MILAN BLAHYNKA

Jsou básníci, kteří kritikovi uspoří ne libru, ale víc, málem to nejtěžší, totiž přesné pojmenování, jež mu ušetří hledání výstižného slova o autorovi. Nezval nazval svou úžasnou básnickou skladbu Podivuhodný kouzelník a nikdo dosud nenašel pro něho přiléhavější jméno.

Dušan Spáčil má dar takto napovídat recenzentovi jeho sbírek. Do své zatím VEĎ MĚ VE TMĚ (Euromedia Group, Praha 2022, edice Brána; ilustrace František Flégl, obálka Ivan Brůha, 176 s.) zařadil na nenápadné místo (jen ať to nemá recenzent až příliš snadné) výmluvné Poselství, poselství své sbírky, „poselství poety / v epoše netopýra“: to zní „zkrátka namísto komety / je v zemi černá díra“, a s tím se rýmuje název celé knížečky: když není směrodatné zářící komety, Veď mě ve tmě. Koho to oslovuje?

Než se pokusím najít odpověď na tuto kardinální otázku, musím si postesknout nad dárkem, jehož se mi výstižnými slovy Poselství dostalo. Jeť to dárek danajský. Jak zpívali V+W, každý rub má svůj líc, a každý líc má svůj rub, ale na rozdíl od nich mně není „do rubu nic“, mně danajský dar Poselství ukládá recenzentskou povinnost ověřit, nakolik sbírka poselství naplňuje.

Prvními dvěma oddíly – Kriminálka Padlý anděl a Signály nečasu – rozhodně ano. První oddíl tvoří šestidílná parodie českého televizního seriálu: major Kroužek a kapitán (!) Holečková vyšetřují případy Promethea, masakru při Odysseově návratu na Ithaku, Achillovy smrti aj., ve druhém oddíle se ocitáme v koncích, odkud nevede cesta nikam do světa, „v dusivě přecpaném podzemním krytu“, kde „výbuchy roztřesou i ten sklep u Charkova“ a kde „páťák na čínském tabletu vede svůj vlastní boj za tuhle planetu“ a „v tabletu střílí, střílí, střílí.“ „Kdo se chová zakřiveně, / v naší době stoupne v ceně“, „Zoufale běháme po chodbičkách Titanicu“, „není slyšet slova pro dunění hromů“, „je tu v těchto časech nepříjemné klima“, „roste zadlužení, zdražují se byty“, „ještě včera všechno bylo v pořádku“, „na nebi zas něco praská“, „svět je sakra divný místo k životu“. To je ta tma, v níž poeta žadoní „veď mě“.

Sám ale na pomoc nečeká, a to je třetí oddíl, zakřikuje tmu: A dost… Radost! Radost čerpá z moci lásky, nebyl by to však skeptik Spáčil, aby si neposteskl: „Nemám už lásky moc / Moc lásky ale mám.“

Ve čtvrtém oddíle Gott mit uns „unaven dlouhou rozpravou / Kdo, kdy a koho šuká / vyšel jsem – slunce nad hlavou / prohlédnout si boží muka“. Kapličku však poeta našel prázdnou, „Bůh se lopotil někde na poli“, a tak básník radši „nasedl na kolo / trochu se rozhlídnout okolo“. Co uviděl? Včerejší a dnešní tvrdý, nelítostný svět, na který odpovídá sarkastickou parodií biblické dějepravy. Ráj očima Adama? „Andělé na šalmaje hrají / no, žijeme si jako v ráji / trochu mi vadí jen ten plot / a repertoár – samej gott!“ Mojžíš? „Nebe je zas plné blankytu / za kým jsi přišel, ale není tu. // Znějí tu jenom hlasy ptačí / Ty ale tušíš, že to zcela stačí // Protože tady na hoře Sinaji / božími hlasy i ptáci zpívají“.

Že by laciná ateistická travestie, jak se může zdát i podle vulgárně bubnujících veršů o vyhnání z ráje („Dostali pak za to rychlej vyhazov / … / zkrátka na ten příběh škoda svatejch slov“)? Kdeže. Báseň Kainova zpověď vypovídá jedním dechem o dnešním leckde oficiálním zalhávání a alibismu („Můj bratr vždycky někam zalez“, „cožpak jsem strážcem bratra svého?“).

Šimonova lamentace odrovnává včerejší i dnešní svalování životního břemene na bezmocné. Noe se vžívá do situace lidí v chladném a divném světě, jichž se zmocňuje strach, neboť zatím „nikde žádný Ararat.“

Konečně Babylonská věž si podává jak minulé, tak přítomné velkolepé plány a sliby, jejich šiřitele a zbabělé proroky, kteří berou včas roha, když se věž poroučí.

Aby konec oddílu neskličoval, poeta si s ilustrátorem rozverně připíjí, má nápad Jak umývat okna boží. Jak? „Nejlépe rudým vínem.“ Nesmí se zaměnit láhev vína „za flašku s terpentýnem“, to se pak okna musí očistit, aby byly „tabulky tabula rasa“. Což není než výpad na to, jak se dobírají čistého svědomí dobráci s povahou a jednáním krutého rasa.

To vše by nestačilo na překonání tmy v názvu knížečky a v životě. To zvládne podle poety Dušana Spáčila až síla mýtu domova, síla hrdé, ale slabosti, bizarnosti nezapírající rodinné tradice; sbírka končí oddílem Rodinné bajky. Na konci tohoto cyklu jsou sloky Odnikud. Podle nich kdyby byl básník Spáčil „sám sebou“, tak ho „všichni jebou“.

Nežeby ledakdo neměl na to zatraceně velkou chuť, ale netroufne si. Básník, který je sám sebou, a ne odnikud, ale z tohoto divného světa, mohl by ho pěkně spráskat.