PAVEL KALVACH

Být inteligentní je jedním z našich největších přání. Jak na to? Jak se zmocnit oné prchavé domény, kde každý vjem ze zevního světa dokážeme rozklíčovat tím nejobratnějším a nejrychlejším způsobem? Vlastník vyšší inteligence bleskurychle rozpozná, o co se jedná, jak dosáhnout cíle, jak to ten druhý myslí a v čem chybuje, dokonce i to, jak by ho nejsnáze oblafnul. Oblažující pocit!

Obr. 1.

Od 20 do 80 let klesají trajektorie pracovní paměti, procesní rychlosti, matematických operací, kdežto trajektorie vědomostí (krystalické inteligence) stoupají až do 70 let

Obr. 2.

Vzestup inteligenčního kvocientu v různých kontinentech 1909 – 2013

Definice říká, že inteligence je „duševní výkon, spočívající ve schopnosti učit se ze zkušenosti, adaptovat se na nové situace, chápat a nakládat s abstraktními koncepty, používat znalostí k manipulaci vlastního prostředí“. Neurovědy rozdělují předpoklady pro takový výkon na inteligenci „tekutou“ a „krystalickou“.

Tou první myslíme talent k bystrým reakcím, postřeh, schopnost kombinací; tou druhou myslíme sumu nabytých vědomostí, tedy výsledky svých nahromaděných paměťových fondů. Vysoká tekutá inteligence, schopná rychlých postřehů, žongluje s vědomostmi, získanými pilným studiem.

Do 20 let nám stoupají veškeré složky inteligence. Součásti inteligence tekuté pak začnou klesat, zatímco krystalická dále stoupá (obr. 1.).

Kromě dynamiky duševní výkonnosti jednotlivců je také velmi zajímavá dynamika populací. Psychologům a statistikům se podařilo srovnat mentální kapacitu různých kontinentů od roku 1909 do roku 2013 (obr. 2).

S vymýcením negramotnosti se průměry impozantně zvedají. Celkově svět za těchto 104 let nabral jako celek 20 bodů Inteligenčního kvocientu. V Evropě je vzestup pomalý, protože byl vysoký standard již na začátku 20. století; v Africe začal vzestup až o 40 let později. S opožděním nastal také v Asii, avšak vzestup je tam nejstrmější. Kéž by tento nábor světové inteligence vedl také ke zmoudření v nápravě sociálních nespravedlností a vymýcení násilí!

Neméně zajímavá jsou také srovnání, jak se mění proporce duševních výkonů v jednotlivých generacích. Měli větší slovní zásobu rodiče, nebo jejich děti? Počítají lépe vnuci, než kdysi jejich dědečkové a babičky? Lišila se paměť pro sémantické informace mezi generacemi první republiky a generace poválečné?

Některé studie ukazují, že procesní rychlost zůstává celkem konstantní, paměť se za 50 let minulého století zlepšila, početní výkonnost klesla. Intenzivní rozvoj četby a vzdělanosti v první polovině dvacátého století burcoval dovednosti verbální, sporty posledních 50 let zdokonalují dovednosti prostorové a pohybové.

Pro každého jednotlivce je věcí štěstí, jaké talenty mu osud nadělí a v jakém prostředí jej nechá se narodit.

Toto jsou dvě klece, které určí rozsah naší inteligence: vlastní předpoklady a intenzita povznášejícího prostředí. Tuto druhou složku si můžeme cíleně zajišťovat. Je v rukou ministrů školství, zda rozvinou obrovský potenciál dobré vůle učitelů, aby z nás škola vykřesala oduševnělé jedince.

Snaživý student před 100 lety vyrůstal v prostředí, kde touha po dokonalosti a moudrosti patřila k hlavním civilizačním pobídkám. Pohleďme na rozdílnost rodin a kolektivů.

Chlapec v letech 1860 – 1900 přemýšlel, jak zvelebit prostředí, do něhož se narodil. Nejen jak pomoci rodičům, kteří nestíhají provoz. Také třeba jak vyrobit pro mladšího bratra hračku. K tomu se potřeboval zmocnit dovedností v řezbářské dílně, či naučit se od babičky prošívat látku.

Jeho analogický kamarád o 150 let později nemůže k takovým „starostem“ dojít. Ten má sebe i brášku zavalené plyšáky a mezi nimi se jim (k sakru!) někde skrývá ovladač na samohybné auto – samozřejmě závoďák; starost mohou mít tak leda o to, ve které sadě Lega bude soutěžní kupon, který by je dovedl k ještě větší rozmařilosti.

Ten mladík devatenáctého století poslouchal po pilném studiu latiny a řečtiny, v klidu ticha a lučních vůní, nebo třeba před spaním, takovýto odlesk svých dní a nocí:

Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les,

Tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen,

Ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké a vůkol ticho jest,

Tu nebesa i studánka jsou plné zlatých hvězd.

Dnešní mladík má jinak rozčeřenou hladinu svých duševních operací. Ten je zachvácen vírem událostí svého strhujícího života, života v rozmařilosti a přepychu. Tichem lesa by se unudil, to na něm opravdu nemůže nikdo chtít!

Jemu víří v hlavě zcela jiné obzory:

Znám obrazovkou plasmovou, k níž kanálů je les,

Tam pustím si show jalovou, večer pak krimi, děs.

Tam reklamy nás nutkají běžet pro nový krám,

Viagrou se tam chvástají, to dobře, vole, znám!

Když ztichnou tyhle kanály, kasino bliká k nám,

Konečně mám čas přemýšlet, zda sex si změnit dám.

Oba mladíci si ponesou životem odlišná schémata o prospěšnosti svých činů. Možná, že inteligenci si vyvinou oba dobře. Ale který z nich, vám připadne, že bude spíše lhát? Který bude spíše usilovat, jakmile dosáhne věku, aby měl pistoli? Jak bude o té pistoli přemýšlet – kdy a jak jí použít? Využije k těm návodům ukázky ze zaoceánské země nejvyšší demokracie, kde vystřílení škol a náměstí je tak populární?

Masivní střelbu do davu tam již zažili letos více než 600x. Pilní jsou pistolníci i u nás – paní ministryně národní obrany se svým výcvikem na střelnici ráda chlubila. Proto také politici doporučují nosit zbraň a řešit s ní nejen teroristy, ale dokonce také se vrhat do válečných střetů.

Odhaduji, že houskou s máslem pomůže bezdomovci z těch dvou mladíků spíše ten první.

Ano, měníme se, a je nadále na nás, zda to bude stále jen k horšímu, nebo zda připustíme moudrost ušlechtilých lidí.