JAROMÍR ŠLOSAR
O nic víc nejde než o přemítání o nových prózách, o nichž jsem si často poznamenal pár vzletných vět, a když se mě po půl roce někdo na ně zeptal, nevěděl jsem, o čem byly. No, trochu přeháním, ale jen maličko.
Co mám dělat víceméně vleže po operaci než číst…? Koupil jsem si romantickou Bjellovu Rybářskou chatu a líbila se mi. Když jsem byl mladý, zanedbal jsem Komárkovy Lovy v Karpatech, bibli lovců i lovců beze zbraní. Kdy jindy si je přečíst, když ne teď?! A co dál? Petra Soukupová a její román Nikdo není sám, vydal brněnský Host 2023. Dobře se to čte! Kdysi jsem si o ní poznamenal: Píše, jako když vyšívá. Jak ta rozumí mezilidským vztahům v třígenerační rodině! Jak ta zná člověka! Je skvělá! Teď je skvělá. Co o ní ale řekne moje vnouče za patnáct, dvacet let…? Já ji hltal maximálně tři dny.
Manželka mi říkala, že bych si měl konečně přečíst Hanu Aleny Mornštajnové; z jejích knížek je prý nejlepší. Tak jo, sáhnul jsem tedy po knižním hitu z roku 2017, opět z nakladatelství Host. Po šesti letech od vydání a nadšených recenzích románu jako by jeho kouzlo vyvanulo.
Spokojený už nejsem s tím, proč dvě silná témata autorka vpasovala do jedné knihy. Obě vydají na samostatný román, jak tyfová epidemie ve Valašském Meziříčí v první polovině 50. let 20. století, tak téma holocaustu. A pak – asi bych měl čtenářský zážitek větší, kdybych si Hanu přečetl hned v roce vydání, a ne teď, když už mě téma holocaustu zasáhlo působivým románem o posledních letech Karla Poláčka Danešovými Rozsypanými slovy z roku 2021 nebo o rok starším sugestivním Zuzaniným dechem Jakuby Katalpy.
Čeští spisovatelé chtějí být trendy, a tak je v poslední době mezi nimi doslova módou téma druhé světové války a poválečných let, nejlépe v příhraničních oblastech Sudet. Jsou to ne nová, ale zcela jistě velká témata, slušně zpracovaná, přesto se mi zdá, že ztrácejí působivost. Stále dokolečka dokola.
Jak Hana, tak Nikdo není sám jsou romány z fondu místní obecní knihovny. Proč to uvádím? Také obecní knihovna je obrazem doby, dnešní literatury a dnešního čtenářstva. Sotva do knihovny vejdete, upoutá vás pult s bohatou nabídkou knižních novinek. Třebaže naše obecní knihovna je knihovna vesnická, sleduje knižní trh a k potěše dychtivých čtenářů okamžitě přináší nové tituly; namnoze je ve svých fondech ještě nemají ani knihovny městské a okresní. A co se nestane?! Čtenář nepostoupí dál do lůna knihovny s policemi trvalek, ale vybírá si z novinek. Abych byl spravedlivý, jeden dva čtenáři mezi regály vejdou.
Kniha se stala spotřebním zbožím, tak jako poslední letošní džíny a vůbec trendy outfity a všechno to, čemu jsme kromě potravin už před čtyřiceti a více lety říkali zboží spotřební.
Kdo by si dnes přečetl třeba Pluhařův román Ať hodí kamenem, nebo Misařův Pasťák…? Jak čtivá díla, jak jedinečná a věčná témata! Dnes nás doba, tedy i literatura, naučila spěchat, tady však nic neuspěcháme. Nejde to. Nebo kdo by si dnes přečetl Mňačkovy Opožděné reportáže, které odvážně vyšly na počátku 60. let? Jak jsou kritické ke svinstvu let padesátých. Ne že by nebyly aktuální i v době vydání, konečně aktuální jsou stále, jen rekvizity a pojmy se změnily. Jen scházejí takoví investigativní novináři a spisovatelé, jako byl Mňačko, a hlavně tak svobodná doba, jako v mnoha ohledech byla 60. leta 20. století.