KAREL SÝS

Nevím přesně, odkdy znám Františka Dostála, vím jen, že to muselo být po potopě.

František každého okouzlil svým smyslem pro okamžik. Fotografie zná pojem momentka, ale to nevystihuje metodu Františkovy tvorby.

Skutečnost přece sestává z neustále míjejících momentů a může se stát, že se nevejdou do intervalu, v němž cvakne závěrka.

František byl především chodec. Literární historie zná tři chodce.

Prvním pražským chodcem byl Apollinairův Věčný žid alias Izák Laquedem, zvaný též Ahasver, pokud jím ovšem nebyl sám Apollinaire. Guillaume chodil po Praze v rytmu svých básní, které jako první osvobodil od krunýře poetik a rýmopisných předpisů. Objevil, co Pražák objevit nemůže, i kdyby si pořídil bůhvíkolik dioptrií.

Druhým pražským chodcem byl Vítězslav Nezval. Chodil po Praze v době, kdy mohla být každým okamžikem zničena Göringovým železným deštěm. Zachránit, co se zachránit dá – to jest všecko. Z ohroženého bytu můžeš vynést peřiny, ale jak naložit na dvoukolák město? Ale v Nezvalově Pražském chodci je vskutku zachováno vše, neboť se neúchylně řídil vlastními slovy:

„Šel jsem po ulicích jen z rozkoše jíti…

Musil jsem podniknout sta nezamýšlených zacházek, aby rozehrála přede mnou Praha své složité varhany…

Praho, otáčím tě ve svých prstech jako ametyst. Ale ne. To jen jdu a vidím v magickém zrcadle ze zaprášeného křišťálu, jímž je Praha, výraz vzrušení člověka, jemuž se stalo osudem nalézat se a bloudit, nalézat se tím, že bloudí…

Není většího štěstí než býti posunut na bod, z kterého můžeme viděti nově to, co milujeme.“

Třetím chodcem byl František Dostál. Nesnášel aranžmá. Zázraky mu samy přicházely před oči. Přece jen zázrakem lze zachytit rytíře v brnění, jenž vystupuje z taxíku na Poříčí, Bruncvíka 20. století. Vždyť v době, kdy by bylo bývalo možno spatřit v Praze obrněného zbrojnoše, nejezdily po Praze taxíky, a když se válčení zmotorizovalo, byla už brnění pouze v muzeích.

Občas ovšem i on byl epický v tom smyslu, že – podoben starozákonnímu proroku – jasnozřivě předvídal, co se v nejbližším okamžiku stane. Upustí muž-Atlas obrovský globus, nebo neupustí? Gravitace musí zvítězit a taky zvítězila, ale František, trpělivě sledující kráčejícího muže zpovzdálí, na ni vyzrál.

Na jedné své výstavě si vysloužil záviděníhodný zápis návštěvníka: „Kéž vám tato výstava zaplatí aspoň podrážky prošlapaných bot!“

Josef Švejk mínil, že nejsnáze se fotografuje nádraží, protože se nehýbe.

Ani František, z rodu básnického, nevynechával nádraží. Jeho fotografie zpustošeného vyšehradského nádraží, na něž se uchýlil lev s vytrhanou betonovou srstí, je nejen otřesným dokumentem lidského barbarství, nýbrž také alegorií českého osudu.

Naše sny jsou černobílé. Barevné sny prý sní jen šílenci. Mnohokrát jsem se po probuzení pokoušel potvrdit nebo vyvrátit toto tvrzení. Vždycky mi vyšlo, že sním v barvách. Dobře mi tak!

Františkův bdělý svět však byl černobílý a to je dobře. Černá a bílá a nevyčerpatelný vějíř odstínů jsou nástroje, které udrží svět pohromadě, zatímco sebepixlově vymakaný barvotisk dávno vybledl.

František věděl, že svět musí být vzadu podepřen. I Monu Lisu zezadu podpírá rám. A zadní strany obrazů žijí neméně intenzivním životem, o to intenzivnějším, že nám nejsou na očích.

Naše společná kniha Praha zezadu měla vyjít v roce 1990.

Skvadra azura Anno Domini 1989 však převlékla své dresy i v Mladé frontě a byl jsem vyloučen ze všech nakladatelství mocnářství.

(Mám před očima redaktora Storcha, jak tesařskou tužkou škrtá celé odstavce v rukopisu Kapsy.)

Dlouhá léta jsme nemohli najít nakladatele. Nakonec se objevil, vadilo mu jen jediné: název. Byl dosti chladně sexuálně založený a v titulu zřejmě viděl sama sebe, an je nucen obcovat s matičkou Prahou.

Nicméně jsme po vydání tolik toužili, že jsem budoucího nakladatele pozval v sobotu 2. ledna 1999 na oběd domů. Shodou okolností jsme od známých dostali výslužku ze zabijačky. Na stole se objevily jitrničky a jelita, tlačenka, ovar… Nakladatel však oznámil, že je vegetarián a nepozře ani sousto. Co teď? Situaci jakžtakž zachránil dezert – opilý františkán.

Situace se téměř opakovala v sobotu 19. června. Praha ze zadu již byla u grafika, a já pořád věřil, že ji nebudu muset nazvat Praha zepředu. Oběd byl vegetariánský, vyšperkovaný však diabábovkou. Zlatým hřebem měl být nanukový dort, místo toho se stal hřebíčkem do rakve knihy. Nakladateli totiž připadal příliš studený.

Když jsem nezdařené obědy vylíčil Františkovi, mohl se uchechtat.

Dohadování neskončilo, ani když už knihu mělo v práci grafické studio Jana Webra. Kniha se mu tak zalíbila, že se rozhodl vydat ji sám. I s názvem. V roce 1999, bezmála deset let po jejím zavržení.

Aspoň se dočkala doslovu Bohumila Hrabala: „Praha je město, na jehož jevišti defiluje neustále přítomnost v konfrontáži s minulostí. Praha je konec konců mythus živých lidí, kolem kterých pádí nazpátek kulisy staletí…“

Nakonec se na záložce objevilo i mé vyznání: „Praha zezadu je město, které dávno před surrealisty uskutečnilo setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, město, v němž vysoké sousedí s nízkým a mezi oběma póly jiskří poezie specifická právě jen pro Prahu.

Kniha 100 fotografií a 100 básní o Praze, jaká už není.“