JAN HÁJEK

Jako mladý kluk jsem rád jezdil starými otevřenými tramvajemi. Byly krásné, červené, jedna jako druhá. Krásně vrzaly v zatáčkách a cestující si připadali jako na horské dráze. Když přijela tramvaj na křižovatku, řidič vzal výhybku, přehodil koleje a jelo se dál. Zpravidla se nespletl. Čísla byla vidět na dálku z jakési svítící krabičky na pravém okraji. Průvodčí štípal jízdenky, tahal za jakýsi provázek, kterým rozcinkal zvonek, když jsme měli vyjíždět ze stanice. A ten nerozcinkal, když viděl dobíhajícího běžce. Člověk do nich mohl za jízdy naskakovat a také z nich vyskakovat.

Také to mělo tu výhodu, že revizor neměl šanci, když si jeden dal pozor a viděl jej nastupovat. Zpravidla jsme ho znali. A tak se jeden cítil jako pták. Pak nám tam dali dveře a bylo po ptákách. Pravda, občas jsem vyfásl nějakou tu pokutku.

Život ale nabírá na obrátkách, spěch je na pořadu dne. Time is money. Zavedly se rychlejší tramvaje, zrušily pomalé trolejbusy. A hlavně, máme metro. Člověk vítězí nad časem. Tedy obrazně. Ale osobně nejsem příznivcem metra.

Bohužel, občas je to nutné, také někdy spěchám, a tak se do té díry také vrhám. Nic jiného mi nezbývá. Na jezdících schodech sbíhám, neboť ten vítr, co mě buší do hlavy, je děsný. Taktéž se snažím vybíhat, ale to je již horší. Vítr mi bere dech, který i tak nemám nazbyt.

Tak fajn. Již jsem dole. Kouknu na hodiny na perónu. Pojede to již za čtyři minuty. To snad dám. Vlak přijíždí. Připadám si jak na startu Formule 1. Lidé se začnou hemžit, hledají lepší startovací pozici.

Přišoupnu se k lajně, za kterou nesmím, neboť mne okamžitě seřve někdo schovaný v té troubě, ze které hlas vychází. Dobře, čekám tedy. Vlak zastaví. Pokusím se tedy vkročit do otvírajících se dveří, když jsem v tomtéž okamžiku odstrčen zleva i zprava nějakými monstry skloněnými nad obrazovkou svých telefonů. Když nakonec vstoupím do vagonu, monstra již sedí a sledují něco děsně důležitého.

Snažím se rozpoznat, o koho jde. Aha, studenti se asi připravují do školy a studují důležitý materiál. Sem tam nějaký ten třicetiletý stařec či stařenka. Či východní mladíci rozebírají situaci ve válečných oblastech, kde za ně bojují hrdinní zahraniční chlapci.

Jedna babička, opírající se jednou rukou o hůlku a druhou se křečovitě držící tyče, na mne smutně pohlédla. Děvčata nad telefony ani mrk. Tak jsem je oslovil, jedna vstala a s úšklebkem satana nechala babičku sednout. Jindy pustím starší paní sednout, poděkuje, když v tom vytáhne odkudsi za sebou takového deseti až dvanáctiletého vnoučka a nechá jej sednout na to uvolněné místo. No jo, proti gustu, žádný dišputát. Dobrá příprava pro budoucí monstrum.

No, možná za to ti lidé, tedy nejen zcela mladí, nemohou. A snad za to nikdo opravdu nemůže. Určitě je to vina toho metra. Ty sedačky jsou jistě očarované. Jak si někdo sedne, končí rozhovor s kámošem, přítelkyní či manželkou, manželem. Jsou to čáry. Pravda, občas si někdo čte i knížku. Zde ten magnetismus tak nefunguje a sečtělý člověk má lepší přehled, tedy lidský i o tom, co se děje kolem. Přesto dám tramvaji či autobusu přednost a metrem nejedu, když nemusím.

I když s těmi autobusy a tramvajemi to někdy také není moc slavné. Řidiči, z nějakého, mně neznámého důvodu, honí čas a na lidi nějak zapomínají. Chápu, musí plnit časový harmonogram. Ale jsou zde hlavně pro lidi.

To se pak stane, že na zastávku přijede tramvaj, otevře dveře a hned zvoní, že je zavírá. A tak maminka s dvouletým prckem a kočárkem stojí před rozhodnutím, zda pojede ona, nebo kočárek, nebo děcko. To se pak také stane, že synek je již v tramvaji, půl kočárku také a maminka utíká po perónu a křičí na řidiče či řidičku, aby zastavili. Trošku horor.

Zatím to vždycky dobře dopadlo. Alespoň, co vím. Ale čert nikdy nespí. A řidič snad také ne. Také je zajímavá hra na honěnou. Autobus sice zazvoní, ale pak vidí, jak ještě někdo dobíhá. Tak chvilku počká, a když se běžec již již dotýká dveří, tak je zavře a odfrčí.

Miluji starou Prahu. Otevřená tramvaj nemohla odfrčet, alespoň ne nám mladým atletům, autobusáci a trolejbusáci, většinou Pražáci, nebo alespoň Češi, měli ještě charakter…

No, pokrok prostě nezastavíš.