JAROMÍR ŠLOSAR

Téměř na prahu adventu mezi internetovým lidem začala kolovat jedna z nejnovějších písniček Jarka Nohavici. Ta snad poslední se jmenuje aktuálně Dát gól. Je to poezie! Vrátím se ale k té nejspíš předposlední. Ostravský bard ji nazval Počkáme, co řekne. Je krátká. Vtipná, přímočará a výstižná, tak aby všem bylo jasno. Můžeme se usmívat a spokojeně pokyvovat hlavami nad pouhou minutou a osmnácti vteřinami písničky. Tak si představuju folkového zpěváka: že si vezme na paškál to, co společnosti, aspoň její částí, pije krev. V tomto případě vlezdoprdelnictví našich představitelů směrem k USA a jejímu prezidentovi.

Novinářům mainstreamu se to ale nelíbí. Najednou nechtějí takového folkaře, třebaže sami se ohánějí Krylem. Ale ten byl přece stejně kritický! Jak nevzpomenout jeho texty z konce šedesátých let 20. století!

V Počkáme, co řekne Nohavica zpívá mj.: …Ta raketa byla Ukrajince, nebo Rusa? Počkáme, co řekne pan prezident USA… Pouhé dva verše a oheň byl na střeše! To, že nefunguje horká státní linka a někde spinká prezident U SA, tomu jen dodalo. Strážci jediné pravdy se ozvali.

Jak jim ale vysvětlit, že to a priori není písnička o dopadu rakety na území Polska během ukrajinsko-ruského konfliktu…? Tento moment jen nejvýrazněji zviditelnil naši lokajskou závislost na USA. Na oficiální stanovisko prezidenta USA k dopadu rakety naši představitelé čekali vlastně stejně tak jako polská vláda.

Už vůbec nic nemá písnička společného se smrtí dvou Poláků. Že tomu Nohavicovi není hanba napsat něco takového, když v Polsku zahynuli lidé! Zhruba tak píší někteří provládní novináři. Jako by vůbec nic nepochopili. Jako by nechtěli pochopit, že písnička je o něčem jiném. Že karikuje naše klanění se americkému prezidentovi, který personifikuje USA. Když to s Jarkem Nohavicou dotáhneme do absurdna, pak …Mám teď chodit s fusem, anebo bez fusa? Počkáme, co řekne pan prezident USA…

No není to trefné?!