PETR ŽANTOVSKÝ
Credo
Věřím pane v tento kámen
z něhož jsem vytesána
Nebylo jediného rána
kdybych si jej svlékla a vyšla do ulic
protože dnešní svět je nic jen tíseň
a v čase mešním hází do popelnic
minulost i zítřek
Té první zřejmě bylo dost a druhá bolí na dotek
a z hlubin budí vztek Ne píseň
Ale nepoletím nad střechami za vámi
andělé marna
I nebe je dnes divná kyrysárna
Co vím – bude prý jaro
a ptáci na sousoších
panoši na mohylách
a strach příliš se ptát
a proč vlastně
Tvůj svět se vylidňuje
Na židli kde ještě včera někdo seděl
je dnes jenom průvan
Ještě pár neděl Jedno ohlédnutí
zpátky do své sluje Propastně
Jsou krutí ti kdož mizí
Cizí pojednou Už nepoznáš je po hlase
Snad jenom po kráse Ale tu už rozvěsili
po zdech zakázaných obrazáren
Ven odtud není cesta
Jediná jistota: umění přestat
Věřím jen kameni že nepohne se stranou
Jak že to Nezval nazval tento okamžik?
Sbohem a na shledanou!
Měl bys to znát Tos ty – ne já
Kdo právě stojí před tou branou
na dohmat
Te deum
Ať si Tě představuji jakkoliv
vždycky mi vyjde postava z ruského filmu
opadané listí věčného podzimu všude kolem
oči unavené letem let
a svět jak bludiště bez Ariadny
Jdeš tím jevištěm a hledáš rekvizity
Jenže režisér jsi Ty – a inspicient žádný
Předkládáš své dušezpyty každému kdo chce
Ale v parteru se jenom krysy perou o sýr
Vesmír se zakoktává a Tebe bolí hlava
z vší té prázdnoty
Nakonec vždycky jsi to Ty kdo platí daně
Za všechny úředně spočítané
I to je život: děvka odnaproti
krotí Tvoje koně o sáh před propastí
Pravda je kostnatá a chrastí
s nohama věčně od bláta
Jen lež je vždycky stověžatá
Díváš se na ně:
stíny dotyků zpod peřin do věčnosti
a zachce-li se Ti vyženeš
tupé zívající tváře Komisařů Neúprosna
neboť svět se odehrává na úsečce
mezi oddaným potleskem našich rukou
a zoufalým štěkotem našich duší
Dělící čára k uzoufání tenká
Co řekneš Ty jenž vezmeš si vždy slovo
nejspíše svou oblíbenou větu vět že
Smrt je marná omluvenka
A proto půjdem společně tím obehraným světem
až do rána
zbyteční jak pasiáns hozený do studny
Neboť ten kámen jemuž byla socha vyrvána
je bludný
Dies Irae
Z ničeho nic Daleko od všeho
narodil se strom a v kůře
tisíc čistých průstřelů
Aha řekneš si To se lidé učí
chodit mluvit stát a mlčet
spoléhat se jenom sami na sebe
Tam u nás na Svratce
roste jen černé bejlí
A z něj osud Ostnatý Šupinatý
Mlčky jako ryby pod splavem
ale přece
A v té černé řece zástup utopených stínů
které vykřikují: Zapomeneš-li
já beztak nezahynu
Větve se sklánějí nad tu tichou vodu
Jako prapory To hory pokory
je barví na němo
pro boj s netvory
a životem tak nepatrným
Kde jsou ty svátky nerozumu?
Jednoho obyčejného dne
Sešel se zástup na náměstí
Jediný stín skrytý za rohem domu
Pronesl pochybnost
Ozvěny prost a zavržen
jak ten co špatně vsadil
Ovšemže: byli jsme mladí
Dny dlouhé a nevědomost sladká
Tráva bezedná a voňavá
šeptala Zůstaň se mnou
ale zamlčela
kamennou krásu smrti
Vracíš se domů Tam
kde bláto kvete a ryby za poledne kokrhají
zrovna když zvoník dočet’ Puškina
a oběsil se na prádelní šňůře
Barokní kupole malého kostelíka
se na to mlčky dívala a myslela si svoje
Co hůře? Svět se svinul v korouhev a pyká
Jako králičí kožky rozvěšené na plotě
Jak tvoje srdce
v příštím životě
Lacrimosa
Nejprve chvíle vlajkoslávy Deště slov a zpěvu
V pozoru stojí nahá stébla trávy
I socha na kříži se nutí do úsměvu
Jitro je zjitřelé a těší se až budou padat hlavy
Jedna vždy na míse a na ostatní slevu
Hej páni andělé s ustřiženými křídly
Kdo vám teď ustele když tam kde věčnost bydlí
uhořel dým a zmrzl mráz
Vodu jsme utopili Žádná škoda
Z rozbitých hodin se sype čas
Po všem tom rykotu a třesku
Kdo si vás teď podá do náruče
aby vám zahrál Humoresku? Sepsal účet?
Když zbyl jen sotva slyšitelný šelest
Snad jenom stín zvuku
A zpovzdáli jen klapot holí o dutou zem
Kdo vás teď s nebem spojí –
provazem?
Kyrie
Chodím do kruhu a pokouším se
vstoupit dovnitř a zmizet v něm
jak v černé díře Nevidět a nebýt viděn
Neslyšet a nebýt slyšen
Nevědět o ničem co děje se vně kruhu toho
Nebýt hercem ani režisérem
natož divákem či nápovědou
Těch je vždycky víc než mnoho
Tento spektákl už není pro mě
Loutkohra kde visí postavy lapené na provázek
odsouzeny k věčnému postávání ve skříních
než přijde ta chvíle pro jediný jejich štěk
napsaný někým jiným pro někoho jiného
Jisté však je že na konci Až do ozvěny po potlesku
přijde starý inspicient Vymete hlediště jak smetí
Opozdilce zbije taktovkou Velkého Dirigenta
jehož nikdy nikdo neviděl
Jenom se tak vypráví a věří
že někde tam nahoře doopravdy je
a předzpěvuje árie pro příští dějství