MILAN BLAHYNKA

Není sporu o tom, že Jaroslav Hašek je číslo jedna nejen české satirické prózy. Nejsem haškolog a nevím, zda v obrovském počtu prací o díle a životě autora nejen Osudů dobrého vojáka Švejka už u nás nebo v širém světě někdo pojednal o zvláštním zaujetí JH pro čísla. Řekl by mi o tom nejspíš Radko Pytlík, který si toho možná sám povšiml, ale jeho se žel už nelze dovolat. Pokud přináším dřevo do lesa poznání, mohu jen doufat, že alespoň upozorňuju na počtářské zaujetí, i jímž si JH jasnozřivě zajistil místo také v dnešních časech velkých čísel.

Snad proto, že v poslední době stále narážím na díla vynikajících mystifikací ve službě poznání skutečnosti, vzpomněl jsem si na úvodní odstavec seriálu I vyklepal prach z obuvi své… (Večerní České slovo 3/1 1921), v němž místo aby napsal, že opustil sovětské Rusko na konci roku 1920, Hašek píše, že to bylo: „4. prosince, 1850 roků od zkázy Jeruzaléma, 428 roků od objevení Ameriky, a jestli to ještě nestačí, 540 roků od vynalezení střelného prachu.“ Udivuje přesnost: za zkázu Jeruzaléma má rok 70 nového letopočtu, tedy rok, kdy Římané dobyli město a zbořili Chrám, souhlasí i počet roků od běžně uváděného roku 1492 jako roku Kolumbova objevu Ameriky, a pokud jde o vynález střelného prachu, rok 1380 se jím považoval v Haškově době – mylnou záměnou jeho jednoho použití co zbraně v Evropě.

Ve druhé části téhož seriálu je přímo záplava čísel hlavně jako doklad pro „tklivý obrázek ke spekulaci s penězi“, v třetí Hašek doporučuje „Časopisu českých matematiků i panu ministrovi financí“ jako „neznámou rovnici“ ty „neobyčejně pohyblivé“ číslice v uvádění počtu přidělovaných konzerv a „návratců“, ve čtvrté se počítají kilometry a dny cesty o hladu Estonskem, v páté je to „jako když bača na salaši počítá ovce“, v závěrečné šesté pak alespoň „několik set zajatců“ vyplázlo jazyk na „slavnou zdravotní komisi“, se stavem navrátilců zubožených děsnou mořskou nemocí „velice spokojenou.“

Čísel kolem Osudů dobrého vojáka Švejka je bezpočet. Namátkou uvádím dvě perly našich devadesátých, nazývaných desetiletím radosti ze svobody. MFD ze 17. ledna 1997 vylíčila, Jak Baronet našel svou cestu ke Švejkovi, totiž nakladatelství Baronet svým 36. vydáním knihy. Napočítali mu tehdy „přinejmenším čtyři desítky“ lapsů, na dvou místech vypadly celé věty, devět chyb v německých slovech, „překlepy“, jimiž vtip Švejkových historek padá, nehledě na takové maličkosti jako rušení meziodstavcových předělů. Baronet si vyložil dobu svobody po svém. Jiný deník (patrně ne sám) se 9. ledna 1998 radoval nad tím, že Haškovy Osudy… se dostaly v Británii „do výběru 250 klasických děl světové literatury“, které postupně dostanou do knihoven všechny státní střední školy v zemi jako doporučená četba. Jako by se všude na světě nečetla ve středoškolském věku spíše četba nedoporučená, ba spíše zakazovaná.

Číslům přímo v Osudech se podobné pozornosti nedostalo, možná proto, že na začátku díla nejsou příliš nápadná. V prvních dvou kapitolách je čísel všeho všudy 88, stejný rozsah textu na začátku Čapkovy Továrny na absolutno (psané v roce 1921) má 47 čísel, na začátku Vančurovy Cesty do světa (1922) v témže rozměru je čísel 60, tedy sice méně než v soudobých Osudech…, ale ne v míře udivující. Podobně jako u Čapka a Vančury také u Haška čísla na sebe upozorňují až v místech své kumulace – v Osudech ve scéně, ve které baronka von Botzenheim obdarovává kuřaty, likérem, vínem, krabicemi cigaret Švejka ve vězeňském špitále, kde je co simulant léčen hladovkou, dojata jeho údajně vlasteneckým voláním „na Bělehrad“, a pak například v kapitole o budějovické anabázi. V ní Švejk jako podezřelý ze špionáže uvízne i s eskortujícím ho závodčím cestou do Písku v zájezdní hospodě, kde hodiny plynou a štamprle na zahřátí oba zřídí tak, že do Písku dorazí až v noci, a to připoutaní k sobě želízky, aby Švejk neutekl a aby se neztratili. Tam rozzuřený rytmistr, stejně podezřívavý jako putimský strážmistr, jímž pohrdá (na rozdíl od něho má Švejka za dezertéra), svým „bystrým zkušeným čichem rozezná“ a vyjmenuje sedm kořalek, jichž měl hospodský na samotě osm druhů. Hašek ponechává na čtenářích, aby zaregistroval, že umanutý pronásledovatel zběhů osmou kořalku neidentifikoval.

Až nezřízená Haškova záliba v číslech vrcholí ve třetím díle Osudů v odstavcích, na něž nezapomene, kdo je kdy slyšel v podání Jana Wericha. Když hejtman Ságner přikázal šikovateli Nasáklovi, aby se Švejkem hodinu cvičil kvérgrify, Švejk předvede, čemu se před léty naučil v aktivní službě, a zatímco si šikovatel kroutí cigaretu, Švejka zaujme číslo na jeho ručnici, a tak se rozpovídá:

„4268! Takový číslo měla jedna lokomotiva v Pečkách na dráze na 16. koleji. Měli ji odtáhnout do depot v Lysý nad Labem ku správě, ale vono to tak lehce nešlo, poněvadž, pane šikovateli, ten strojvůdce, který ji tam měl odtáhnout, měl velmi špatnou paměť na čísla. Tak ho traťmistr zavolal do svý kanceláře a povídá mu. ‚Na šestnáctý koleji je lokomotiva číslo 4268. Já vím, že máte špatnou paměť na číslice, a když se vám nějaký číslo napíše na papír, že ten papír ztratíte. Dejte si ale dobrý pozor, když jste tak slabej na číslice, a já vám ukážu, že je to velice lehký zapamatovat si jakýkoliv číslo. Podívejte se: Lokomotiva, kterou máte odtáhnout do depot v Lysý nad Labem, má číslo 4268. Tedy dávejte pozor. První číslo je čtyřka, druhá dvojka. Tedy si pamatujte už 42, to jest 2krát 2, to je v pořadí zepředu 4, děleno 2=2 a zas máte vedle sebe 4 a 2. Teď se nelekejte. Kolikrát jsou 2krát 4, vosum, není-liž pravda? Tak si vryjte v paměť, že vosmička je z čísla 4268 poslední v řadě. Zbývá ještě, když už si pamatujete, že první jest 4, druhá 2, čtvrtá 8, nějak chytře si zapamatovat tu šestku, co je před osmičkou. A je to strašně jednoduchý. První číslice je 4, druhá dvojka, čtyři a dvě je šest. Tedy už jste si jistej, druhá od konce je šestka, a už nám ten pořad čísel nikdy nevymizí z paměti. Máte utkvěno v hlavě číslo 4268. Nebo můžete dojít k týmuž vejsledku ještě jednodušejc…‘

Šikovatel přestal kouřit a vytřeštil na něho oči a jenom zabreptal: ‚Kappe ab!‘

Švejk vážně pokračoval: ‚Von mu tedy začal vykládat ten jednodušší způsob, jak by si zapamatoval číslo lokomotivy 4268. Vosum bez dvou je 6. Tedy už zná 68. 6 bez 2 jsou 4, už tedy zná 4-68 a tu dvojku do toho je 4-2-6-8. Není také příliš namáhavé, když se to udělá ještě jinak, pomocí násobení a dělení. To se dojde taky k takovýmu výsledku. Pamatujte si, povídá ten traťmistr, že 2krát 42 je 84. Rok má 12 měsíců. Vodečte se tedy 12 vod 84 a zbývá nám 72, od toho ještě dvanáct měsíců, to je 60, máme tedy už jistou šestku, a nulu škrtneme. Tedy víme 42, 68, 4. Když jsme škrtli nulu, škrtneme i tu čtyřku vzadu a máme klidně zase 4268, číslo lokomotivy, která patří do depot v Lysý nad Labem. Taky, jak říkám, s tím dělením je to lehké. Vypočítáme si koeficient podle celního tarifu. Snad vám není špatně, pane feldvébl? Jestli chcete, tak já začnu třebas s (…). Hrome, neměl nás pan hejtman posílat na slunce! Musím pro nosítka.‘ (…).

‚Když přišel šikovatel k sobě, stál vedle něho Švejk a řekl: Abych vám to tedy dopověděl. Myslíte, pane šikovateli, že si to ten strojvůdce zapamatoval? Von si to poplet a znásobil to všechno třema, poněvadž si vzpomněl na trojici boží, a lokomotivu nenašel, ta tam ještě stojí na trati číslo 16.‘“

Tato exhibice je ovšem parodie na kantory neschopné učit matematice. To, že traťmistr ve svém třetím způsobu „ještě jinak“ už jen blábolí, je čisté dada, ale i Haškův výsměch svému vlastnímu zaujetí pro čísla. Ale Hašek by nebyl satirik číslo jedna, kdyby v poslední kapitole, kterou (a celé Osudy) nedokončil, neodpověděl dalekozorně na otázku, jak „bude vojna dlouho trvat“:

„Patnáct let,“ odpověděl Švejk. „To je samozřejmý, poněvadž jednou už byla třicetiletá válka, a teď jsme o polovičku chytřejší než dřív, tedy 30:2 = 15.“

Po tomto sarkastickém výpadu proti nepoučitelnosti z dějin Švejk usadí takové mudrce, jakým je „pucflek našeho hejtmana“ (i pucflekové v dnešních médiích). Ten hejtmanův pucflek slyšel, že „jakmile obsadíme hranice Haliče, že se dál nepotáhne. Potom Rusové začnou vyjednávat o mír.“

„To by nestálo za to ani válčit,“ řekl důrazně Švejk. Když vojna, tak vojna. Já rozhodně dřív vo míru mluvit nebudu, dokuď nebudeme v Moskvě a v Petrohradě. Přece to nestojí za to, když je světová vojna, prdelkovat se jenom kolem hranic. Vezměte si například Švejdy za tý třicetiletý vojny, vodkuď až nepřišli – a dostali se až k Německýmu Brodu a na Lipnici, kde uďáli takovou paseku, že ještě dodneška se tam mluví v hospodách po půlnoci švédsky, takže si navzájem nikdo nerozumí.“

Poslední odstavec o pár stránek dál, poslední řádky, než smrt vzala Haškovi pero z ruky, jsou výrok pilného rakouskouherského vlastence a idiota poručíka Duba, který praví (toliko?) k hejtmanovi Ságnerovi:

„S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: ‚Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce!‘ Připomínám si to zejména dnes, kdy naše vojska v dohledné době překročí hranice.“

To napsal Jaroslav Hašek v prosinci před sto lety a načatými pěti měsíci. Vnucuje se otázka: jsou Osudy dobrého vojáka Švejka skutečně nedopsány?

V Horce nad Moravou 5. března 2023