JAN HÁJEK

Rok otvírá svou bránu

Dívka něžná s vlasy jako jarní pramen

Vlnící se mezi skalami

A dětským smíchem zvonícím

S náručí plnou konvalinek

Plní můj život a sny utíkající mi mezi prsty

Když v okamžiku její oči

Zahledí se někam do dáli

A já objímám jen můj sen v letním horku

Vidím ji stejně šťastnou po boku jiného muže

Již dospělá a já pochopil

Že je to její léto

A tak se brouzdám krajem

A nohama hrnu spadané podzimní listí

Čekám na její podzim

Vím, že přijde, ač ne sama

Že nezapomněla

I když může být mým soudcem

Celý ten rok jsem hledal

Co měl jsem na dosah

A v zimním chladu konečně nalezl

Moudrost předků a naučil se mýlit

A umění odpouštět a nečekat odpuštění

A umění… odejít