JIŘÍ JÍROVEC

Bylo to kvůli vulgárním výrazům. V knize jich kupodivu není mnoho: „hovno“ 10x, „prdel“ 7x a odvozeniny od „srát“ jen 3x.

S Jaroslavem Haškem jsem se poprvé setkal prostřednictvím knihy Z. M. Kuděje Ve dvou se to lépe táhne. Byla o Haškových toulkách po vlastech českých.

Pokud se pamatuji, Hašek nebyl v osnovách jedenáctiletky. Švejka jsem znal z filmového zpracování. Haškovu knihu jsem při prvním čtení chápal jako román z vojenského prostředí, podobně jako později Škvoreckého Tankový prapor.

Zlom v mém chápání nastal v době, kdy se objevily kecy o „životě v pravdě“. Věta feldkuráta Katze pronesená k věřiteli: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují peníze” se propojila s realitou: „To se nám to žije v pravdě, když nám Západ dává peníze.“

Naše společnost se od té doby bezpečně ukotvila v cizích pravdách, z nich se většinou staly bezpečně prokazatelné lži.

To vede k otázce, jaké místo v ní zbývá pro Haška, který žil v pravdě, tedy trvalém odporu k válce, papalášům, zeleným mozkům, feldkurátům a pitomcům všeho druhu.

Znalci spekulují, do jaké míry je Švejk odrazem reálné postavy. Domnívám se, že jsou v pověstné cimrmanovské uličce. Švejk je Haškův Ovčáček, mluvčí, jehož lze dehonestovat, přestože o něm víme úplné hovno.

Hašek prostřednictvím svého mluvčího varuje před modelovými pitomci: poručíkem Dubem, který má jasno, protože již před válkou o všem mluvil s panem okresním hejtmanem, a před prototypem absolutního idiota jménem kadet Biegler.

Příkladem bieglerovštiny, která zachvátila českou politiku, je projev Černochové u příležitosti žádosti o vyslovení důvěry Fialově vládě. Kdyby Bůh existoval, a povšiml si bordelu na zemi, musel by vzkázat bratranci Satanášovi, aby roztopil pod největším kotlem. Bude mu posílat zmetky, kteří se vymkli jeho kontrole. Třeba válkychtivou amazonku a Vlastíka, jemuž jsou tanky bližší než léky. Zde je část projevu, který naše blondýna přednesla ve Sněmovně:

Zmiňoval to tady pan ministr zahraničních věcí, že ty země, které možná i přecházejí na jiné, modernější platformy, mají teď i vůli darovat něco zemím, které jako Česká republika ještě stále používají sovětskou techniku, a teď je i příležitost se této techniky zbavit tím, že na Ukrajině odvede svoji službu, ale my si polepšíme v tom, že budeme mít modernější stroje. Mimochodem tanky Leopard – a teď mě mrzí, že tady není Vlastík Válek, protože to je jeho nejoblíbenější tank, vy určitě víte, že pan ministr zdravotnictví rád hraje tankové hry, takže já mu interně říkám Leoparde (úsměv v sále), tak Vlastík Válek je naprosto nadšený z toho, že právě tento tank bude ve výbavě naší armády. A musím říct, že tady opět i on mě ubezpečil, nejenom vojáci a nejenom odborníci, ale i lidé, kteří mají rádi tankové bitvy, že je to přesně ten model, který se dá modernizovat právě až do té sedmičky, což je přesně to, co chceme a potřebujeme.“

Po vyslechnutí takového projevu lze chápat, proč pro našeho herního tankoborce platí Haškovo Švejkem tlumočené označení poloprdoch.

Veřejnost ohlupují i zprávy přejaté ze ctihodného zahraničí. Parlamentní listy citují britské The Times: Podle důstojníka, se kterým deník hovořil, byli vojáci nadšeni z plánované akce na osvobození jaderné elektrárny v Záporoží. Jednou by o misi mohli vyprávět svým dětem. Zase bieglerismus jako hrom.

Švejkův předsudečně vysměvačný pohled na armádu znásobil Josef Škvorecký svým Tankovým praporem. Od té doby nemáme vojáky ochotné bojovat a natož padnout za Gustáva, Petra nebo Pavla.

Těžko věřit upřímnosti jazykově obdivuhodně bohatému líčení politického školení mužstva vedeného vrchního polním kurátem Iblem:

„‚Ale jaké štěstí a blaho‘, říká Iblovými ústy praporečník Hrt, ‚že jsem se dožil dnešního dne. Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!‘

V tom okamžiku zazněly z tábora velebné zvuky naší hymny Zachovej nám, Hospodine, mocně a vznešeně nesly se po bojišti. Padlý vojín, loučící se se životem, ještě jednou pokusil se vzchopit. ‚Sláva Rakousku,‘ zvolal nadšeně, ‚sláva Rakousku! Nechť pokračuje se v té skvostné písni! Sláva našemu vojevůdci! Ať žije armáda!‘

Umírající sklonil se ještě jednou k pravici maršálkově, kterou poceloval, sklesl a tichý poslední vzdech vydral se z jeho šlechetné duše.

Vojevůdce stál tu s obnaženou hlavou před mrtvolou jednoho z nejhodnějších vojínů. ‚Tento krásný konec je věru záviděníhodný,‘ pravil v pohnutí maršálek, skláněje obličej do sepjatých dlaní. ‚Milí vojíni, i já vám přeji, abyste se všichni dočkali takového krásného konce.‘“

Vzpomínaje na tuto řeč vrchního polního kuráta Ibla, mohl ho opravdu nazvati Švejk, aniž by mu v nejmenším ubližoval, blbem na kvadrát.

Třeba se tak bude jednou rozplývat paní plukovníková, pokud manekýn pošle své syny do války a jim se podaří dojít „takového krásného konce“.

 

Příspěvek do panelové diskuse PROČ HAŠEK NEVYŠUMĚL ANI PO 100 LETECH, 

pořádané Institutem české levice 13. 4. 2023