BŘETISLAV DITRYCH

(Jan Dědina a krásné ženy)

V společnosti nových a mladých návštěvníků vždycky rád převyprávěl svůj poněkud dobrodružný životní příběh.

Narodil se v roce 1870 ve Strakách u Nymburka. Na UMPRUM v Praze byl žákem Františka Ženíška a Josefa Václava Myslbeka, na Akademii výtvarných umění ho vedl Maxmilián Pirner. V devatenácti letech byl sice odveden, ale vzhledem ke studiu mu vojenskou službu odložili.

„Bylo mi čtyřiadvacet, po odkladu kvůli škole jsem narukoval k 28. pluku do Prahy, to mi doporučoval i můj dřívější třídní profesor z Uměleckoprůmyslové školy Ženíšek. Doufal jsem, že tam zůstanu a budu pokračovat v malování, stýkat se s přáteli, že občas dostanu nějakou práci. Ale pluk byl brzy přeložen do Lince a potom dál do Tyrol, do Tridentu, italsky se to město v severní Itálii jmenuje Trento. Tam jsem nevydržel a po šesti měsících utekl, tři týdny zůstal ve Veroně.“ O svém úmyslu zběhnout od pluku se svěřil v dopisech jen dávnému a spolehlivému příteli Václavu Pýchovi ze Strak. Vylíčil mu poměry vojenského života a vypisoval, co všechno má doma prodat a koho požádat o půjčku. Ve Veroně musel zůstat, protože už neměl peníze na vlak. Ubytoval se na dluh v malém hotelu, čekal na peníze z domova, ty nepřicházely, majiteli nechal krabici s barvami a kufr s prádlem jako zástavu a odcestoval do Milána. „V Miláně jsem pracoval pět měsíců v litografické dílně jako retušér zinkových desek za plat 21 lir týdně. Obával jsem se, že bych tu zašel jako umělec a pospíchal jsem do Paříže za bratrem Václavem. To bylo v roce 1895. V policejních záznamech mě pořád vedou jako vojenského zběha.“ V Itálii získal první zkušenosti s časopiseckými ilustracemi. Ve stejném roce 1895 přijel do Paříže na díky stipendiu podnikatele a mecenáše Vojtěcha Lanny také například František Kupka.

Mladší bratr Václav, malíř a rytec, žil v Paříži už rok. Před vojnou utekl do Anglie, usadil se v Paříži, rok se živil jako kuchař pro dva přátele krejčí, pak získal místo v jakési továrně na ražení forem. V podkrovním pokojíku na bulváru Sébastopol se bratři dělili o jedinou železnou postel. Kufr jim sloužil jako židle, stolek měl jen tři nohy. Ale držel se, stál. Jako oni. Byli rádi, když si mohli na ulici výjimečně koupit za dva sous párek a pomfrity.

V koutě pokojíku ještě spal, opět po letech vzpomíná Jan Dědina, přítel Kratochvíl; kdesi vypomáhal jako zahradník a přitom překládal Baudelairovy Les Fleurs du mal – Květy zla. Většinou byl bez práce a chodil si na místní radnici pro poukázky na chleba. Z chleba si společně vařili polévku. Taky zvláštní člověk. Dokončil někdy své překlady?

Byly časy, vyprávěl Jan Dědina přátelům, kdy jsme uléhali bez večeře a začínali den bez snídaně. Na svou příležitost čekalo v Paříži na třicet tisíc kreslířů, malířů, grafiků, sochařů a třeba šperkařů a řezbářů z celého světa.

Zachránil ho, nejspíš doslova, někdejší spolužák z Akademie Luděk Marold. Pozval Jana Dědinu do Meudonu, chtěl se mu jistě trochu pochlubit svým domem. Hlavně však nového přítele zaměstnal jako spolupracovníka, pomocníka. Dostával pak v Meudonu stravu, cigarety a 5 franků za den. Maroldovo umění a zručnost obdivoval, pracoval velmi rychle, kreslil akvarely pro časopisy, navrhoval plakát za plakátem. Reklamu na obuv, čokoládu, krejčovské potřeby. „Dostal třeba za tři akvarely 375 franků, ale musel platit dva tisíce měsíčně za nájem domu a zahrady, služku, musel se pěkně strojit on i jeho žena. Hleděl jsem na jeho díla s posvátnou hrůzou a obdivem, netroufal jsem se jich ani dotknout,“ vždycky přiznával. Marold ho ovlivnil i umělecky, stylem, náměty. Jejich dalším spolužákem byl Emanuel Staněk, ale toho zajímala spíš historická malba a plakátová tvorba.

Slavný maďarský malíř Mihály Munkácsy požádal Luďka Marolda, aby mu zhotovil kopii jeho posledního obrazu Ecce homo. Luděk Marold doporučil místo sebe Jana Dědinu. Možná to bylo trochu odvážné, riskantní. Možná si vzpomněl, jak jemu v začátcích vypomohl Vojtěch Hynais. Ale Marold už schopnosti svého přítele dobře znal. Obraz s padesátkou postav byl asi deset metrů dlouhý a sedm metrů vysoký. Termín? Týden. Pro Dědinu obrovská příležitost. Ale měl i strach. Zvládne to? Zvládl. Munkácsy byl spokojený a nabídl Dědinovi další spolupráci. „Sláva, měl jsem vyhráno. Konečně přestanu být žebrákem, budu jíst, pít, kouřit, řádně se šatit a také řádně dělat,“ zaznamenal si tehdejší pocity.

Munkácsy odjel zanedlouho na výstavu do Budapešti, odkud přišla zpráva, že ho postihla duševní nemoc. Pokoje pařížského hotelu byly zapečetěny. Prý pro dluhy. Zůstal tam i Dědinův kufřík s barvami. „Zdálo se mi, že jsem se snesl z oblaků znovu k zemi.“

Přesto si mohl pronajmout v ulici Étienne-Marcel poblíž kostela Saint-Eustache prostorný pokoj za 300 franků ročně. Doufal, že si ho postupně zařídí pěkným nábytkem. A hlavně – že bude malovat obrazy. Koupil si i černé šaty, cylindr a nezbytnou hůlku. Jako pravý pařížský švihák. Radost netrvala dlouho. Domovnice mu zčistajasna oznámila, že se musí vystěhovat, protože včas nezaplatil poslední nájem. Možná to byla jen záminka, jak se nájemníka-malíře s nejistým příjmem zbavit.

Jan Dědina byl, jak se říká, znovu na ulici. Krátce zůstal u jednoho z českých přátel, ten mu doporučil práci ve velké litografické dílně. Od sedmi ráno do sedmi večer. Když si chce přivydělat, musí občas zůstat skoro do půlnoci. Našetřil trochu peněz a mohl si za 40 franků čtvrtletně pronajmout pokoj v Rue de Seine. Také nejen krásné, ale i důležité místo. Nedaleko je Louvre, Luxemburská zahrada a Café do Flore nebo Les Deux Magots.

Pokoj je sice malý, s cihlovou podlahou, ale jeho. Maluje velké plakáty, na jednom pracuje skoro týden, dostane 5 franků. Musel koupit papír, barvy, zaplatit byt a jídlo. Krušné dva roky. Zkusil malé akvarelové obrázky a posílal je do Prahy, do redakce časopisu Zlatá Praha je donesl přítel Jan Preisler. Dostal první zakázku na ilustraci pro týdeník Le Monde illustré. A nečekaných 150 franků. Ale stále nebyl spokojený.

V roce 1898 se mu ozval jeho dávný přítel z gymnázia a pražské Akademie, Oldřich Homoláč. Dostal Hlávkovo cestovní stipendium a chystal se do Paříže.

Na nádraží už ho Jan Dědina očekával. Bylo to radostné shledání dvou starých přátel. Projeli spolu drožkou po hlavních bulvárech, kolem Luxemburské zahrady, Tuileries, Louvru, chrámu Madeleine, k Vítěznému oblouku. Sen Oldřicha Homoláče se vyplnil.

Program byl zřejmý – muzea, výstavy, galerie. U obchodníka s obrazy Durand-Ruela ho upoutala Manetův obraz Snídaně v trávě. Jak se ta mladá žena na zeleném trávníku ocitla mezi oblečenými muži? Louvre, obrazová galerie v Luxemburském paláci. Jeho ateliérem byl pokoj v malém hotelu na rue du Parc de Montsouris. Čekal na další část stipendia, docházely mu peníze. Oldřich Homoláč se rozhodl, že navštíví dalšího krajana, Františka Kupku.

Za bratry odjela do Paříže na návštěvu i sestra Marie, Janovi dělala hospodyni – i modelku. Za její portrét-olejomalbu získal čestné uznání na Světové výstavě v roce 1900, rozměrné uhlokresby jako návrhy nástěnné malby ze života Jana Husa vystavil na pařížském Salonu. Zaujaly Alberta Besnarda i celou porotu. Dědina se stal přidruženým členem Salonu s oprávněním vystavovat čtyři díla bez schválení přijímací komisí. Kniha o kostnickém koncilu vyšla v roce 1902 i u nás pod názvem Jan Hus. Jeho listy z vězení. Ilustracemi ji doprovodil také o deset let starší Dědinův přítel Alfons Mucha. Krátce nato mu nabídl malíř a grafik Albert Besnard společnou práci na malbě čtyř stropů v Petit Palais a hlavního stropu v Comédie Française. Oženil se, měl rodinu a tím větší povinnosti.

Mezi jeho blízké francouzské přátele patřil sochař Antoine Bourdelle, Auguste Rodin a spisovatel a básník Pierre Maël. „Přimlouval jsem se u Rodina, aby přijal Mařatku jako žáka,“ pochlubil se rád. Nebyl sám, ale přímluva to byla jistě užitečná.

Na návštěvy u Augusta Rodina po letech vzpomínal: „Vnitřní hlas (Meditace) je část pomníku Victora Huga, který stojí v Palais Royal v zahradě. K tomuto tělu měly být připojeny ještě dvě postavy, inspirující Victora Huga. Kolikrát mi to vysvětloval a ptal se, co tomu říkám… Mluvil jsem často bez obalu a řekl jsem, co jsem myslil a dodnes lituji, že socha Victora Huga nebyla provedena tak, jak ji chtěl dokončit… Jednou, když jsme byli v dílně sami, říkal jsem, že by měl udělat Krista…Rád bych byl viděl Rodina, jak on by to pojal. Říkal, že na to myslí, ale nedostal se k tomu… Hledal často pro své četné práce talentované sochaře, kteří postrádali chleba. Nejpodivuhodnější jeho pomocník byl mladý sochař Antoine Bourdelle. Řekl bych pravý opak Rodina. Jednou jsme mluvili s Rodinem o Rembrandtovi. Já byl velikým ctitelem Rembrandta a říkal jsem, že nikdo na světě neuměl malovat jako on. Kdybych uměl modelovat jako Rembrandt uměl malovat, byl bych velkým mistrem, to jsem nedokázal, řekl skromně Rodin.“

Když se Jan Dědina chystal někam na sváteční návštěvu, patřičně se oblékl: na hlavě cylindr s bezvadným leskem, redingot se sametovým límcem a velkými klopami, osm centimetrů vysoký bělostný límeček, kravatu à la Lavalière, proužkované pantalony. Lakýrky à la Moliére se leskly jako zrcadlo.

Koncem listopadu 1902 navštívil Jana Dědinu dvaadvacetiletý básník Otakar Theer: „Až skoro na konci Paříže ocitl jsem se, ve 14. okresu, ve čtvrti, kam již příboj pařížského elegantního světa, kde život je přirozenější, skoro brutálnější, ale méně afektovaný a méně znuděný,“ tak začíná článek v literárním týdeníku Máj. A pokračuje: „S jakýmsi úzkostným pocitem stoupal jsem vzhůru po schodech. Skoro jsem váhal za dveřmi, než jsem zaklepal, nevím proč. Jakási bázeň zdržovala moje kroky. Tušil jsem přechod do nového světa, náhlé překročení hranic ze všedního života ulic do svatyně slavných snů a ideálních koncepcí. Štíhlá dáma s bledým delikátním profilem otevřela dveře. Monsieur Dědina…?, ptám se nesměle. A vzadu už se objevila umělcova sympatická tvář, jakoby jemně ozářená odrazem vnitřního světla.“ Jan Dědina.

Theer vyslechne malířův životní příběh, ocení jeho dlouhý boj za uznání. Kdo je současný Jan Dědina? „Umělec známý, obdivovaný, vyhledávaný, zvaný, znající tajemství pařížských salonů, obklopený jejich nádherou. Vystavuje v nejpřednějších malířských Salonech. Bída ho nezlomila, zapomenutí ho neumlčelo, opuštěnost ho nepřivedla k zoufalství. Ani život mezi nejmenšími a nejopovrženějšími… Ukázal se hodným svého mistra Marolda. Poznáte ho na každém jeho obraze tak jako Muchu, Švabinského nebo Špillara. Jásavá píseň barev, měkce zamlžené prosvítání nejnádhernějších barev přírody, bulvárů, ženského těla.“

Také cítíte Theerův obdiv k malíři? Nebo ke kresbě Pařížanky, která je „měkce zamyšlená, s lehkým úsměvem domýšlivosti odpovídající zvědavým pohledům?“

V roce 1904 se Dědinova žena přestěhovala s dětmi do Bretagne, malíř zůstal v Paříži. S osmnáctiletou Jeanne se vzali už v roce 1898, rodina se rozrůstala. V roce 1905 hlásí do Prahy Josefu Mařatkovi: „Mám zas o jednu dceru víc, Vácha bude kmotrem.“ A za necelé dva roky o Vánocích: „Narodil se nám klučina… Mám tedy s tím v Paříži šest kusů, čtyři kluci, dvě děvčata, jest to již slušná rodina.“

Občas mám rád malé nečekané odbočky z hlavní cesty vyprávění. Na začátku května 1905 píše Jan Dědina Josefu Mařatkovi do Prahy a zmiňuje chystanou výstavu malíře Edvarda Muncha: „Prosím tě, co si to ten Mánes s tím Munchem vzpomněl? Je v tom snad něco dobrého, ale tak málo, že to špatné to úplně překryje… vždyť nemá ani ponětí o kresbě. Zde vystavuje mezi Independants, Nezávislými, tam vystavuje také náš consierge (domovník), tam může vystavit každý, jinde by mu to nevzali…“

U přítele Antoina Bourdella obdivoval Jan Dědina, jak přiznává, jeho odvahu, cit, něžnost, oduševnělost a nesmírnou lásku ke svému řemeslu. Jsem řemeslník – ouvrier – to je nejkrásnější jméno. Pokud byli sochaři poctivými řemeslníky, bylo sochařství velké. Chci být jen poctivým řemeslníkem, říkal prý Bourdelle.

Malíř rád vzpomínal na výjimečnou nedělní návštěvu v Meudonu u Augusta Rodina. Na zahradě tančila před pozvanou společností slavná Isadora Duncanová. Její pohybové umění zachytil v náčrtcích i Rodinův asistent Antoine Bourdelle. Nebyl sám. „Byl jsem u ní, když se v Seině utopily její dvě krásné děti v automobilu i s chůvou. Viděl jsem vyvrácené zábradlí a zelenou hlubokou vodu řeky, která je pohltila.“ Událost pozdější, tragická, smutná.

Jan Dědina občas přišel ke slavnému sochaři i v den, kdy jiné návštěvy nepřijímal. Pojďte dál, řekl mu jednou, a znovu dveře zamkl. V ateliéru seděla v křesle krásná mladá žena, Rodin měl na stolku její hliněnou bustu. „Co tomu říkáte,“ ptá se nečekaného návštěvníka.

„Překrásné, překrásné.“

„Co myslíte, že tomu ještě chybí?“ ptá se sochař. Dědina těká očima z ženy na model. Porovnává.

Rodin pokračuje: „Ještě to chci namočit a štětcem uhladit. Asi za tři sezení to bude hotové.“

Hezká žena pozoruje Dědinu a čeká, co ten řekne. Také Rodin na něj pokukuje a přešlapuje.

„Tak mluvte, Dědino,“ pobízí Rodin.

Tomu je úzko, přemýšlí, jaká volit slova.

„Tak mluvte, posloucháme,“ vybízí ho nedočkavě i hezká žena.

Začíná opatrně. „Je těžké mluvit o práci mistra, kterého obdivuje celý svět. Který je největším sochařem na zeměkouli. Ale řeknu jen, co si myslím.“

Znovu chvilka ticha.

„Dobře, dobře, tak už to řekněte,“ slyší hlas Rodina.

„Milý mistře, myslím, že ta podobizna už je hotová a jestli na ní budete ještě třikrát pracovat, tak to, co jí přidáte… (chvilenku váhá)… bude jen k její škodě. Je to nejkrásnější ženská podobizna, jakou jste kdy udělal.“

„Ano, ano,“ přidává se živě mladá žena, „já to také říkám, už to tak nechte, prosím, je to dokonalé.“

Obrací se k Dědinovi. Usmívá se. „Jsem vám velice vděčna, že jste to řekl.“

„Když je to tak,“ usmíval se do vousů Rodin a zapíchl špachtle to zásoby hlíny, „tedy to tak nechám.“

Hezký příběh. A pro Jana Dědinu drobná, ale jistě nezapomenutelná vzpomínka. Věřím, že ji také rád vyprávěl.

Jeho akvarely jsou krásné, ženy v nich půvabné, prostředí svědčí o příjemném přepychu. Dokazuje to například dvanáct portrétů žen pro každý měsíc z roku 1906. Dvanáct přitažlivých modelek. „Nebyly zrovna levné,“ dodával s úsměvem, „doporučil mi je Henri Toulouse-Lautrec. Jen jedna nestála nic, to byla Jeanne, moje žena, kterou jsem si vybral pro měsíc srpen. Změnil jsem jí jen barvu vlasů…“

Malíř na své těžké začátky nikdy nezapomněl, například na přelomu roku 1898 a 1899 poskytl ateliér Karlu Špillarovi. Ten v polovině ledna 1899 píše po šesti týdnech v Paříži domů bratru Jaroslavovi: „Vzdor tomu, že mám u Dědiny jisté výhody, jako kupříkladu že na atelier mu platím jen nepatrnou sumu a v atelieru také spím a za jídlo platím taky poměrně nemnoho – přeci jen počítám, že s méně než 300 franky bych zde nemohl vydržet… Co je zde nejdražší, to jsou modely: 10 franků na celý den nebo 5 franků za půl dne se musí dát, kdyby člověk neudělal ani čárku…“

V roce 1899 přijel do Paříže další z okruhu přátel, Otakar Španiel. Bude studovat u sochaře Alexandra Charpentiera, o rok předtím začal docházet do Académie Colarossi malíř Otakar Lebeda, s Alfonsem Muchou spolupracoval Vojtěch Preissig, vynikajícím ilustrátorem byl Václav Hradecký, žijící v Paříži mezi lety 1901 až 1906, to jen namátkou připomínám několik známých českých umělců, všechny potkat nestihneme. Už v roce 1880 navštěvovala Académie Colarossi dvaadvacetiletá Zdenka Braunerová, o jedenáct let později jiná malířka, Helena Emingerová.

Jeden pařížský kritik o Dědinových akvarelech napsal, že ženy jsou na nich ještě krásnější než ve skutečnosti, že mají „bohatou rozmanitost v pózách, tváře vystupují zářivě na pozadí zhruba nahozeném, že dovede nalézt prostředek, aby v nás vyvolal zájem, jest to veliký talent“, jiný, že je skutečným básníkem Pařížanek. Právem. A o obraze Políbení růže: „Poloznatelná hruď mladé ženy malované Janem Dědinou jest stejně tak rozkošná, jako květiny, které líbá.“

Jan Dědina nebyl jenom výborným kreslířem a malířem, posílal reprodukce děl do českých časopisů, s přítelem Rudolfem Váchou pravidelně obesílal pařížské výtvarné Salony, ale psal i povídky a básně. Velký čtenářský úspěch měla například v roce 1907 jeho štědrovečerní povídka v časopisu Máj. Tu přednáší o Husovi v pařížském Sokole, tu doprovází s Emanuelem Čenkovem po Paříži a při významných návštěvách zástupce Prahy v čele se starostou doktorem Vladimírem Srbem, s Mařatkou domluví nezapomenutelné přijetí Pěveckého sdružení moravských učitelů v Meudonu u Augusta Rodina. Návštěvu spojenou nejen s prohlídkou ateliéru, ale také s výbornou svačinou a šampaňským. Však se moravští učitelé odvděčili nádherným přednesem písní.

Druhého ledna 1908 napal do Prahy spisovateli a šéfredaktoru týdeníku Máj Františku Heritesovi. V redakci tehdy působil i Jaroslav Vrchlický a Václav Štech. „V povídkách budu pokračovat a v brzku Vám opět něco pošlu. Budu ale hledět udělat k tomu několik ilustrací.“ Pak zmiňuje slečnu Boženku, která chodí každou sobotu se svou přítelkyní slečnou Marií Benešovou na večírek do jeho ateliéru. Boženka je dcera Františka Heritese, v Paříži navštěvuje přednášky francouzského jazyka a literatury na Collège de France. Ve společnosti mladých Čechů v Paříži hraje „velice jemně a citlivě“ na piano, Jan Dědina jí slíbil velký portrét. V dalším dopise o měsíc později poznamenal, že Boženka Heritesová doprovázela při zpěvu další Boženu, Laglerovou.

Laglerová, Laglerová, opakoval jsem si při čtení dopisu. Nebyla to budoucí první česká aviatička Božena Laglerová? Její životní dráhu jsem znal. Není to jen shoda jmen? Nebyla. Boženě Laglerové bylo tehdy jednadvacet let, studovala zpěv na Pražské konzervatoři, v Paříži si chtěla vzdělání doplnit.

Slečny Heritesová a Benešová už ve městě několik týdnů pobývají, nedávno si dopřály projížďku lodí po Seině. „Večer byl překrásný, tolik světel a voda tak klidně šuměla,“ píše Božena svému otci do Prahy.

Bydlí v penzionátu. Je tam často chladno. Netopí v krbu, ale v petrolejových kamínkách, je to levnější. Děvčata v penzionátu jsou z různých míst – jedna z Vlámska, jiná z Bretaně, dvě krásné sestry z jihu Francie, je tu Němka i Ruska z Rigy, Angličanka z Londýna.

„Pan Léger nám i s kamarádkou slíbil provést po Paříži,“ sděluje otci. Louis Léger je spisovatel a slavista, hovořil i psal česky. Mohou se u něj zastavit každé pondělí. „Zajímavý zjev, ale Čechy si představuje trochu příliš barbarsky.“

Byla v divadle na Dámě s kaméliemi. V hlavní roli Sarah Bernhardtová. „Hraje dobře, ale přece jen je již příliš starou na takové role a místy hlas jí selhává.“ Slavné herečce bylo tehdy třiašedesát let.

U Jana Dědiny se občas zastaví i sochař Bohumil Kafka. Dědina se těší domů, do Čech. Návrat už mu úřady povolily. Důvody jeho dlouhých potíží s rakouskými úřady známe. Do Čech se mohl vrátit až koncem listopadu 1908.

Byl by se rád vrátil domů už dřív, o úmyslu svědčí dopis, který dostal od Luďka Marolda 27. července 1897. Ten příteli sděluje, že má na milost málo naděje. Zjistil to Václav Brožík dotazem na vojenských místech. „Věřím Vám ze srdce, že se Vám stýská i vzdor tomu, že Vám tam dobře vede. Domov zůstává domovem,“ píše z Čech. „Já zde pomalu přicházím do klidu, práce mám z Paříže dost, až to vracím, anebo silně zvyšuju honorář… Zde je velmi pěkně, děláme výlety, vůbec žiji více v klidu nežli v tom Parizu proklatém.“

Božena Heritesová se na zpáteční cestu chystala už v březnu 1908. Ale co se nestalo, ještě předtím musela k zubaři. „Hrozný účet – 50 franků.“ Ale pak si udělala radost – zakoupila, jak tatínkovi ohlásí písemně, překrásný klobouk ve stylu Ludvíka XVI. Jistě jí slušel.

Ještě před odjezdem se s Marií zastaví u pana sochaře Kafky. Vyprávěl jim znovu o svých přátelích Milanu Rastislavu Štefánikovi, Otakaru Španielovi, T. F. Šimonovi, Ludvíku Strimplovi?

Jistě, jeden je zajímavější než druhý. Zvlášť ten Štefánik. A nepochybně se pochlubil novými pracemi. Zmínil se, že uvažuje o návratu do Prahy?

V roce 1908 slavilo celé rakousko-uherské mocnářství 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. Jeanne Dědinová se vypravila do Bad Ischlu, aby dosáhla amnestie pro svého muže. Uspěla, ale císař měl říct: „Dobrý malíř, ale špatný voják.“ K návratu do vlasti stačil telegram s jediným slovem: „Omilostněn.“

Krátce pobýval v Nymburce, tam ho navštívil v roce 1909 Antoine Bourdelle, pak v Praze na Václavském náměstí. Už v roce 1927 koupil v Tatobitech v Českém ráji pozemek, kde začal stavět ateliér s bytem, ale stavbu nikdy nedokončil. Do ateliéru v Praze-Bubenči vtrhlo v roce 1943 gestapo, zabavilo řadu obrazů a kreseb i plastiky, které mu věnoval Bourdelle. Ve stejném roce zemřela i žena Jeanne, malíř o dvanáct let později.

Potkal ho podobný osud jako Emu Destinnovou, jejímž byl obdivovatelem a přítelem. V cizině vážený a ctěný, doma upadal v zapomnění.

Kapitola z knihy Krásné časy v Paříži, vydané nakladatelstvím Epocha