PETER R. SCHUSTER
1.
Když 28. října 1933 Československá republika slavila 15. výročí svého vzniku, měly oslavy pachuť, kterou bylo jen obtížné přebít vzletnými proslovy politiků, záplavami věnců a rituálním holdováním „prezidentu Osvoboditeli“. Nad republikou se stahovala mračna. Od října 1929 ve světě zuřila velká hospodářská krize, jež postihla ČSR sice o něco později než jiné země, zato zvláště tvrdě. Výroba poklesla na 60,2 % úrovně roku 1929. Uváděných 920 tisíc nezaměstnaných, vesměs dělníků, v lepším případě pobíralo skromnou podporu v nezaměstnanosti od odborů a státu, v horším případě byli závislí na podpoře v podobě poukázek na potraviny v hodnotě 10 Kč týdně, u ženatých pak 20 Kč týdně. Lidově se jim říkalo „žebračenky“. Z této almužny byli vyloučeni účastníci tzv. gentského systému, tedy pracující pobírající státní příspěvek či alternativně podporu od odborové organizace, případně ti, jejichž výživa rodiny nebyla „životně ohrožena“. Ostatně ještě v roce 1936, po určitém zlepšení situace, konstatuje tehdejší ministr sociálních věcí Jaromír Nečas, že pětičlenná rodina na stravu potřebuje 150 Kč týdně, avšak průměrná dělnická mzda je 130 Kč. Nejhorší situace panovala v pohraničí, kde byly krizí nejkrutěji zasaženy oblasti osídlené českými Němci, kteří se po potlačeném pokusu o odtržení pohraničních území (v březnu 1919) sotva počali jakžtakž sžívat s existencí republiky. Tam byla nezaměstnanost dvojnásobná oproti celostátnímu průměru a v textilním průmyslu se vyplácely mzdy 10–12 Kč denně při třídenním pracovním týdnu.
Neklid panoval rovněž na Slovensku. Tamější počet lidí bez práce činil oficiálně „jen“ 88 tisíc osob, ale nejméně dvojnásobek nebyl vůbec podchycen vzhledem k nedobudované síti zprostředkovatelských a sociálních služeb. Úroveň mezd se v slovenské části republiky propadla o plných 21 % oproti celostátnímu průměru. Postupně sílila klerikální a nacionalistická (později již otevřeně klerofašistická) HSĽS (Hlinkova slovenská ľudová strana). Slovenští luďáci stále hlasitěji kritizovali instituce republiky, mezi jejich představiteli stále častěji zaznívaly názory, že Slovensku bylo v unitární republice upřeno přislíbené spravedlivé zastoupení. Od roku 1930 pak začalo rovnou volání po autonomii Slovenska.
Přitom se řítily kupředu mezinárodní události. Na jižní hranici Československa, v Rakousku, 20. května 1932 nastupuje do funkce kancléře Engelbert Dollfuss, jehož příchod předznamenává definitivní vzestup austrofašismu. O dva roky později Dollfuss zinscenuje masakr socialistů v krátké občanské válce (12. až 27. února 1934). Na severovýchodě, v Polsku, vládne Józef Piłsudski (od puče 12. až 14. května 1926)), byť od roku 1928 tak činí nepřímo, prostřednictvím svých „plukovníků“. Od porážky Maďarské republiky rad (v listopadu 1919), zlikvidované společnou intervencí Československa a Rumunska, panuje i v Maďarském království další diktátor – admirál Miklós Horthy, prohlásivší se sám za regenta. A konečně 30. ledna 1933 se v Německu stává kancléřem Adolf Hitler a do vlády se dostávají zástupci jeho NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany). Dne 27. února 1933 hoří Říšský sněm, což je použito nacisty k rozdrcení KPD (Komunistické strany Německa) a k úplnému uchopení moci. Hitler se stává neomezeným vládcem nové Německé říše. Itálii od pochodu na Řím (27. až 29. října 1922) již dvanáctým rokem řídí železnou rukou Benito Mussolini, který má ambice zasahovat i do středoevropských záležitostí. Československo se tak i přes spojenecké svazky s Rumunskem, Jugoslávií a především s Francií dostává do hrozivé geopolitické izolace. V této situaci je naprosto zásadní vnitřní stabilita naší země.
Páteří republiky byl tehdy princip tzv. čechoslovakismu, spočívající na koncepci jednoho národa, tedy Čechoslováků, se dvěma jazykovými kmeny: českým a slovenským. Existence „národa československého“ byla úhelným kamenem nového státu. Dokud zůstávala nezpochybněná, zakládala jasnou slovanskou majoritu v jinak národnostně značně rozmanité skladbě obyvatelstva. Menšiny tvořící plnou třetinu populace (zejména pak ta německá a maďarská) zachovávaly vůči nové republice, v níž se vesměs ocitly nedobrovolně, velmi často odstup, v horším případě přímé nepřátelství. Klíčové pro přežití státu v této složité konstelaci bylo pevné pouto mezi Čechy a Slováky. Symbolem tohoto pouta byli tři politici, kteří se společně podíleli na vzniku Československa a na koncipování jeho zahraničněpolitické i hospodářské orientace – tedy Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Všichni tři státníci byli přes všechny rozdíly v charakteru, temperamentu, původu i vzdělání pevnými a naprosto přesvědčenými zastánci právě čechoslovakismu – pojetí, že Češi a Slováci jsou fakticky jedním jediným národem hovořícím dvěma dialekty: českým a slovenským. Přičemž tuto koncepci prosazovali nikoli z nějakých sentimentálních důvodů či snad kvůli absurdní snaze „vymýšlet“ umělý národ – jak to rádo bývá v polistopadové publicistice vulgárně a nespravedlivě interpretováno. Jejich přesvědčení bylo dokonale racionální, promyšlené a pragmatické. Čechoslovakisté věděli dobře, že pokud (a dokud!) slovanská většina stojí jako celek pevně za republikou, pak Československo, navzdory hlubokým otřesům způsobeným hospodářskou krizí, navzdory politickému obklíčení, může pevně čelit zvedající se bouři v Evropě. Zajisté za předpokladu, že zahraniční spojenci jimi zůstanou i nadále… Tři muži, tři velké postavy československé politické scény, tři symboly a tři pilíře státu.
Od října 1918 tenkrát uplynulo patnáct let. Štefánik zahynul spolu s celou posádkou italského velkoletadla Caproni 450, jež havarovalo u Bratislavy 4. května 1919. Masaryk dokončoval svůj třetí prezidentský mandát (a měl být zvolen 24. května 1934 ještě počtvrté), leč sil tělesných a zejména duševních již třiaosmdesátiletému státníkovi viditelně valem ubývalo. Pouze Beneš, relativně mladý, tehdy devětačtyřicetiletý ministr zahraničí (18. prosince 1935 se stane příštím prezidentem po Masarykově abdikaci), představoval pevnou politickou konstantu i do budoucna.
2.
To vše dobře věděli čtenáři, kteří otevírali 2. listopadu 1933 pravidelnou přílohu Lidových novin – další sešit s další kapitolou Budování státu – cyklu historických studií známého publicity Ferdinanda Peroutky, kde popisoval podrobně a zajímavě politické peripetie vzniku republiky i osobnosti, které se na něm podílely. A Lidové noviny věru nebyly jen tak ledajakým listem: vždyť v něm uveřejňovala své fejetony, články, glosy a komentáře celá plejáda autorů zvučných jmen a renomé: mimo Karla Čapka mezi ně patřil Josef Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček, Jiří Hejda, Edvard Valenta, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen, Jan Drda, Václav Řezáč, ale i prezident Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Ke špičkovým autorům Lidových novin se nepochybně řadil také sám Peroutka, jeden z nejznámějších žurnalistů té doby. Inteligentní, bystrý publicista s vynikajícím přehledem, brilantním stylem i ostrým perem, přitom píšící uměřeně, objektivně, angažovaně, ale vždy věcně a slušně. Rád a často se přitom stylizuje do pózy „anglického gentlemana“. Lidové noviny jsou každopádně listem zaměřeným zejména na zahraniční politiku a kulturu a mají velmi blízko k „Hradu“, jehož politickou pozici a názory namnoze tlumočí. Jejich autorita je vysoká. Vždyť je každý den čte většina intelektuální elity republiky.
O to větší bylo překvapení každého, kdo si otevřel dychtivě očekávaný nový sešit Budování státu s kapitolou nazvanou příznačně Štefánikova smrt. Text není dlouhý, v posledním dvoudílném vydání Budování státu (Praha: Academia, 2003) zabírá pouhých šest tiskových stran. Leč je hutný. Štefánika zachycuje Peroutka v okamžiku jeho smrti v plamenech rozbitého italského bombardéru, v generálské uniformě, a tento tragický moment je mu východiskem pro rozvíjení Štefánikova osobního portrétu. Popisuje jej jako člověka majícího zálibu v patosu: „Kdyby si mohl vybrat, sotva by si zvolil klidnou smrt v posteli. Planout a shořet – takové byly zákony jeho hrdé povahy.“ A hned nato přichází první jedovatá střela: „Jiný muž, poněkud mu podobný povahou, d’Annunzio, se v téže době také nejraději objevoval v letadle.“ (Štefánik je tudíž připodoben ke Gabrielu d’Annunziovi, dekadentovi, spisovateli, básníkovi, válečnému hrdinovi… a jednomu z inspirátorů italského fašismu.) Generála podle Peroutky charakterizovala „záliba v okázalosti“. – „Zdá se, že se podrobně a se zálibou pozoroval.“ – A přidává také, že „působil silně na ženy“; byl to „muž, který se vyznal v citech a hrách s nimi“. Nepříznivá charakteristika Štefánika pokračuje tvrzením, že „pracovat o samotě, sednout si a něco napsat bylo pro něho skoro nemožností; byl vůbec neschopen vydržet dlouho na jednom místě…“. (Odkud Peroutka převzal všechna tato jízlivá hodnocení? Bude tvrdit, že z memoárů francouzského generála Maurice Janina, někdejšího vrchního velitele Československého zahraničního vojska.) A další rány pod pás se přidávají, když Peroutka píše o Štefánikově fyzickém stavu a řadě vážných zdravotních problémů, jimiž trpěl, a zlehčí je slovy: „Zdá se, že Štefánik podléhal i autosugesci, jako i jiní představitelé tohoto nervově nepevného typu.“ (Očití svědci Štefánikova pobytu v Rusku však přitom potvrzují, jak těžce byl nemocen a jak nesmírně se musel přemáhat, aby vůbec plnil své povinnosti.) Opět zlá výtka: „Není tajemství, že ze Sibiře se vrátil bez úspěchu. Tady se srazil s duchem opravdu revolučním a odvrátil se bez porozumění.“ (Ano, Štefánik jako ministr vojenství opravdu přímo inicioval potlačení vojenských rad coby volených orgánů v čs. legiích, což bylo opatření z hlediska demokracie sice rozporuplné, nicméně z hlediska vojenského odůvodněné.) A tak je „nekompromisní Čechoslovák“ chtě nechtě v Peroutkově stati pohřbíván pod záplavou nepěkných přívlastků a přímých odsudků: „O Slovácích se vyjadřoval dost nezdvořile. Byl přesvědčeným západníkem a ve spojení Čechů se Slováky dobrovolně a skoro překotně vyhrazoval první místo kultuře západnější, totiž české.“ Peroutka nezapomene ani na takovýto postřeh: „Došlo-li kde k vítání, vstupoval bez rozpaků dopředu před ostatní. Co ho tam postrkovalo? Ctižádost, kterou v sobě jen těžko potlačoval.“ (Patrně ono sebevědomé chování musel někdo Peroutkovi ještě po letech podrážděně popisovat.) A hlavně a zejména: Štefánik byl prý „zarytý individualista s aristokratickými zálibami“. Ba mnohem více než to. „Počal vymýšlet nové plány: Masaryk, Beneš a on budou po deset let vládnout diktátorsky, aby byl čas k uklidnění kvasu. Ale ani Masaryk, ani Beneš s tím nesouhlasili, jsouce dogmatickými demokraty.“ Peroutka připomíná (a dobře si tuto konkrétní pasáž zapamatujme!), že se Štefánik „dostal do prudkého konfliktu s Benešem. Štefánik chtěl orientovat československou politiku směrem k Itálii, k vlasti své snoubenky, Beneš se držel tradičního přátelství s Francií“. (Generál byl zasnouben s italskou markýzou Giulianou Benzoni a jeho vůbec poslední list, psaný těsně před osudovým letem, je adresován právě jí.). A shrnutí: „Měl mnoho předpokladů v sobě, aby se stal přívržencem diktatury a vůdcovského principu. Na jakou stranu by se byl postavil, když po letech počaly tyto myšlenky rozrušovat Evropu?“ ptá se Peroutka sugestivně a dodává: „Nestanul by tu proti demokratům pokrytým slávou ze zahraničního odboje fašista pokrytý stejnou slávou?“
Ihned po publikování stati následovala smršť záporných reakcí. Zejména slovenský tisk bouřil. Sám Peroutka tehdy i později tvrdošíjně trval na tom, že tím byl překvapen, leč – jak střízlivě poznamenal Pavel Kosatík v životopisné dvoudílné publikaci Ferdinand Peroutka: „Ve skutečnosti totiž za celou svou novinářskou kariéru napsal jen málo tak nelichotivých portrétů, jako byl ten Štefánikův.“ (Ferdinand Peroutka: pozdější život /1938–1978/. Praha; Litomyšl: Paseka, 2000. Ferdinand Peroutka: život v novinách /1895–1938/. Praha; Litomyšl: Paseka, 2003.) (Cit. Kosatík 2003, s. 246.)
Štefánikova smrt málokoho nechala lhostejným. Rozběsnil se zejména luďácký tisk, ale na obranu Štefánika se rozhořčeně stavěli další a další jednotlivci a skupiny. Hlasitě se ozvali čeští i slovenští legionáři. V Bratislavě vysokoškolští studenti uspořádali manifestaci před Štúrovou sochou (Štefánikův pomník bude odhalen až v roce 1937). Zato Beneš se k celé kauze postavil obojetně. Na své slovenské cestě bezprostředně po publikování Peroutkova příspěvku sice označil Štefánika za regulérního vůdce zahraničního odboje, avšak jak tenkrát připomněly Lidové noviny (v článku K štvanicím proti LN z 9. prosince 1933), během pobytu v Bratislavě „nedementoval sdělení Peroutkových, pokud se ho přímo jako pramene dovolávají“. Ve stejném čísle Lidových novin proti Peroutkovi vystoupil Ladislav Narcis Zvěřina, český spisovatel, který po vzniku republiky na mnoho let přesídlil na Slovensko a který na závěr svého vyjádření trpce varoval: „Neprozíravým a často docela nepatrným článkem zbourá se tu přes noc, co jsme tu my, Češi na Slovensku, stavěli pracně celých patnáct let.“ (O rok později Zvěřina dokončí čtyřdílný životopisný román Milan Rastislav Štefánik.) Významný odbojový pracovník Lev Sychrava v legionářském časopise Národní osvobození alespoň konstatoval, že Peroutka složitosti Štefánikovy osobnosti „neporozuměl“. Rok po skandálu s Peroutkovým článkem na něj znovu reagoval např. Josef Bartůšek knížečkou O M. R. Štefánika: příspěvek k jeho osobnosti k 15. výročí jeho tragického úmrtí, přičemž podrobně srovnával citace z Janinových memoárů s Peroutkovými výroky. A tak bychom mohli pokračovat…
3.
Můžeme se samozřejmě zpětně pouze dohadovat, oč v tomto třaskavém sporu ve skutečnosti šlo. Opravdu si tak zkušený novinář, jakým Peroutka byl, neuvědomoval, jak vážný úder jednomu z pilířů republiky zasazuje? Jak velmi nahraje slovenským luďákům, s jejich zatím ještě stydlivě tajenou sympatií k fašismu? Opravdu netušil, jaké vášně rozpoutá jeho zcela osobní útok, založený převážně na samých „kdyby“ – kdyby Štefánik žil, zdali by nebyl stoupencem „vůdcovského principu“, zdali by nebyl „fašistou“, zdali by nebyl přímo nebezpečím pro parlamentní demokracii v Československu…?
Víme, že skutečným zdrojem pro kontroverzní zobrazení Štefánikovy osobnosti nebyly memoáry generála Maurice Janina (Moje účast v československém boji za svobodu. Praha: J. Otto, 1926, přeložil Hanuš Jelínek), jakkoli Peroutka tvrdil pravý opak: „Ve vylíčení Štefánikovy povahy jsem se hlavně opíral o tuto knihu jeho přítele,“ psal pak 23. prosince 1933 v Přítomnosti, ve stati nazvané Odpověď mladému Slovákovi. A tamtéž dodal: „A když jsem i v tomto autentickém prameni našel takovéto svědectví, řekněte, co jsem s tím měl dělat? Bylo mou vlasteneckou povinností to zfalšovat?… Sám jsem Štefánika neznal, učinil jsem tedy, co historik v takových případech dělává: mluvil jsem s lidmi, kteří ho znali, a četl jejich knihy…“
Rozhořčený francouzský generál se důrazně vůči Peroutkovým tvrzením ohradil, dokonce v samostatné, do slovenštiny přeložené brožuře M. R. Štefánik, kterou vydala Nezávislá jednota čs. legionárov a Kruh ich priateľov v roce 1934. Rovněž víme, že Peroutka příležitostně pracoval se svými prameny „pružně“ – ba stalo se, že nějaký výrok překroutil v jeho pravý opak. Ostatně své Budování státu psal bez poznámkového aparátu, tudíž četné citace a informace, jež uvádí, je dnes již velmi těžké, ba nemožné ověřit. Dodejme, že Janin ve svých memoárech (Moje účast v československém boji za svobodu, s. 17) např. skutečně zmiňuje Štefánikův výrok v ruském (běloruském) Mogilevu ze srpna 1916: „To bude krásný den, až bude korunovace českého krále“ (s další větou: „…ale já při ní asi nebudu, protože v tu dobu budu bezpochyby mrtev…“). Avšak v dobovém kontextu jde spíše o aktuální situaci než o programové monarchistické přesvědčení. Je evidentní, že Janinovy vzpomínky na Štefánika Peroutka v ruce měl. Otázkou zůstává, zda vůbec tato kniha byla či spíše potřebovala být oním „autentickým pramenem“, o němž ve své polemice hovořil. Jaký by ale měl Peroutka důvod, aby jednoho ze tří zakladatelů Československé republiky postavil do tak špatného světla? Při hledání odpovědi na tuto dodnes nevyjasněnou záhadu musíme nejprve vyslovit hypotézu, že původcem a pravděpodobným iniciátorem ostrých formulací a nebývale kritického hodnocení Štefánika skutečně nebyl Janin. A rovněž to nebyl Masaryk. S prezidentem se Peroutka doložitelně setkal naposledy v říjnu 1929 a starý pán pravděpodobně Budování státu vůbec nečetl a také se k němu nijak nevyslovoval – ani tehdy, ani později.
Velmi pravděpodobně zdrojem převážně většiny dotyčných kritických poznámek ke Štefánikově osobnosti nebyl nikdo jiný než Edvard Beneš. Právě s ním se totiž Peroutka scházel opakovaně a intenzivně s ním konzultoval svou práci na cyklu Budování státu, jak uvádí Pavel Kosatík. Benešovy názory na Štefánika (vyjádřené v soukromé korespondenci, nikoli v oficiálních textech!) se s těmi Peroutkovými kryjí až tuze nápadně. Tento fakt nechal Peroutka zcela vědomě v „přítmí“, nepřiznaný, ba jej vehementně popíral. Celá Peroutkova Štefánikova smrt v kontextu obsahu Budování státu však není zajímavá ani tak osobním tónem útoků na Štefánika a otázkou, zda a do jaké míry byly oprávněné. Leccos by se ještě dalo vysvětlit osobní nepřízní, animozitou, snad neobratností, nepřesnými a zkreslenými zprávami… Pokud si však Smrt Štefánika přečteme pozorně, musíme si všimnout, že argumentace je založena nikoli na tom, jakým slovenský politik snad byl, nýbrž na tom, jakým by být mohl – kdyby se býval dožil roku 1933. Vůbec to není stať historická, nýbrž je jakoby žhavě aktuálním politickým komentářem. A z toho vychází náš pokus rozluštit záhadu dehonestujícího tónu Peroutkovy stati. – Jestliže totiž připustíme hypotézu, že hlavním zdrojem citovaných informací a postřehů byl skutečně Beneš, tehdejší ministr zahraničí, pak tento zdánlivě nesmyslný a nebývale drsný atak na jeden ze tří pilířů republiky získává náhle smysl. Právě Beneš se totiž se Štefánikem střetl v neuralgickém bodě, kdy se rozhodovalo, na kterou z mocností se bude odbojové hnutí, potažmo nová republika přednostně orientovat. Vzhledem ke vzdálenosti a izolacionismu Spojených států a vzhledem ke stažení otřesené Británie z kontinentu (s Ruskem vyřazeným únorovou a pak říjnovou revolucí se již vůbec nedalo počítat) se možnosti výběru, o koho opřít československou politiku, zúžily v podstatě na dvě možnosti – nabízela se buď Francie, nebo Itálie. Štefánik, jakkoli i k Francii měl velmi kladný vztah, preferoval svým založením, znalostí prostředí a osobními styky Itálii. Oproti tomu Beneš byl pevným stoupencem frankofilní orientace a v tomto bodu mezi oběma politiky došlo ke sporu, který Štefánik s Benešem (jako vždy obratně se opírajícím o Masarykovu nesmírnou autoritu a také o eminentní zájmy Francouzů) prohrál.
Zajímavá fakta uvádí italský specialista na československé dějiny a literaturu Lamberto Ferranti ve své knize Iluzorní spojenectví: role Itálie v historickém procesu formování Československa (Praha: Epocha ve spolupráci s Československou obcí legionářskou, 2020; přeložila Helena Lergetporer). Štefánikova návštěva v Římě a jeho oficiální setkání s tehdejším italským ministrem zahraničí Sidneym Sonninem, plánované v květnu 1917, byly na poslední chvíli dosti skandálně (i vzhledem k tlaku, ba zákazu z francouzské strany) odřeknuty a možnost užšího napojení Československa na Itálii se neuskutečnila. Ani tenkrát, ani později. Přitom je třeba chápat, že podpora československé věci se v Itálii prosazovala původně značně obtížně. Vlivná část italské politické reprezentace právě v čele se Sonninem měla dlouho zásadní námitky především proti vzniku nového jihoslovanského státu pod silným francouzským vlivem, jenž by blokoval italské aspirace na dalmatské pobřeží, a obávala se potenciálu budoucího Československa stát se francouzským satelitem. Do konečného prosazení „slavofilské“ politiky část italské politické elity investovala mnoho politického kapitálu a úsilí, nemluvě o materiálních zdrojích. O to trpčí pak bylo zklamání, když Italové naznali, že jednoznačnou volbou nové ČSR bude Francouzská republika. Také si velmi dobře zapamatovali, jak ostentativně byli preferováni francouzští důstojníci (generál Maurice Pellé se stane prvním náčelníkem Hlavního štábu branné moci 17. února 1919 a vrchním velitelem československé armády 4. června téhož roku), kdežto italští důstojníci, velící navíc části československých intervenčních jednotek bojujících proti Maďarské republice rad, skončili rázně odstaveni a byli více či méně zdvořile odesláni domů. Je nutné si uvědomit, že celá tato epizoda značně a hlavně trvale zatížila italsko-československé vztahy. Totální debakl „slavofilské“ části italské politické reprezentace nebyl zapomenut a byl započítán mezi jedno z řady (skutečných i domnělých) příkoří spojených s mírovou smlouvou ve Versailles. V poválečné Itálii každopádně panoval všeobecný pocit obrovského rozčarování z dosažených výsledků války, zaplacených navíc obrovskými oběťmi. Vždyť Itálie nechala na bojištích něco mezi 517 až 564 tisíci padlých, nepočítaje zraněné, zmrzačené… Tento pocit byl spisovatelem d’Annunziem pojmenován okřídleným úslovím Vittoria mutilata – Zmrzačené vítězství. A italský pocit křivdy, oklamání ze strany spojenců, ba dokonce zrady – tento mýtus „zmrzačeného vítězství“ – měl pro vznik a vzestup fašismu velký význam a v nemalé míře ovlivňoval agresivní italskou zahraniční politiku v meziválečném období. A podepsal se rovněž na vztahu k Československu.
Nicméně v první polovině třicátých let přitom nebylo spojenectví fašistické Itálie a nacistického Německa ani zdaleka jednoznačnou a hotovou věcí. Paradoxně fašistická mocnost garantovala územní nedotknutelnost sousedního Rakouska. Ještě v roce 1934 pošle italský diktátor své divize na Brennerský průsmyk a zmaří první německý pokus o anexi Rakouska po vraždě kancléře Dollfusse (25. července 1934) a zabrání nacistickém puči. Leč vůči Československu (a jeho spojencům) je jeho postoj jednoznačně nepřátelský. Nemělo by být opomenuto, že Mussolini, pravda tehdy ještě jako radikální socialista, osobně znal Masaryka. Setkali se spolu poprvé 17. prosince 1914, když Mussolini spolu s marxistickým ekonomem Arturem Labriolou zastupovali tzv. intervencionistické (proválečné) křídlo italských socialistů. Později se samozřejmě setkal jak s Benešem, tak i se Štefánikem. Koneckonců samo české prostředí Mussolinimu coby autorovi studie Giovanni Huss: il veridico (Jan Hus: muž pravdy) nebylo neznámé. Původně mezi Italem a československými politiky vládla shoda, dokonce velké sympatie. Tento vztah prošel však evolucí a nejpozději po první světové válce již byla averze mezi Mussolinim a Benešem i na osobní úrovni hluboká a oboustranná. Všechny výše popsané faktory pak sehrály roli v osudovém roce 1938, kdy se právě Itálie s jistým zadostiučiněním spolupodílela na Mnichovské dohodě a zmrzačení Československa. Tehdy již v tandemu s nacistickým Německem – a samozřejmě rukou společnou a nedílnou s oběma „demokratickými“ velmocemi – Británií a Francií.
A tak snad zde je možné hledat důvod, proč musel být Štefánik čtrnáct let po své smrti vykřičen coby monarchista, reakcionář a de facto potenciální fašista. Neboť jestliže Štefánik, tato (alespoň podle Peroutky) v podstatě falešná modla, byl natolik pochybnou osobností, potom i jím prosazovaná orientace politiky nemohla být jiná než zhoubná, mylná. (Však Peroutka také píše o Štefánikových „omylech“ s neobyčejnou tvrdošíjností, aniž by je ale blíže specifikoval). Přirozeně to tudíž museli být Beneš s Masarykem, kdo měli pravdu. V celé stati podle všeho proto nešlo ani tolik o Štefánika jako o nepřímé dokazování, že celá zahraničněpolitická orientace republiky prosazovaná Benešem (víme odjinud, jak žárlivě si Beneš střežil tuto svou výsadní pozici) byla a je nejen správná, nýbrž dokonce jediná možná. Obhajoba této teze byla zřejmě pociťována jako akutně potřebná právě proto, že o ní v roce 1933 vznikaly pochybnosti. V souvislosti s rostoucí izolací republiky, obklopené již vlastně výlučně více či méně nepřátelskými státy; v souvislosti s vnitropolitickými problémy stále váhavější a obojetnější Francie; při očekávaném tlaku komunistů na zapojení Sovětského svazu do systému mezinárodní bezpečnosti… vynořovala se čím dál očividněji otázka, zda vlastně celá prvorepubliková zahraničněpolitická orientace nebyla omylem. Vždyť co kdyby nějaká významná politická síla skutečně přišla s tím, že Štefánik měl pravdu, zatímco právě Beneš se tragicky mýlil… A tak se Peroutka vrhl na Štefánika, přitom však z pozice své autority pomohl naprosto nesmyslně rozbouřit národnostní vášně, vrazit klín do již tak křehkých vztahů mezi Čechy a Slováky, přidal palivo luďácké propagandě a paradoxně byl jedním z těch, kdo pomohl podkopávat pilíře první republiky. Vždyť slovenské nacionalistické kruhy kauzy přímo využily, aby se pohodlně a velmi lacino vymezily proti Čechům – a to ve jménu obrany přesvědčeného a zásadního čechoslovakisty Štefánika, vykřičeného jiným čechoslovakistou Peroutkou, jehož k tomu zřejmě pobídl další Čechoslovák Beneš…