VÁCLAV DUŠEK

Nedejme se, občané! Neviditelné signály z majáku neschopnosti neustupují. Nic na tom nezmění ani sebechvála, mlčeti zlato, ovšem musí se v potu tváře pracovat, připomínka od mnichů: Pracuj a mlč! Nu, volili jsme vás, že budete sloužit lidu, ale vy, taškáři, se rádi předvádíte, zbůhdarma hovoříte, plánujete náhodně, nebezpečně, vytáčíte se z odpovědnosti, skáčete si buransky do řeči, zapomínáte, že nejste ve čtyřce U divokého vola! Vidět vás v akci, kam se hrabe komedie v tyjátru, a tragické následky si nás v brzké době vychutnají. Signály signalizují: Pozor, velký pozor, voliči. Volba není kolo štěstí – netočíš, dáváš hlas – že to je málo, omyl. Naříkáme, ale máme, co jsme chtěli! Následky bolí, jistě, ovšem poučení nula…

Sebevědomí řečníci žvaní moudra k pohaslým národům. Budoucnost prý nejistá, milí rozmilí. Halucinace rádoby všetečných nedoučených politiků v tomto světě částečného hnilobného zmaru, objednaných válečných hrůz, mizerů s úsměvem věčných blbů, konání odporných etnických čistek za účasti vyprahlých intelektuálů k nepoužití, nafoukaných zbrojařských mocipánů, lékařských mafií propojených s podivnými laboratořemi po světě širém; pitomost viru napadla především politické nádeníky – horečka z nenadálé moci zmítá šejdíři všeho možného i myslitelnýho druhu. Ochotníci řídí státy. Ráčej prominout, ale kdeže sloužit voličům – voličů je jako psů. Lidu stačí předhodit vybraná sousta odpůrců a smečka ztrestá neposlušné. S tím máme bohaté zkušenosti k nezaplacení, že?! Mafiánské praktiky musíme využívat, a hlavně – chceš-li na výsluní, zmetku, tož se neofrňuj nad lží, musíš se obrnit a vysvětlit každý milimetr selhaní v prašivé minulosti – vytáhni polopravdy pod světlo boží, per špinavé prádlo beze studu a usilovně, uplivni před těmi, co se dopátrají pravdy o tvé umazané maličkosti. Neváhej, poskytni lačným čečetkám z tisku názory převzaté a zapadající do potřeb roztodivné doby. Politické půtky jsou ve vesmíru zbytečností. Jenže, jdeme si po krku, rdousíme se rozšafně, nehledíme na skromnost, se skromností na nás laskavě nechoďte. Skromný – neschopný, zbabělý, nepoužitelný, nebezpečný – jaká to nádhera!

Hra s ohněm se opakuje. Válka je donucovací prostředek k budoucím mírovým pochodům v průvodech. Vlajky, mávátka, slzy, přísahy, odhodlání postavit se zlu. Ozývají se hlasy, že člověk urputně ničí přírodu – bestie v nebeském ráji se vyhřívají pod paprsky slunce; zbrojíři se roztahují v dostatku, v bankách uložený jedovatý finanční obnos, fabriky chrlí smrt, ohybači myšlenek a slov slouží dychtivě kapitánům beze cti a pokory. Šejdíři rozhodili sítě – ulovit slabé duše, jaká zábava! Není nad bytosti nade vším pochybující, chorobně podezírající, s myšlenkami revolučních i porevolučních vrahounů, čekajících na příležitost chopit se moci a lavírovat mezi milosrdnou lží a nebezpečnou pravdou. V oceánu informací zmítaná veřejnost tone, chytá se jakékoli účinné pomoci – pátrá po majáku pravdy a lásky, i signálech zaručených mudrců cucajících si z prstu budoucí úspěchy společnosti… Hanba církevním upírům, když žehnají zbraně a štítí se slovy samotného Boha.

Aj, pamatujte, lidé, na kříž se přibijí i za pouhá slova, přestaneš být opatrný a zle nedobře s tebou bude. Nezabiješ – k smíchu. S požehnáním sluhů božích vrhni se na nepřítele a řež ho hlava nehlava, historie si dobu současnou přebere dle potřeb.

Válečná traumata pomáhají držet lidi v hrůzných obavách z mlhavé budoucnosti. Války neustávají. Celosvětové organizace mlčí. Kde jsou modré přilby – barety, jdou hlasy: ničemu nepomohou, selhali mnohokrát, z ostudy mají kabáty, kdepak vyslat mírové síly do konfliktu, který není prý válkou. Pamatujeme bratrskou pomoc – ne přepadení, ale výpomoc socialismu bez lidské tváře. Kde byli západní političtí lídři? Copak svět zajímala zemička už dříve zrazena a prodána zbabělými chámy do područí rasově čistých chlapíků?! Šejdíři sejí zmar za tiché podpory většiny. Necháváme krvácet lidské bytosti za nelidských podmínek, být civilistou a terčem v dnešní době je ostudou. Taškařice mamlasů vraždících obyvatelstvo, zrůdnost nevymizela! Zbrojíři mlaskají, sklady se čistí, konta v bankách bobtnají.

Tož, právo ohebné, křehké, přemnožení žvanivých slimejšů dosahuje rekordních počtů v našem divnosvětě. Ozývají se hlasy, jak padáme do chudoby – běda, stačí se mrknout za humna a o naší chudobě máme jisté pochyby – zatím. V nálevnách se diskutuje, co je vlastně ta důstojnická čest. Zapomeňte. Sloužit ano, komukoli, hlavně bez následků. Hanbáři chránění památkovým úřadem v televizních žvanírnách beze studu pokřikují, oni vědí, jak nás dostat z krize, májí bohaté zkušenosti a hadí páteře – hlavně sbohem a šáteček, mudrcové. Derniéru jste měli, vypískání se nekonalo, a proč, nastoupili udatní komedianti, jak jinak, představovali si, mezuláni, že umí spravovat zemi – víme, pamatujeme, zmizte navždy do zapomnění, politická strašidýlka, obstarožní komici, nechtění tragédi, lovci lebek, vykradači myšlenek, i zbohatlické klany mohou odejít do paďous.

Nu, lide spravedlivý, mír se příliš nenosí, že? Uvíznou nám v paměti pokusy sjednávat pořádek, tam, kde se vymkla mocným z rukou politika záchrany před sociální bouří. Převýchova se však většinou nepovedla. Zažehli jsme jiskry naděje, a hurá zpátky pod ochranu silných států. Tycho de Brahe, ticho, jde brácha…. Ukradená slova omílaná v místech zajisté spravedlivých a demokracií vyfutrovaných působila zmatek. Chráněné figury památkovými úřady, zajištěny pro blaho budoucích generací. Brutální poetové vyhynuli. Zbyli výrazní piskoři – a různá ocenění neumětelských skupin. Krumplcajky rozdány! Budeme a musíme do čela zvolit úctyhodné bytosti. Jenže, kde je vzít a nekrást?! Občane, dávej pozor na signály a pamatuj: Lež může se státi pouhým omylem a pravda nepříjemným zjištěním, že vše v tomto světě může být jinak. A naopak.

Nedejme se!