Jaroslav Hašek: 30. 4. 1883 – 3. 1. 1923

ALENA MIKULÁŠKOVÁ – ALEXEJ MIKULÁŠEK

Ruský literární vědec, folklorista, etnograf, jazykovědec, teatrolog a také překladatel, doktor filologických věd, doktor honoris causa pražské Univerzity Karlovy a bratislavské Univerzity Komenského Petr Grigorjevič Bogatyrev (28. ledna 1893 v Saratově – 18. března 1971 v Moskvě), přeložil Haškův román do ruského jazyka poprvé v r. 1929. My jsme v naší studii využili ruské knižní verze vydané v Moskvě roku 1956 a české knižní verze vydané v roce 1987.

Cílem naší studie je posoudit, jak interpretoval, jakými ekvivalenty P. G. Bogatyrev zprostředkoval ruskojazyčnému čtenáři a jak transformoval Haškovi vlastní „polyjazyčnost“, „polystylovost“ i „polylexikálnost“, tedy rysy pro realistický románový jazyk typické, bohatě zastoupené v textu čtyřdílného románu.

Vedle dobově spisovných, či jako spisovné pociťovaných jazykových prostředků užívá Hašek také nespisovné, resp. obecněčeské, slangové, argotické, tzv. malapropismy ad. Už r. 1954 poznamenal v časopisecké stati tehdejší ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR František Daneš, že „Haškův jazyk je někdy podivuhodná směs výrazů na jedné straně hovorových až obecných […] a na druhé straně výrazů zastarávajících, kterých dobří spisovatelé – Haškovi současníci téměř neužívali“. Mezi „výrazy zastarávajícími“ uvádí mimo jiné genitiv záporový, ovšem jde o jazykový prostředek dodnes celkem běžný v ruském jazyce. Jako příklad uveďme formulaci: „Ještě sluší dodati, že plukovník stížený [sic!] dnou měl ve své kanceláři všechno velice demokraticky zařízeno, když právě neměl záchvatu. […] V dobách, kdy plukovník Gerbich netrpěl záchvaty, bývalo v jeho kanceláři vždy plno nejrůznějších šarží […]“. V ruském překladu: „Sledujet takže dobaviť, čto v kanceljarii u polkovnika-podagrika byli vesma demokratičeskije porjadki, pravda liš’ meždu pristupami podagry […] Kogda u polkovnika Gerbicha ně bylo pristupa, k němu v kanceljariju nabival’ samyje različnyje vojennyje činy[…]“.

V řeči postav se proplétají jazykové prostředky, slova a věty původu německého, maďarského, polského, latinského, italského, francouzského či ruského jazyka, včetně jazyka jidiš. Hašek (či editor) je českému čtenáři nemusel „překládat“ ani v poznámkách pod čarou, mnohé mu byly srozumitelné ještě z dob Rakousko-uherské monarchie. Bogatyrev jednotlivé výrazy pochopitelně překládá s použitím slovní zásoby svého mateřského jazyka, do jisté míry je nejen interpretuje, ale také adaptuje, včleňuje do ruskojazyčného kulturního prostoru; některé označuje hvězdičkou a vysvětluje je v rozsáhlém oddíle nazvaném prostě Poznámky, v oddíle uvedeném za textem románu, viz např. slovo „špangle“, v transkripci ruskou azbukou jako „špangle“. Překlad celých formulací cituje v poznámkách pod čarou: jako příklad lze uvést lehkým hovorově konverzačním stylem pronášené věty v českém textu: „Eh, servus, Fredy, was gibťs Neues? Abendessen schon fertig?“, které Bogatyrev překládá ruskými ekvivalenty až v poznámce: „A, Fredi, zdorovo, čto novogo? Užin gotov?“ Zde také s uvedením jejich německého původu. Tedy i překladatel dává najevo to, co užitou němčinou vypravěč českého románu, tedy že jde, v diegetickém světě, o „fakticky“ německy pronášenou výpověď.

Germanismy v původní české verzi Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a jejich ekvivalenty v německém, slovinském a maďarském překladu zkoumal nejnověji ve stejnojmenné studii maďarský lingvista, bohemista a lexikolog Tamás Tölgyesi, jenž z románu „vyexcerpoval na 500 germanismů“, které rozdělil do tří skupin, a to podle „stupně zdomácnění“. Lexikální germanismy, resp. lexémy a gramaticko-syntaktické jevy rakousko-německého původu, tvaru, původní český čtenář Jaroslava Haška (to nejen pražský či brněnský nebo spjatý s česko-německým pohraničím), jistě alespoň částečně znal pasivně, využíval je někdy i aktivně, v jednoduché podobě „kuchyňské němčiny“, či v nějaké formě slangové (např. vojenský slang) či argotické (srov. např. germanismy v jazyku tzv. brněnské plotny, ostravských „chacharů“, pražských „pepíků“ a „pásků“ apod.). Někdy ani netušil, že jsou německého původu. Spisovatel německé věty ani lexémy čtenáři nepřekládá do mateřského jazyka, neboť správně předpokládá, že je zná. Ruský čtenář takovéto, třeba právě o „kuchyňskou němčinu“ opřené, jazykové zázemí, přirozeně neměl. Překladatel zde v některých případech využil dobových slov, kupř. lexém „efrejtor“, korektně česky svobodník, zastarale a částečně hanlivě „frajtr“, od r. 1940 znovu užívaná vojenská hodnost. Srov. rovněž expresivní „čvanilsja“, čes. „naparoval se“. Bogatyrev zde v některých případech využil dobových slov. Německému (částečně ani ruskému) jazyku nejsou cizí hojné složeniny, které však v češtině Haškova textu působí na čtenáře už svou délkou krkolomně a bizarně. V řeči nadporučíka Lukáše o nočních manévrech, kdy měli manévrovat proti „einjährigfreiwilligenschule“ (česky „škola jednoročních dobrovolníků“), překladatel využil proto dosud frekventované slovní spojení „učebnaja komanda“ (v překladu „výcvikové družstvo“) a adjektivum slovesné „vol’ noopreděljajuščijesja“ (v překladu „dobrovolně vstoupivší do armády“). Jako další příklad použití frekventovaného slova, vojenského termínu, může posloužit informace, že se ztratil „nachhút ze 14. kumpanie“ – v překladu „potěrjalsja naš ar’jergard“ (zde patrně ve významu „zadní voj“).

V jiném případě – v pasáži o telefonické komunikaci – došlo k určitému posunu významu informace o chystaných cvičeních. Překladatel zde použil spojení s příslovcem „predvaritelno“, viz: „čto predvaritelno budut proizvodiťsja upražněnija v strelbe“ (v překladu „že se budou předběžně provádět cvičení ve střelbě“), zatímco autor uvádí, že „se bude čekat až na cvičení ve střelbě“.

Ale zpět ke germanismům: v pasáži, kdy voják na stanici Mošon zpívá tradiční německou lidovou píseň, která opěvuje tichou noc, překladatel využil slov jiné písně, a to lidové ukolébavky, patrně se substitučně adaptačním záměrem. Srov. v Haškově textu „Gute Nacht! Gute Nacht! / Allen Müden sei’s gebracht. / Neigt der Tag stille zur Ende, / ruhen alle fleißgen Hände, / bis der Morgen ist erwacht. / Gute Nacht! Gute Nacht!“ a kulturní „přesazení“ tohoto jevu do ruského kontextu právě nahrazením volnou variací textu s funkcí lidové ukolébavky: „Spi, usni! Spi, usni! / Oči sonnyje somkni. / Luč pogas na něbe alyj / zasypaj že, ljud ustalyj, / i do utra otdochni. / Spi, usni! Spi, usni!“. Maminka tak uspává svého unaveného synka.

Formulace s prvky obecné češtiny, nejednou prostoupené germanismy, Bogatyrev překládá povětšinou slovesně „neutrálnějšími“ výrazy, viz: „zub vylomenej u oficírsmináže“. To se týká právě výrazů kořenících ve vojenském slangu (v následující pasáži z počátku 3. dílu románu jsou označeny tučně), viz kupř. tato řeč účetního šikovatele Vaňka k sluhovi Balounovi: „/…/ Pod Duklou šli od nás saniteráci třikrát za sebou pro jednoho raněného fénricha, který dostal bauchšus před dráthindrnisama, a všichni tam zůstali, samý kopfšus. /…/“ V ruském překladu: „Pod Dukloj naši tri raza podrjad posylali sanitarov za praporščikom, kotoryj byl raněn v život pered provoločnymi zagražděnijami i vse oni ostalis’ tam – vsem puli ugodili v golovu.“ (zvýraznili A. M. + A. M.)

Použití neutrálních výrazů je možné doložit i v pasážích, kdy obě postavy (jde o Švejka a „sapéra“ Vodičku) mluví v Királyhidě s maďarskou služkou jakousi „českou němčinou“ a služka reaguje „maďarskou němčinou“. Kupř. „Verstehen Sie deutsch?“ sprosil Švejk. / „А pischen.“ / „Also, sagen Sie der Frau, ich will die Frau sprеchen, sagen Sie, dass ein Brief ist von einem Herr drauβen in Kong.“ překládá Bogatyrev pod čarou takto: „Skažitě baryně, čto ja choču s něj govorit’. Skažitě, čto dlja nějo v koridore jesť pismo ot odnogo gospodina,“ s poznámkou, že jde o němčinu s chybami. Autoři studie se původně domnívali, že výraz „in Kong“ představuje prvek jazykové hry Švejkovy, šibalský neologismus svého druhu, ovšem s ohledem na kontext a ruský překlad Švejkovy němčiny musí připustit, že Švejk (resp. Hašek Švejkovými „ústy“) užil snad i běžně komolené „der Kong“ právě ve významu „der Gang“ (tedy „chodba“). Odpovídá tomu místo v domě, v němž se jako sluha-posel svého pána nalézá.

Jindy překladatel výrazně využil bohatství ruského expresivního lexika, a to např. v kapitole o Švejkově prohlídce vojenskými lékaři. Jestliže postava užívá obecněčeských výrazů: „Žádnej idiot nejste, Švejku, chytrej jste, mazanej jste, lump jste, uličník, všivák, rozumíte…“, potom v ruském překladu čteme: „Vy vovse ně idiot, Švejk, vy chitraja bestija i projdocha, vy žulik, chuligan, svoloč’. Ponimajetě?“ Velmi výstižně jsou volena zejména slova „chitraja bestija i projdocha.“ Jeden z použitých výrazů – „svoloč“ – zná také český jazyk. Mimochodem – český Wikislovník uvádí zastaralý význam tohoto slova: „Původně tak byli označováni burlaci, nikoli však v hanlivém smyslu. Burlaci vláčeli lodě – vláčet, rusky voločiť.“

Nemalou část autorova jazyka tvoří německé vulgarismy, v armádě i textu románu přirozeně zcela funkční; ocitujme si např. tuto větu: „Mit ganzem Krieg kann man uns Arsch lecken.“ Zde překladatel využil výstižný a frekventovaný hovorový ekvivalent: „So vsej etoj vašej vojnoj pocelujtě menja v zadnicu!“ Do českého jazyka tuto větu možno přeložit jako „S celou válkou mi můžete políbit šos“. Jedním z dalších případů je zlobná věta plukovníka, bývalého majitele Švejkem ukradeného psa, znějící: „Der Teufel soll den Kerl buserieren.“ Překladatel ji ani v poznámce nepřekládá, pouze ji uvádí coby hrubou (sic!) německou nadávku. Sloveso „buserieren“ pochází z vídeňské němčiny a používá se zde dodnes, hojně se vyskytovalo také v obecné češtině nebo ve vojenském slangu, srov. např. výrazy jako „buzerovat“ či „buzerplac“, v jiném významu pak „buzna“, „buzik“, „buzerant“ (zde homosexuál). Druhou část plukovníkovy řeči, tj. „mit solchen Meuchelmördern werde ich bald fertig”, Bogatyrev přeložil do svého mateřského jazyka, a to slovy: „S etimi banditami ja živo raspravljus’.“ (Česky: „S těmito bandity se lehce vypořádám.“) Lexém „Meuchelmörder“ označuje jednoznačně zákeřné vrahy.

Ukázka z dopisu nadporučíka Lukáše ženě, která ho zaujala při operním představení, je nejen příkladem zvláštní strategie vypravěče, jenž tento poměrně rozsáhlý text, v diegetickém fikčním světě (nebo také v jakémsi světě „pro sebe“) tedy psaný postavami německy, „tlumočí“ čtenáři v podobě českého jazyka výrazy a syntaxí dnes pociťovanou jednoznačně jako knižní, ale Bogatyrevův překlad je dodnes dokladem oné ritualizované formy ruštiny – z dnešního pohledu – s obřadně konvencionalizovanými obraty, např. použitím přechodníku ve spojení s přídavným jménem jmenným. V českém textu se uvádí: „Odpusťte, milostivá paní, že mne neznáte, ale přesto že jsem k Vám upřímný. Viděl jsem v životě mnoho žen, ale žádná na mne neučinila takový dojem jako Vy, neboť Váš úsudek a životní názor shoduje se úplně s mým názorem.“ V překladu: „Prostitě menja, milostivaja gosudarynja, za to, čto, buduči Vam ně izvestěn, ja těm ně meněje otkroveněn s Vami. V svojej žizni ja viděl mnogo ženščin, no ni odna iz nich ně proizvela na menja takogo vpečatlenija, kak Vy, ibo Vaše mirovozzrenije i Vaše sužděnije soveršenno sovpadajut s moimi.“

Překladatel se – alespoň z našeho pohledu – skvěle vyrovnal i se zdrojem komiky spojené s lámanou češtinou „v ústech“ např. aristokratických postav. Vytvořil za tímto účelem zkomolená ruská slova, kupř. „českij, karošij“; i slovo „zoldat“ je vnímáno jako zastaralé, spjaté především s obdobím první světové války. Viz řeč baronky von Botzenheim: „Cešky fójak, toprá fójak, kriplfójak pýt tapferfójak, moc rát měl cešky Rakušan.“ V ruském překladu má tuto podobu: „Českij zoldat, karošij zoldat, kaleka zoldat, chrabryj zoldat. Ja očeň ljubil’ českij avstrijec.“ Týká se to však i jiných autorit, vojenských, srov. dialog Švejka se šikovatelem a šikovatelův dotaz: „Was ist das Wort milatschek?‘ obrátil se šikovatel k jednomu ze svých vojáků, starému landverákovi, který podle všeho dělal svému šikovateli všechno naschvál, poněvadž řekl klidně: ‚Miláček, das ist wie Herr Feldwebel.‘“ V ruském překladu se setkáváme s touto podobou: „Čto značit slovo miljaga? sprosil po-německi feldfebel u odnogo iz svojej svity, starogo opolčenca. Tot, vidno, naročno vsjo pereviral svojemu feldfebelju; on spokojno otvetil: „Miljaga“ – eto vsjo ravno čto gospodin feldfebel.“ Mimochodem – sloveso „perevirať“, užité v ruském překladu, vystihuje přesněji obsah „landverákova“ záměrně matoucího sdělení, neboť znamená v češtině „předávat sdělení nepřesně, s chybami“.

Další výraznou skupinou jazykových prostředků jsou v románě maďarismy. Nejprve je dobré zmínit, že ruský jazyk, na rozdíl např. od českého (jakkoliv zná výrazy „ugorskij“, „vengerskij“, „madjarskij“) běžně nerozlišuje pojmy „uherský“ a „maďarský“. Obě slova zpravidla překládá přídavným jménem „vengerskij“. Překladatel maďarismy, resp. maďarská slova a výrazy, v řeči vypravěče i postav zachovává a též přepisuje latinkou, následně je v poznámkách překládá, až na tzv. hrubé vulgarismy. Jako příklad – ve srovnání s větami a fragmenty německými – lze uvést poděkování maďarského vojáka Švejkovi v táborské restauraci: „Köszönöm szivesen.“ V ruském překladu je uvedeno: „Serděčno blagodaren.“ V románě zachycené maďarské a kvazimaďarské jazykové jevy jsou nejednou „citoslovečné“ a „mezinárodní“, jejich význam lze částečně odhadnout z kontextu. Maďarský voják pronáší v českém i ruském textu „Pif, paf, puc! Három gyermek, nincs ham, éljen!“ V ruském textu najdeme ve vysvětlivce pod čarou překlad: „Troje dětěj, jesť něčego, ura!“. Překladatel tyto eliptické výrazy přeložil rovněž elipticky pomocí spisovné ruštiny. Hybridní charakter promluv dokumentuje situace, v níž Švejk „kupuje“ slepici od manželů Istvánových se slovy: „Also zehn Gulden,“ obrátil se na muže, „fünf Gulden Henne, fünf Auge. Öt forint, vidíš, kikiriki, öt forint kukuk, igen?“ [Maďarismy jsou vyznačeny tučně A. M. + A. M.]. V ruském překladu: „Itak, děsjat´ gul´děnov… Pjat‘ gul‘děnov kurica, pjat‘ glaz. Pjat‘ forintov kukareku, pjať forintov glazeť, da.“ Tento česko-německo-maďarský jazykový „mišmaš“ interpretoval Bogatyrev volněji, vypustil ze sdělení první uvozovací větu, sloveso „vidíš“ ve druhé formulaci přeložil výstižně hovorovým „glazeť“.

Ve srovnání s těmito skupinami jsou ostatní cizojazyčná slova zastoupena méně. Zhodnoťme nejprve české použití (a následný „překlad“) lexikálních a jiných rusismů. Mnozí badatelé tvrdí, že Jaroslav Hašek uměl rusky velice dobře, i když je současně patrné, že s osvojenými jazykovými prostředky zacházel poněkud volně. Kupř. na základě ruské slovní zásoby utvářel částečné neologismy; jako příklad můžeme uvést spojení „divizijní soud“, vytvořené na základě ruského slova „divizionnyj sud“, či slovo „účastek“ z ruského slova „učastok“. Vzhledem k tomu, že tyto lexémy Bogatyrev překládá spisovnými ruskými ekvivalenty, nenalézá v nich tato specifičnost Haškova stylu svého vyjádření. Hašek rovněž s některými výrazy pracuje v jiném gramatickém tvaru, než je dnes normované – takto archaicky vyhlíží – jako rusismus – slovo „front“ ve významu „válečného pole“ či „bojiště“, srov. jeden z významů ruského slova „front“.

Mnohá slova ruského původu Bogatyrev správně přepsal do azbuky, viz „monatky“ („monatki“), „nacionálnost“ („nacionalnost‘“) nebo „komandýrovka“ („komandirovka“). V některých syntaktických konstrukcích, kupř.: „Oba přátelé si opět ťukli. Ještě když Švejk se živil prodejem psů do vojny, Blahník mu je dodával,“ užívá Haškův vypravěč ruskou předložkovou vazbu, rus. „Kogda Švejk do vojny promyšljal prodažej sobak […]“. V Haškově vyprávění o Švejkově noci strávené na putimské četnické stanici mj. čteme větu „Petrolejová lampa na strážnici ještě koptila,“ kterou Bogatyrev přeložil takto: „Kerosinovaja lampa v karaulnom poměščenii ješčo koptela.“ Hašek na první pohled užívá korektní tvar minulého času ruského slovesa „kopteť“ místo tvaru korektnějšího českého slovesa „dýmit“ či „čoudit/čadit“. Jako příklad použití dobového slova může posloužit formulace: „Tu zas křičeli, že Rusové bombardují z Grabové Kamionku Strumilowu a že se bojuje podél celého Bugu, a vojáci že zadržují běžence, kteří se už chtěli vrátit za Bug opět do svých domovů.“ V ruském překladu: „Snova stali kričat´, čto russkije bombardirujut so storony Grabova Kamenku-Strumilovu i čto boi idut vdol vsego Buga, а soldaty zaděrživajut bežencev, kotoryje sobralis uže vernut´sja za Bug, k sebe domoj.“ Slovo „běženec“ se užívá v současném českém i ruském jazyce v textech oficiální a odborné povahy, v běžném mluveném úzu rozšířeno není.

Zatím jsme uváděli rusismy v podobě jednotlivých slov či slovních spojení, v díle ovšem můžeme nalézt i celou formulaci v ruském jazyce, byť s drobnými chybami. Objevuje se v rozhovoru učitele se Švejkem a Vodičkou, v němž onen říká toto: „Nezapomeňte, až budete na ruské straně, říct hned k Rusům: ‚Zdrávstvujtě, ruskije braťja, my braťja čechi, my nět avstrijci.‘“ Jak si povšiml už Antonín Měšťan, chyby se objevují v pravopise slov, přídavné jméno je nutno korektně psát se dvěma „s“ (jako „russkije“), partikule má korektní podobně“. V ruském překladu čteme: „Zdravstvujte, russkije braťja, my braťja-čechi, my nět avstrijcy.“ Tvar „nět“ tedy zachoval i překladatel, jenž jinak většinu českých rusismů tlumočí pomocí korektního spisovného ruského jazyka.

Několika příklady, lexémy i gramatickými tvary, jsou zastoupeny polonismy, protože děj románu se odehrává, z malé části, i na území dnešního Polska. Rakousko-uherská monarchie byla národnostně a jazykově „[s]trakatý stát“ a románová multijazyčnost („pro nás“, tedy pro přímé či autorem projektované čtenáře díla, i pro románové postavy coby interní subjekty zobrazeného světa, samozřejmě i pro narátora) tak existuje v přímé korelaci s jazyky užívanými v monarchii. Tak ve čtvrté kapitole 2. dílu vypravěč zprostředkovává „pěkné“ polské nářeční výrazy postavy „Vasrpoláka“, jenž „apeloval na jich vojenského ducha“ pojmenováními jako „marekvium“ („mrkvožrout“),„glupi rolmopsie“ („hloupí zavináči“),„krajcová sedmina“ („křížová sedmička“), „sviňa porýpaná“ („svině umazaná“) a „dum vám baně na mjesjnuckovy vaši gzichty“ („dám vám pár facek na vaše měsíčkové obličeje“). Překladatel je přeložil slovy: „Morkovnyje obžory, glupyje rolmopsy, trefovaja semjorka, grjaznaja sviňja, vleplju vam zatreščiny v vaši lunoobraznyje mordy.“ Použil tedy především lidové, expresivní, až vulgární výrazy („obžory“, „sviňja“, „vleplju“, „zatreščiny“, „mordy“), jistě běžné ve vojenském prostředí. Naopak slovo „lunoobraznyje“ je dnes běžně používané v odborné sféře. (Pozn: český překlad výrazů dodala autorka textu.) Co se týče použití vulgarismů, je zajímavé, že v polské replice generálmajora („Wiencej šrač nie bendzeš?”) přeložil Bogatyrev slovo „šrač“ pomocí funkčního eufemismu, snad eliptického, „dělat´“: „Bol´še dělať ně budeš´?“ Ještě je však nutno dodat, že např. v internetové verzi vydání z r. 1958 je onen vulgarismus přeložen pomocí synonymního slovesa „srať“. Navazující poznámku pod čarou lze uvést jako příklad toho, že se P. G. Bogatyrev nespokojil s pouhým překladem (zde polsko-německé směsice) do ruštiny, ale také vysvětlil, v čem spočívá jazyková komika Haškova textu. Polský voják špatně hovořící německy pronáší slova jako „Bęže szajsn, bęže szajsn“, což znamená „Budu srát“, nikoli jím zamýšlené „Budu střílet“. Překladatel tedy čtenáře na záměnu sloves „scheißen“ a „schießen“ upozornil.

Publikujeme úryvek ze studie psané pro sborník vydávaný u příležitosti sedmdesátin významného českého rusisty, slavisty a literárního komparatisty, prof. PhDr. Iva Pospíšila, DrSc.