MILAN BLAHYNKA
V březnu 2020, tedy před dvěma roky a půl, jsem dostal v krátké době opakovaně text tvářící se jako omluva Milana Kundery, žijícího ve Francii. Už po pár řádcích bylo pozornému čtenáři Kunderových knih mimo jakoukoli pochybnost, že jde o trapný, neumělý povrh. Jenže kolik je skutečně pozorných čtenářů? I napsal jsem pro LUK glosu a zapomněl jsem na ni. Zapomněl jsem ji možná hned odeslat, a tak vyšla až letos 16. března v čísle 11. Snad jako odpověď na ni mi hned dva odesílatelé poslali „omluvu Milana Kundery“ znovu. Překvapilo mě to, ale brzy mi došlo, že v mé glose cosi chybělo, co přimělo pisatele glosy – nebo jeho kolportéra? – rozesílat ji (poslat i na mou adresu) letos znovu. Ten výplod je na pár místech slohově upraven, ale na jeho neprůkaznost nelze než znovu upozornit.
To „cosi“, co jsem mylně považoval za zbytečné, bylo konstatování, že autor podvrhu srovnává kapitalismus, jaký byl a stále ještě je, se socialismem, jakým původně chtěl a měl být, ale ve své byrokratické zkamenělině nebyl. V socialismu, jaký původně chtěl a mohl být, kdyby nebyl stále zrazován slabostmi svých původně oddaných představitelů, spatřovaly vynikající tvůrčí osobnosti naději jak pro lepší život všech, tak pro budoucnost planety, a mnozí si tuto naději uchovali i poté, co se socialismus brzy po vítězství v mnoha zemích začal postupně zpronevěřovat svým idejím, a jsa zranitelnější než klasická demokracie, odkládal naplnění svých slibů na zdánlivě blízké vítězství v celém světě a v zájmu dosažení tohoto vítězství neváhal sahat po lidsky nepřijatelných brutálních donucovacích prostředcích. Tvůrčí osobnosti, jsouce přesvědčeny o nutnosti regenerace socialismu bez ohledu na tvrzení, že je nereformovatelný, oponovaly krokům, jimiž se socialismus postupně zpronevěřoval svému poslání, a u nás nakonec vítaly Pražské jaro, jinde ve světě každé vzepětí k odporu vůči kapitalismu stavějícímu zisk nad lidskost.
Milan Kundera v esejistické knize Une rencontre (Setkání, 2009, česky jen zčásti v knížce Zahradou těch, které mám rád, 2014) nazval Pražské jaro „vyvrcholením dlouhého procesu počatého reakcí a stalinský teror prvních let po roce 1948“ a za „počátek cesty“ k němu vylovil ze své paměti Škvoreckého Zbabělce, vydané opožděně až roku 1959 a vzápětí označené spolustrůjci degenerace socialismu v soudobé oficiální ideologii u nás za dílo socialismu nepřátelské. Podle Kundery nebyli Zbabělci „žádný antikomunismus“, toliko příběh „hluboce nepolitický; svobodný; lehký; nezdvořile neideologický“. Kundera vykládá Zbabělce jako „příběh dvacetiletého muže, bláznivě zamilovaného do džezu (tak jako Škvorecký), ocitnuvšího se ve zmatku několika dnů končící války, kdy německá armáda je už na kolenou, česká rezistence se nešikovně hledá a a Rusové přicházejí“. A oceňuje v nich „všudypřítomnost humoru, nemístného humoru“; tím „nemístným“ humorem bylo vlastně jen sarkastické vylíčení vlastenčení místní honorace.
Počátek cesty k Pražskému jaru ve skutečnosti začíná však už hned po osvobození v roce 1945 v díle F. Hrubína, V. Holana, V. Závady, V. Nezvala, J. Kainara, I. Blatného, J. Pilaře, I. Skály, J. Koláře a dalších básníků a prozaiků, kteří viděli v socialismu šanci definitivního osvobození a také rozvinutí tvořivých sil člověka a společnosti. Ne všichni v přesvědčení o této šanci vytrvali, když se dočasně spontánně dominantní socialistická moc v sebeobraně proti útokům zdaleka definitivně neporaženého kapitalismu dopouštěla činů proti lidskosti.
K těm, kdo naopak v naději na vítězství zmíněné šance vytrvali a ze všech sil připomínali a svým dílem ji bránili, už tehdy dorůstá i rychle dospívající a všestranně se vzdělávající kultivovaný Milan Kundera, který proti zhoubné praxi a ideologii staví už svou prvotinu Člověk zahrada širá (1953) a již před ní a po ní soustavně brojí i publicisticky.
Rozepsal jsem se o tom ve statích, které jsem nepříliš dávno shrnul do Sedmi kapitol o díle Milana Kundery, které se autor podvrhu „omluva Milan a Kundery“ zřejmě neobtěžoval přečíst a Milanu Kunderovi podsouvá, co nejen nenapsal, ale ani napsat nemohl. A tak nezbývá než znovu připomenout:
Kundera prý lituje, že se „jako aktivista v disentu podílel na kolapsu bývalých hospodářských a politických systémů ve východní Evropě“, že „jako součást československého disentu slepě pomáhal zavést principy takzvaných individualistických lidských práv“ a že „pomohl zničit socialistické systémy“. Za to se nyní údajně omlouvá: „Zvláště se chci omluvit mé šestileté vnučce, která bude v budoucnu platit krutou cenu za mé bývalé chybné kroky.“
Kolující elaborát šokuje už tím, že Milanu Kunderovi přisuzuje vnučku; neví, co vědí jeho všichni životopisci: že žádné děti nemá.
Šokuje označením Kundery za „aktivistu v disentu“, ačkoli se obecně ví, že jím nebyl a disentu se stranil, stejně jako se stranil jakékoli podpory oficiální (ne)kulturní linie a praktik byrokratického socialismu a byl za to podezříván, nenáviděn a skandalizován na obou stranách.
Šokuje, že podobně jako omezenci na obou stranách není s to (nebo nechce) pochopit, že autor neodpovídá za svévolné, ideologicky zjednodušující politické interpretace jeho díla, které zobrazuje svět nikoli jako jednoduše pochopitelný. Kundera právě tak „pomohl zničit socialistické systémy“, jako byli Vrchlický a Bezruč prohlašováni úslužnými protektorátními kolaboranty za antisemity.
Šokuje neuvěřitelně nízká jazyková úroveň, jakou je psána celá údajná Omluva, rozvlekle a toporně poučující o rozdílu kapitalismu a socialismu ve věci globálního kolapsu životního prostředí; tak ubožácky by o přednostech socialismu nepojednal ani nejposlednější lektor VUMLu, Večerní univerzity marxismu-leninismu, v nejzapadlejším okrese.
Šokuje, že pisatel Omluvy zřejmě není s to rozpoznat ani nejnápadnější stylistické rysy Kunderova esejistického stylu, natož aby se je snažil napodobit. Kdo kdy četl jakýkoli text Milana Kundery, nemůže připustit, že by Kundera byl s to napsat „systém, schovávající se za jménem demokracie“ nebo „bude v budoucnu“ (plevelný pleonasmus), anebo „nyní uznávám, že zásady lidských práv by neměly být odděleny od přírodních práv a globální ekologie“ (mimochodem: co jsou to „přírodní práva“?).
Šokuje, jak si pachatel pošetilého podvrhu neuvědomuje, že se jak vejce vejci podobá těm kazatelům morálky z rolu 2008 v Respektu, kteří vytrvale žádali a požadují po Milanu Kunderovi, aby se omluvil za to, co neudělal a ani nemohl udělat. Autor Omluvy takové mravokárce vlastně pilně zahanbuje: nejenže omluvu od něho očekává, ale sám ji za něho vyrábí.
I falzifikátorství je umění a i ono upadá. Název své glosy musím doplnit. Podvržená Omluva není k zamyšlení; je k zasmání, ale i k pláči.