JAROSLAV VÁŇA

Nezdá se to, ale čas plyne nezadržitelně a bystře jako voda. Letos to bude již pět let, co jsme za značné účasti, rovnající se návštěvám na jeho pozdějších vernisážích, uložili pod skvostný náhrobní kámen Libora Vojkůvku. Některé osobnosti si zaslouží vzpomínku častěji, než jim nabízejí různá kulatá nebo půlkulatá výročí. A takovou osobností byl beze sporu nedostižný malířský polobůh kouzelného štětce.

Zdá se, že takoví mistři jako byl on, jsou naší trvalou inspirací, vyvolávající v nás smutek či radost a čím více na ně vzpomínáme, tím častěji si k nim přidáváme vždy nová poznání.

První, opravdu významnou výstavu Libora Vojkůvky jsem prosadil snad „proti všem“ v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci, ačkoliv tematicky patřila do gesce Galerie výtvarných umění. Z odborné veřejnosti, která měla ve zvyku výstavy navštěvovat, se jí zúčastnil pouze jediný malíř – Aljo Beran a docent PhDr. Ervin Koukal, CSc. Z Galerie výtvarných umění pohrdli nejen autorem, ale i tak zvaným naivním uměním, všichni. Nepřišel nikdo. Přivítal jsem několika slovy značný počet známých a kamarádů a předal slovo PhDr. Jindřichu Garčicovi. Jmenovaný v té době ještě přednášel jako učitel na katedře Teorie kultury. Později byl z tohoto postu odstraněn, měl námitky ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Pak byl dlouho zaměstnaný jako méně významná pracovní síla v prodejně knih. Po značné době se dočkal rehabilitace, karta se obrátila, po roce 1989 se stal vedoucím odboru kultury na Krajském úřadě v Olomouci.

Libor Vojkůvka směřoval též k významnějším cílům. Těm ale předcházela ještě výstava v Berlíně, v Budyšíně a na závěr v Praze, v Památníku národního písemnictví. Zahájil mu ji prof. František Dvořák, známá osobnost v oblasti výtvarného umění, často vystupující v televizních pořadech, znalec pražské architektury a všeho co mělo s touto oblastí něco společného.

A pak již šlo všechno jako by samo sebou. Libor Vojkůvka dostal byt na Hradě Šternberk, ten si upravil tak, aby zde měl i místo pro trvalou expozici svých obrazů a sbírek všech možných artefaktů. Pracovat měl jako zahradník, ale více se věnoval malování a bavení na hrad přicházející veřejnosti, vyprávěl otevřeně o svém soukromí, hrál na kytaru a zpíval, obyčejně končil zajódlováním pověstného hé-me-ro-i-dy.

Přes mnohé připomínky a kritiku, snad i ze závisti, jsem toleroval jeho výpadek v zahradnických aktivitách, protože přitahoval lidi více než hradní expozice historických předmětů. Návštěvnost a pověst hradu rostla.

Libor Vojkůvka se vyznačoval povahou, která lidi přitahuje. Nikoho neurážel, mněl trvale dobrou náladu, o dějinné politické převraty nejevil žádný zájem. Snad jednou, málem podlehl vytrvalému tlaku redaktora Šternberských listů a začal přispívat krátkými články zkomoleného českého jazyka, který neměl nic společného s jeho obvyklým humorem. Zavčas jsem mu pokračování toho co bytostně nezvládal, rozmluvil. Později se dokázal postarat sám o sebe, žádné rádce nepotřeboval. Žil na „volné noze“, potloukal se celým světem a seznamoval se s ním efektivně a opravdu po svém. Tak vznikla série jeho božských Tuláků. Vstoupil též do pravidelného televizního pořadu Karla Šípa (Všechnopárty), za účasti Karla Gotta a Františka Ringo Čecha. Ten se o Liboru Vojkůvkovi zmiňuje ve své obsáhlé životopisné knize nazvané Generace Beatles. Zdá se, že si Libora velmi cení, a že si uvědomuje vzájemný propastný rozdíl v umělecké tvorbě. Překlenul to osobní poznámkou, za kterou se později omlouval, „to jsem rád, že zde již nejsem nejškaredší“. Došlo mu, že zde byla Vojkůvkova nová žena. Závist v tom rozhodně nebyla. Zřetelně to dal najevo, když prohlásil, že ho velmi mrzí neúčast Vojkůvky na jeho pořadu ve Šternberku. „Těšil jsem se na něho.“ Sám ho ale vstřícně omlouval, když prohlásil, že bude asi zase někde na cestách po zahraničí. Byla to pravda.

Nová doba Libora Vojkůvku zcela pohltila. Protloukal se životem bez jakýchkoli omezení, s osobitou anarchií, ale vždy v dobráckém rozpoložení a veselou myslí. Nezlomil ho ani rozvod s první ženou Alenkou, kterou zvěčnil ve svých výtvarných dílech nesčetněkrát, druhé omlazené manželství, které skončilo poměrně brzy, ani občasné zdravotní problémy. Ty si svým uvolněným způsobem života možná zavinil sám.

Zkrátka, Libor Vojkůvka byl opravdu fenomén, který se často nerodí. Právě tak ho svým písemným sdělením ocenil akademik Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie v Praze. Ten jeho olomouckou výstavu spatřil o půlnoci, když jsme se vraceli společně z oslavy kulatých narozenin vedoucího katedry teorie a dějin výtvarných umění Aljo Berana. Rád bych věřil těm, co tvrdí, že Libor Vojkůvka dál okouzluje svět, který je mimo nás a že dílo, které zde po něm zůstalo, prodlouží zprostředkovaně jeho přítomnost mezi námi o ještě hodně dlouhou dobu. Zatím to tak nevypadá, svět je ve válce. A ta by formě jeho umění nevyhovovala.