VĚRA BERANOVÁ
K významným osobnostem, které byly a jsou spojeny s Brnem, patří spisovatel, básník, dramatik, scénárista, v 90. letech také politik Milan Uhde. Narodil se v Brně v roce 1936 v právnické rodině. Roku 1953 maturoval na gymnáziu v Králově Poli a v roce 1958 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity obor čeština a ruština. Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku Host do domu, který vycházel v letech 1954-1970, přednášel také na Janáčkově akademii múzických umění v letech 1967-1971. V 60. letech publikoval řadu textů, jako například sbírku Lidé z přízemí, která vyšla v roce 1962.
Slon mezi porculánem
Nejprve vyhynuli ještěři, co všechno přečnívali, jak slavná námaha, přečnívá dobrý zvyk. Ještěrky doposud šplhají po kameni.
A nakonec slon mezi porculánem, důstojný, neboť chobot heligónů a pohřeb vytroubí do světa nejhlouběji truchlení pozůstalých, vážný slon zůstal tu z dávné kapely.
Uhde také napsal v 60. letech řadu divadelních, rozhlasových her, filmových scénářů, jako například rozhlasové hry Komedie s Lotem1963, Svědkové, 1965, která poukazuje na bezmocnost lidí proti zlovůli policie. V roce 1968 to byla rozhlasová hra Ten, který přichází, v roce 1969 Parta.
Známá a často uváděná byla a je stále divadelní hra inspirovaná básní Karla Havlíčka Borovského Král Lávra, v Uhdeho podání pak jako Král Vávra, která byla premiérovaná v roce 1964 v divadle Večerní Brno. Autor v ní odkrývá svým způsobem strojový odcizený svět. Svou roli zde sehrává také hudební doprovod. Tato divadelní hra bývá považována za vrchol divadelní satiry 60. let. V roce 1965 byl natočen film nazvaný Souhvězdí panny podle Uhdeho povídky Ošetřovna.
V 60. letech patřil Dušan Šindelář mezi autory, kteří publikovali řadu knih a odborných textů z oblasti estetiky, dějin umění, užitého umění. Narodil se v roce 1929, vystudoval filosofii a estetiku u Jana Mukařovského na UK. Působil na různých vysokých školách, například VŠUM, na Akademii výtvarných umění, byl také redaktorem časopisů Umění, Umění a řemesla, Tvar, Výtvarná práce, Literární noviny. V periodiku Výtvarné umění publikoval v roce 1953 stať nazvanou O typičnosti v umění, kde se mimo jiné vyslovuje k problematice realismu v umění, což v podstatě odpovídalo dobovému názoru, který mezi realismem v umělecké tvorbě a poznáním klade rovnítko: „Jedině realistické umění, které je ovšem třeba chápat, ne jako pouhý umělecký směr, ale jako metodu umělecké tvorby, je schopno tohoto poznání světa.“ (Výtvarné umění, 2/1953)
V 60. letech publikoval řadu monografií, například o Vincentu Makovském, Karlu Lidickém, Zdeňku Kovářovi a dalších. Zabýval se obecnou problematikou. Například publikoval: Podstata a vývoj výtvarného typu, 1955, Problém krásna v současném umění a estetice, 1958, Estetické vnímání, 1961, Smysl věcí, Kapitoly z estetiky užitého umění a průmyslového výtvarnictví, 1963, Estetická funkčnost a funkce, 1967, Móda, vkus, styl, 1968, Tvarová typologie, 1969… Tržiště estetiky představuje studii o takzvaných okrajových estetických a uměleckých jevech a vztahu estetična nenormovaného k normovanému ve výtvarné oblasti, „Estetično nenormované se vyznačuje těmito vlastnostmi: vystupuje jako estetično jedinečné a příležitostné, libost a nelibost u něho splývají, estetická funkce je zde volná, estetično je spjato s aktuálním použitím, projevuje se jednorázovostí a jedinečností (promluva), hraje zde roli náhoda, nezvyklé setkání, náraz, nepřevoditelný významový vztah, který si na nás vynutí zvrat pozornosti…Naproti tomu estetično normované reguluje postoj člověka k věcem. Vyznačuje se obecností a odklonem od individuálního. Ustaluje obecný vztah mezi člověkem a světem. Mezi estetičnem nenormovaným a normovaným není nepřekročitelná izolující hradba. Ve skutečnosti se obě vzájemně doplňují a obsahují. V estetičnu nenormovaném je ukryta tendence k obecnění a ustálení jedinečného zjevu, tedy tendence normující.“ (Praha, 1969 )
Když uvažuje o profesionalismu, píše: „V dějinách civilizace a kultury můžeme pozorovat zvláštní a sobě příbuzné jevy. Je to především profesionalismus, který se požaduje na všech úsecích lidské práce. Profesionalismus není už mistrovstvím příslušníka cechu ani anonymní dokonalostí lidového tvůrce, není virtuozitou samouka či dokončeností malířova a sochařova díla. Je to kategorie, která se vztahuje na pracovníky všech oborů a předpokládá zvláštní školení a zvláštní doklad o školení, což má za následek příslušné pracovní a společenské zařazení jednotlivce- specialisty. Profesionalismus souvisí nerozlučně se specializací, specializace je pak svrchovaná odbornost a trénink v určitém dílčím odvětví našich činností.“ (Tržiště estetiky, Praha 1969).
Mimo tyto texty je Dušan Šindelář také autorem řady katalogů.
Vladimír Brožík (1930 – 2008), filosof, estetik, popularizátor, zabýval se především axiologií, kterou často chápal prostřednictvím kultury a umění.
Vystudoval obchodní akademii v Plzni a v Praze. Absolvoval Fakultu společenských věd VŠPHV v Praze. Od roku 1953 působil na vysokých školách v Bratislavě, VŠMU, na katedře Filosofie KU, také na Katedře estetiky. Vedl Literární ústav SAV v Bratislavě.
Publikoval řadu monografií a studií, v 60. letech to byla především otázka axiologická, například Člověk a krásno, 1966, Hodnoty, normy a projekty světa, 1969, a řadu článků v českých a slovenských periodikách, jako například Slovenské pohlady, Plamen, Tvorba, Literární noviny a další.
K významným filosofům druhé poloviny 20. století patřil bezesporu také feminista, iniciátor dialogu mezi marxisty a křesťany Milan Machovec (1925 – 2003). Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově v letech 1948-1950, kde přednášel až do své smrti s nucenou přestávkou v70. a 80. letech. Po zážitcích z období protektorátu viděl východisko a perspektivu v marxismu.
Po absolvování studia se stal odborným asistentem, docentem, v roce 1953 profesorem dialektického materialismu a marxismu-leninismus. V této pozici získal mezinárodní renomé Seminář pro marxistické kritiky náboženství a náboženské historie, dialogický seminář, realizovaný na půdě Univerzity Karlovy. Jako hosté se jej zúčastnili teologové a především filosofové, například Erich Fromm a Ernst Bloch.
Milan Machovec byl pravidelným diskutérem v rámci diskusí filosofů a teologů na celém světě, ale především v Německu. Byl jedním z těch, kteří ideově podnítili, jako reformě orientovaný marxista, Pražské jaro 1968. V těchto souvislostech publikoval řadu článků a studií. Publikace, která vyšla v mnoha jazycích Ježíš pro moderního člověka, patří k jeho nejznámějším textům (původní název Ježíš pro ateisty).
Mimo jiné konstatuje: „Učení Ježíše prorazilo do světa nikoliv kvůli zvláštní významnosti teorie tohoto učení, ale protože on sám byl totožný s tímto učením.“
V roce 1953 vyšlo Husovo učení a význam v dějinách českého národa, v roce 1960 Utopie blouznivců a sektářů.
Na počátku 60. let se soustředil také na dvě významné postavy českého obrození, na Františka Palackého a Josefa Dobrovského. V roce 1965 vyšel Smysl lidského života a v roce 1967 Svatý Augustin.
Celou tvorbou Milana Machovce prostupuje dialog filosofie a náboženství. K tomuto tématu přistupuje z pozice marxisty. Vždy se mu jednalo o humanizaci světa, v této souvislosti byl však kritikem existujícího, konkrétního socialismu. K osobnostem, které jej inspirovaly, patřil především Aristoteles, Kant a zvláště Karel Marx.