhl jsem jí silné pletené lanko v místech, kam se chytila na háček a zavěsil jsem ji do stínu pod košatý strom.

Po smysluplně stráveném odpoledni a podvečeru jsem pořádně zmožen sluncem, mořem a rybolovem, ale cítím se být v jasné přítomnosti, tady a teď popíjím z lahve lehce nachlazenou třetinku silného piva Bocanero, a vtom vidím, jak se moje dnešní rozevlátá studentka medicíny vrací s objemnou knihou Anatomie v podpaží zpět kamsi domů. Mávám na ni z těsné blízkosti moře a ona můj pozdrav opětuje a pozvolna si to vykračuje směrem k mému divokému rybářskému stanovišti a dnešnímu úlovku. Pozoruji, jak se jí postupně čím dál tím více vlní klenuté boky v závislosti na tom, jak hluboko se boří její ladné nohy do jemného bílého písku nevinně skoropanenské plážinky, kde podvečerní lehká bríza občerstvuje svou vláhou všechny přítomné v tomto dozajista komorním prostředí, ve kterém se tetelíme blahem jen my dva.

„Můj dnešní úlovek vkládám do tvých dlaní,“ říkám po chvíli vzletnými slovy poety, kterého svět ještě zdaleka neobjevil, sundávaje přitom z větve rozložité palmy téměř dvoumetrový dar moře. V jejich očích zahlédnu záblesk radosti z toho, že je tady příslib nejenom příjemně stráveného času nad talířem chutného jídla, který je po chvíli samozřejmý asi tak, jako že každý večer zapadá slunce a ráno přece vychází. „U jídla a u ryb zvlášť se ale příliš nemluví,“ snažím se ještě o pokus jenom na oko se vyvléknout z rybářsky laděného noblesního večerního sedánku, ale to už ona neslyší. Poslouchá šumění moře, pozoruje neodvratný odliv, který si každý večer sebou bere všechno na pevnině už neudržitelné, vtahujíc ho do svých vln a podmořských proudů, přirozeně a jako po drátkách potvrzující to, že co se neudrží, bude stáhnuto do hlubin, aby po čase vyplulo na povrch v podobě nového zrození.

P. S. Maluj slovy prostě proto, aby sis zachoval smysl vnímat krásu, abys nebyl kámen, který necítí, protože byl umrtven touhami po kariérách, penězích, moci, úspěchu, majetku, které ti každičkého dne podprahově a podloudně vkládají a vkrádají do hlavy všudypřítomné reklamy sociálních inženýrů, v jejímž dokonalém obklíčení nonstop žijeme a jenom odvážnou krasojízdou se jim šťastně vyhneme.

Z připravované knihy Maluj slovy. Psáno v Praze a v Bruselu roku 2022

Radovan Rybák (*5. 1. 1973 v Ostravě) se nejlépe cítí, když je pořádně rozkročený, v nejlepším případě mezi dvěma světadíly a když to zrovna nejde, tak alespoň mezi několika státy – třeba v rámci Evropské unie. Prostě je rád v pohybu, a pokud si zrovna nebalí kufr, tak si v hlavě plánuje, kdy si ho zabalí a kam vyrazí na cesty.

Autor prózy s názvem Maluj slovy rád poznává cizí kraje, jiné mravy, neotřelé názory a vůně jinakosti ve všech svých nejbarevnějších odstínech, o čemž poté bez zábran a s chutí píše, ať už se jedná o reportáže do novin, šmodrchanou prózu do literárních příloh nebo třeba písňové texty, kterých napsal v průběhu svého života s kloboukem na stranu více než stovku. Na českých rádiových vlnách však mají Rybákovy písně zřejmě doživotního zaracha, pročež tento bytostný univerzál a solitér z donucení své mnohdy folkově laděné písničky sám zpívá publiku, doprovázejíc se hrou na kytaru.

Rybák vystudoval politologii, věnuje se žurnalistické práci a sleduje českou politickou scénu, nejlépe z mnohakilometrového odstupu. Momentálně pendluje mezi Prahou a Bruselem.