STANISLAV ZEMAN

„Vážení hosté, pedagogický sbore, studentky a studenti. Jsme svědky vpravdě dějinného okamžiku, který patří ve staleté historii našeho ústavu k nejvzácnějším. Nepochybuji, že se hluboko vryje do naší paměti a bude nás provázet po celý život. Náš ústav navštívil hrdina, osvoboditel, věrný přítel, člověk z novověké kolébky demokracie a svobody. Co nejsrdečněji mezi námi vítám občana Spojených států amerických, veterána druhé světové války…“

Veterán, aniž čekal, až ředitel domluví, vstal a zvolal:

„Thank you my friends!“

„Děkuji, mí přátelé!“ Překlad profesorky angličtiny, jímž byla pověřena ředitelem gymnázia, zanikl v potlesku.

Veterán s úsměvem pokyvoval hlavou a teprve když potlesk v tělocvičně školy ustal, pokračoval:

„Byl jsem jen o trochu starší, než jste teď vy, kdy mě povolali do války. Věděl jsem o ní málo. Pouze to, že se válčí někde daleko za oceánem. Noviny jsem tehdy moc nesledoval. O válku jsem se začal trochu zajímat až po napadení Ruska Německem v jednačtyřicátém roce. A hlavně po útoku Japonců na americkou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech, ke kterému došlo také v jednačtyřicátém roce. To bylo v prosinci. Pak začali povolávat mladé lidi do armády. Zprvu brali dobrovolníky a později dostali předvolání k odvodu všichni mladí muži. Mně bylo tenkrát necelých dvacet let. Pokud byl mladý muž uznán schopným vojenské služby, losovalo se, koho do armády povolají. Bylo nás víc, než armáda potřebovala. Aby to bylo spravedlivé a nikdo nebyl ukřivděn, demokraticky se losovalo. Tehdy většina z nás považovala za čest a povinnost postavit se na odpor zlu.

O válce jsme představu neměli. Líbily se nám vojenské uniformy, zbraně, letadla, lodě. A těšilo nás, že děvčata chlapce ve vojenských uniformách obdivovala. Válka pro nás tenkrát byla napínavým filmovým příběhem o hrdinství a lásce, ve kterém jsme v našich představách vystupovali jako hlavní aktéři. Takto jsme uvažovali doma ve výcviku. A trochu ještě i ve Velké Británii. Tam jsme prodělali již důkladnější výcvik. Připravovali nás na otevření druhé fronty v Evropě.

K tomu došlo šestého června ve čtyřiačtyřicátém roce. Na velkých bojových člunech nás z Velké Británie přepravili přes Lamanšský průliv k francouzským břehům, do Normandie. Teprve tady jsem se potkal s válkou. Prvním mrtvým, kterého jsem v ní spatřil, nebyl nepřítel, ale voják z naší jednotky, co seděl vedle mě v člunu. Vyběhl z něj na břeh přede mnou a zasáhla ho střepina dělostřeleckého granátu vystřeleného z pobřeží, kde se opevnili Němci. Padl mi pod nohy, zakopl jsem o něj a svalil se na zem. To mi možná zachránilo život. Slyšel jsem a viděl, jak kolem mě vybuchují další granáty a padají k zemi vojáci, kamarádi z jednotky.

Takový byl můj první den války. A následovaly další. Každý byl jiný a přitom stejný: střelba, zákopy, útoky, ústupy, přesuny, poplachy, pořád dokola. Pobřeží vystřídaly lesy, kopce, roviny, města. Jednou jsme spali ve stanech, jindy ve školách nebo i v autech při nočních přesunech. Když byla volná chvíle, snili jsme, jaké to bude, až se vrátíme domů. Někdy jsme se radovali, pili, zpívali. To když jsme zlikvidovali nepřítele. Jindy jsme pili, ale do zpěvu nám nebylo. To většinou tehdy, když nám nepřítel vzal kamaráda.

O válce se dočtete všelicos, pro mě byla hlavně o lidech, mrtvých a živých. Tak, jak jsem se zpočátku těšil, až vyfasuji uniformu a budu se v ní špacírovat před děvčaty, pak jsem se nemohl dočkat, až ji ze sebe svléknu. S blížícím se koncem války se mi stále více vracela vzpomínka na domov a rodiče. Třeba i na to, jak si obléknu džíny, porozhlédnu se po naší farmě a projedu se na koni. Ačkoliv jsem měl za války možnost vidět velkou část Evropy, stále jsem měl před očima farmu.

Válka mě od ní odloučila na tři roky. Pokud jsme cvičili na základně ve Státech, tak jsem se domů několikrát dostal. Jakmile jsme ale přepluli oceán, nebyla šance návratu. Snad leda v rakvi, nebo po válce. Když ji vyhrajeme. Že bychom ji nevyhráli, o tom z nás nikdo neuvažoval. Avšak když se nepřítel zvlášť hodně bránil, musím přiznat, že nám to na sebevědomí nepřidalo. Když jsme ale byli úspěšní, sebevědomí se nám rychle vrátilo. Až nás velitel musel někdy krotit. Voják ve válce si umí života, má-li k tomu příležitost, užít. Přitom se ale nikdy nezbaví myšlenky, není-li přípitek s kamarády poslední.

Osvobozující euforie z válečného vítězství se dostavila, až když jsme se v červenci pětačtyřicátého roku vylodili v newyorském přístavu. Čekaly nás nekonečné zástupy lidí, mávaly nám, odevšad byla slyšet hudba. Hrály se pochody, džez, v ulicích se tancovalo. My, veteráni války, jsme defilovali v čele slavnostních průvodů před zraky významných lidí: politiků, diplomatů, bankéřů a průmyslníků. Večer se konaly obrovské party plné jídel, které jsem do té doby a ani později neochutnal. Jakmile jsme měli volno a šli se projít do ulic, hned byl kolem nás hlouček lidí. Objímali nás a chtěli, abychom jim vyprávěli historky z války.

Domů na farmu jsem se dostal až později. Ještě před tím se slavilo v okresním městě. Bylo nás z našeho okresu pár, co jsme válčili v Evropě, ale i v Číně proti Japoncům. Na shromáždění řečnil starosta. Mluvil o nás jako o hrdinech, co přinesli věčnou slávu Spojeným státům i našemu okresu. Večer uspořádal na naši počest ohňostroj a recepci, kde nám udělil čestné občanství města a zapsal nás do jeho kroniky. Teprve potom jsem mohl oslavit na naší farmě se svým otcem, matkou a sestrou návrat z války domů.

Nikdy před tím mi tak nepřirostla práce na farmě k srdci, jako tehdy. Ať jsem pracoval na poli, nebo krmil dobytek na farmě. Ráno jsem byl již v pět hodin na nohou a netrpělivě čekal, až mi otec po ranní modlitbě a snídani přidělí práci. Byl se mnou spokojený a časem mi svěřil i práci na trhu ve městě. Naučil jsem se jednat se zákazníky a pohybovat se v byznysu. Moc času vzpomínat na válku jsem neměl. Pokud mi ji někdo nepřipomněl. Byla pro mě den ode dne vzdálenější.

To platilo do chvíle, než jsem byl vyzván, abych se dostavil do města k starostovi ve státně důležité záležitosti. Sešlo se nás u něj víc, samí váleční veteráni. Starosta nás uvítal a představil nám dva důstojníky, kteří pak ve svém proslovu vzpomněli naše zásluhy z války. Přitom nám nabídli, abychom dobrovolně vstoupili do armády za velmi výhodných podmínek. To bylo ještě před válkou v Koreji a ve Vietnamu. Někteří z nás si vyžádali čas na rozmyšlenou, já jsem ale tuto nabídku hned odmítl, přestože mi slibovali povýšení, jakmile narukuji. Jedna válka mi stačila.

Farmě jsem zůstal věrný celý život. Zdědil jsem ji po předcích. Přišli z Itálie. Do Ameriky se přistěhovali v devadesátých letech předminulého století. Z jejich rodiště je vyhnala bída. Pocházeli z Kalábrie. Amerika je přijala s otevřenou náručí. Ještě dlouho po válce Severu proti Jihu totiž chybělo v Americe hodně mužů. I proto byla tehdy vstřícná k přistěhovalcům, aby měl tady kdo pracovat. Imigrační úřady poslaly mé prarodiče do Chicaga ve státě Illinois a nabídli jim práci na jatkách. Práce to byla namáhavá, ale ve srovnání s Itálií měli co jíst a taky střechu nad hlavou.

Lehce se jim nežilo. Nikdy se nenaučili pořádně anglicky, žili v italské komunitě, která byla dost početná. Američané ji trpěli, ale moc rádi neměli. Přispělo k tomu také náboženství. Američané byli hlavně protestanti a Italové katolíci. Můj otec tento rozdíl už tolik nezažil. Mluvil dobře anglicky i italsky. Jako mladý pracoval také na jatkách. Slušně vydělával, ale láska k půdě a životu na venkově, kterou sdílel s rodiči, u něj převládla. Protože se na jatkách stýkal s farmáři, dodavateli dobytka, využil jejich nabídku a odešel i s rodiči na venkov. Nejprve se všichni nechali najímat na práci, ale potom získali výhodný úvěr a koupili si malou farmu. Pěstovali hlavně kukuřici, pšenici a skot. Otec si našel nevěstu a oženil se.

Já jsem se narodil ve čtyřiadvacátém roce. Až do války jsem z farmy nevytáhl paty. V padesátém roce jsem se oženil a otec na mě farmu časem přepsal. Hned jsem investoval do techniky. Bez ní by to už tenkrát nešlo. Do tří let po svatbě se nám narodili dva synové. Stejně jako otec na mě, tak i já jsem později přepsal farmu na ně. Teď už toho moc na ní neudělám. Když je potřeba, poradím synům, ale do byznysu se jim nepletu. Nejvíce se věnuji vnoučatům. Mám jich sedm, tři chlapce a čtyři děvčata. Dvě vnoučata jsou už velká, studují na univerzitě medicínu a práva.

Všichni jsme Američané. Spojené státy jsou naší vlastí. Na svou původní vlast ale nezapomínáme. I když, až na pár slov, italsky nemluvíme. Co však ze staré vlasti v sobě uchováváme, je víra. Přivezli si ji sebou z Itálie prarodiče. Předali ji mému otci a ten k ní vedl mě. Já ji předal mým synům a snažím se, aby neopustila ani má vnoučata. V životě mi víra pomohla vytvořit šťastnou rodinu, prosperující farmu a překonat překážky, které mi nastražil život. I zahnat válečné vzpomínky. To se ale úplně nedá. Stačí málo, aby se vrátily: fotografie nebo článek v časopisu, televizní pořad, válečný film, otázka, kterou mi položí vnoučata.

Nejvíce se mi válečné vzpomínky po dlouhém čase zase oživily nedávno, co jsem obdržel dopis z velvyslanectví České republiky ve Washingtonu. Musel jsem si pro něj přijet osobně na poštu. Netrpělivě jsem ho pak v autě otevřel a začal číst. Sotva jsem dočetl, nahrnuly se mi slzy do očí. Pan velvyslanec mě jako účastníka druhé světové války a osvoboditele vaší země pozval k návštěvě České republiky.

Mé rozhodnutí přijmout pozvání a navštívit po tolika letech vaši zemi nebylo pro mě snadné. Souviselo nejen se vzpomínkami na válku, ale také s mým soukromým osudem. Krátce před odchodem na vojnu jsem se zamiloval do jedné dívky a ona, možná i díky uniformě, do mě. Její prarodiče byli také italskými emigranty. Těsně před mým odjezdem do Velké Británie jsme si slíbili po dobu našeho odloučení věrnost. Nyní takovýto slib chápe většina mladých lidí u nás trochu jinak, než my, věřící katolíci, před půl stoletím. Tehdy naše víra nepřipouštěla předmanželskou tělesnou lásku. Bral jsem tento slib natolik vážně, až se mi někteří chlapci v jednotce smáli. Nebyl to od nich zlý úmysl, ale bavili se tak obvykle před večerkou, kdy měli potřebu se vzájemně pochlubit se svými milostnými úspěchy na osvobozeném území. Moc jsem si z jejich žertů nedělal. Místo aby tyto žerty zviklaly můj slib, spíše mě v něm posilovaly. V duši jsem byl na to pyšný až do konce války.

Ten je spojen s vaším městem. Radost, kterou jsme tenkrát jako vojáci prožívali, nelze popsat. Spolu s námi ji prožívali také mnozí domorodci. A to i Němci, kterých tady žilo hodně. Hlavně to byli staří lidé a ženy. Mladí muži museli na frontu. Velká oslava se konala v sále a zahradě zdejšího hotelu. Tančilo se a naši vojáci vyzývali zdejší děvčata do kola. Já jsem tancoval málo. Pořád jsem myslel na dívku, která na mě doma čeká. Podle zdejšího zvyku o půlnoci vyhlásili dámskou volenku. Mě si vyhlédla jedna blondýnka. Byla hezká, urostlá a moc pěkně tancovala. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi s ní nebylo příjemně. Proto jsem byl rád, když mě stále vyzývala k tanci. Trochu uměla anglicky z obchodní školy, kterou před válkou studovala, tak jsme si spolu i povídali.

Byla to Češka a vzala si Němce, pekaře. Po svatbě si založili pekařskou firmu. Aby udrželi klientelu, která byla hodně německá a před začátkem války také protičesky zaujatá, přijala pekařova žena německé občanství. Oba byli šikovní a firmě se dařilo. Toužili po dítěti, ale začala válka a manžel byl odveden na vojnu. Sloužil v Polsku a ve čtyřiačtyřicátém roce padl. Protože se manželka doma musela hodně otáčet, aby udržela firmu, rychle se vyrovnala se smutkem. Válku nenáviděla, vzala jí manžela. Proto se upřímně těšila z jejího konce. Vybídla mě, abychom si na něj spolu připili. Rád jsem přípitek opětoval.

Když k ránu oslava skončila a loučili jsme se, má tanečnice mě požádala, abych ji doprovodil domů. Cestou se mi svěřila, že po dlouhé době se znovu alespoň trochu cítila šťastná. Před domem, kde bydlela a měla i obchod, jsme si ještě chvilku povídali. Potom mě pozvala k sobě domů. I taková byla pro mě válka. Musel jsem se přeplavit přes oceán do Velké Británie a pokračovat dál v tažení do Francie, Belgie, Německa a zastavit se až u vás, abych se stal opravdovým mužem.

Brzy mě ale začaly pronásledovat výčitky svědomí, že jsem porušil svůj slib dívce, která na mě doma čeká. Nemohl jsem se s tím vyrovnat ani ve své víře. Abych se očistil, napsal jsem dívce dopis. Popravdě jsem v něm všechno vylíčil a poprosil ji za odpuštění. Ještě jsem nestačil dopis odeslat a přišlo mi od ní psaní. Stálo v něm, abych se na ni nehněval, že neměla sílu tak dlouho na mě čekat a bude se vdávat.“ Veterán se odmlčel a pak dodal: „A to je všechno, co jsem vám chtěl říct o válce a o jejím konci, který mě zastihl ve vašem městě.“ Nato se mírně uklonil a za potlesku posadil.

„Jistě nebudu hovořit jen za sebe,“ vzal si slovo opět ředitel, „když našemu drahému hostu z celého srdce poděkuji, že vážil tak dlouhou cestu ze Spojených států až na náš ústav, aby se s námi podělil o své válečné vzpomínky. Jsou cenným obohacením našeho poznání historické pravdy, která nám byla v totalitě odepřena. Určitě se teď rádi v besedě ke vzpomínkám našeho hosta vyjádříme.“

Jen co ředitel domluvil, přihlásil se student Igor:

„Vzpomínky mě hodně zaujaly, protože mí rodiče jsou také přistěhovalci. Do ještě bývalého Československa přišli za prací z Ruska. Oba vystudovali vysokou školu, ale práce, která jim byla doma nabídnuta, by je neuživila. Proto zažádali o vízum a odjeli. Každý zvlášť, ještě se neznali. Potkali se až tady, ve městě, kde Němci otevřeli továrnu a potřebovali zaměstnance. Seznámili se na pracovišti, vzali se a požádali o trvalý pobyt. Když ho dostali, odstěhovali se po mém narození z ubytovny na sídliště.

Jsem Čech. Rodiče jsou také Češi. Po rozdělení Československa jim bylo uděleno české občanství. Česky se naučili na pracovišti, ale doma někdy mluvíme rusky. Já jsem se naučil česky ve školce a ve škole. Učím se dobře, proto jsem šel studovat na víceleté gymnázium. Po maturitě bych chtěl pokračovat ve studiu historie na vysoké škole. Zajímají mě hlavně dějiny českého státu i Ruska a Evropy. K tomu asi přispěl také příběh mé rodiny. Hlavně ze strany otce. Jeho dědeček, stejně jako vy, bojoval ve druhé světové válce.

Před mobilizací jezdil s autobusem. Byl šoférem. Ve dvaačtyřicátém roce ho povolali do Rudé armády. To už byl ženatý a měl malého chlapce, který musel pomáhat v továrně na výrobu zbraní, kde byla ve válce zaměstnaná jeho matka. Otec jim hodně psal. Každý dopis, který poslal, jeho žena pečlivě uschovala. Přicházely z Běloruska, Polska a Německa. Poslední byl odeslán od Drážďan. Pak žádný dopis už nepřišel. Po válce písemně ženě oznámili, že její manžel padl při osvobozování Československa. Chtěla znát podrobnosti, ale o smrti svého manžela se víc nedozvěděla.

Teprve její vnuk, můj otec, se začal v Česku o válečný osud svého děda zajímat. Zjistil, že sloužil v třetí gardové armádě generála Rybalkova a zahynul na samém konci války, v nočních hodinách z osmého na devátého května, před Prahou. Také zjistil, že je pochován v Praze na Olšanských hřbitovech a má tady pomníček se jménem. Od té doby jsou Olšanské hřbitovy pro naši rodinu vzácným místem. Pokaždé v květnu je navštívíme a uctíme památku otcova děda. Položíme mu na hrob květiny, zapálíme svíčku a vzpomeneme na něj, i když ho nikdo z nás živého nepoznal…“

„Prosím, hovoř k věci,“ přísně napomenul Igora ředitel. „Uvědom si, že tématem tohoto slavnostního setkání je osvobozenecká mise našich amerických přátel za druhé světové války na okupovaném území tehdejšího Československa. Pokud se k tomu nechceš vyjádřit, nebo se obrátit na našeho milého hosta s dotazem, pak musím považovat tvé vystoupení za ukončené,“ pronesl ředitel a vyzval ostatní studenty k pokračování v besedě.

Napomenutí Igora zbavilo studenty odvahy, aby se přihlásili. Sklopili hlavy a čekali, co bude následovat. Ticho přerušil ředitel a znovu vyzval studenty k vystoupení. Když viděl, že se k tomu nemají, dojatě veteránovi poděkoval. Pak mu potřásl rukou, objal ho a spolu, v čele ostatních hostů a pedagogů, opustili tělocvičnu. Teprve potom se začali ke dveřím hrnout studenti. Náhle se však zarazili. Ve dveřích se znovu objevil veterán, tentokrát bez doprovodu. Rozhlédl se po studentech, až spatřil Igora. Došel k němu a přátelsky ho poklepal po rameni. Nato vyndal z náprsní kapsy saka desetidolarovku a vtiskl mu ji do dlaně. Překvapený student se bránil, ale veterán mu svou širokou rukou pevně stiskl dlaň a pomalu, aby studenti rozuměli, anglicky řekl:

„Až pojedeš na hřbitov do Prahy, kup kytičku a polož ji svému předkovi na hrob, jako vyjádření mé úcty k němu, válečnému příteli.“

Potlesk, který následoval, zdaleka nebyl zdvořilostní.