FRANTIŠEK UHER

Početná je plejáda sborníků, které již řadu roků vycházejí pravidelně, další jednorázově či pod rozličnými rouškami, se svéráznými názvy, s rozlišným označením a posláním. Třeba jako nejlepší básně roku, třebaže editoři téměř pravidelně opomíjejí některé pozoruhodné sbírky. Možná je důvodem nezařazení osobní averze, jakési dávno vybledlé staré účty, možná liknavý přístup. Někteří básníci jsou (nebo byli a již opustili svět náš vezdejší) opomíjeni pravidelně, zatímco… Tedy ovšem bloudíme po trnité planině. Snad nese vinu konkrétní situace, nedostatečný přehled, svérázný způsob vydávání a prezentace knih.

Pokud alespoň částečně odpovídá skutečnosti konstatování, že v Čechách a na Moravě vychází ročně kolem tří set sbírek, není v možnostech editorů všechny prolistovat, natož odpovědně pročíst a zhodnotit, případně vybrat jednu báseň. Už proto, že některé si autoři vydávají pro vlastní potěšení a pro úzký okruh svých blízkých. A proč ne. Kdyby byly všechny vydané sbírky či sbírečky dostupné, v tom množství mohou bez povšimnutí zapadnout i talentované verše. Cesty básnických sbírek ke čtenářům bývají komplikované, obecně málo známé a v současnosti je komplikují horentní ceny. Nezbývá než složit poklonu blahoslaveným knihovnám. Vydávat české básně toho kterého roku, prosím, proč ne, každá propagace poezie je záslužná. Ale bez přídavného jména nejlepší. Případně aspoň s poznámkou, že jsou nejlepší podle mínění editorů.

Pravidelně připravuje sborníky Vladimír Stibor. V závěru minulého roku vyšel Almanach české poezie 2023 pod sympatickým názvem POSLEDNÍ MÍSTO U OHNĚ. Jako vydavatelka je uvedena Václava Rysková, publikace má 124 stran a znamenitými, tak trochu snovými ilustracemi ji doplnil Ivan Bukovský. Známí i méně známí básníci a básnířky se prezentují nestejným počtem básní, jejichž nevysoký počet není dostatečný k odpovědnému detailnímu hodnocení jejich tvorby, to je stará vesta.

Vedle veteránů české básnické garnitury (podle abecedy namátkou Kovář, Kukal, Stibor, Szpuk, Sýs, Žáček) čteme tvorbu dalších známých i méně známých poetů. Budiž jim vysloven dík za každý upřímný verš. Jména samozřejmě nejsou zárukou kvality. Vlastní stín jakoby překročili Věra Bartošková, Jan Dawidko, Marie Kofroňová, Vít Procházka nebo Hana Tonzarová. (Pokud jejich tvorbu znám. Určitě ne kompletní.) A nelze opomenout bystré postřehy s názvem „Drobinky“ Ladislava Mušky, jednoho z nestorů současného českého písemnictví.

Jako všechny předcházející, doprovází Almanach Poslední místo u ohně anketa, tentokrát zaměřená na poněkud choulostivý, zcela individuální terč s názvem Největší pokušení vašeho života. Co si budeme povídat, všelijakých pokušení člověka oslovilo, potěšilo, zarmoutilo či pouze obešlo početné množství. Pomiňme okolnost, že upřímné odpovědi se někteří respondenti celkem uvážlivě raději vyhnuli, nahradili ji někdy až mnohomluvnými zatmívajícími verzemi, další zvolili cudnou či rozpačitě lakonickou formu odpovědi. Jako kdyby se všichni sešli u pomyslného ohně a bilancovali.

Rozhodně nemluvme o posledním ohni, určitě však můžeme všichni konstatovat, že se vydáním almanachu – vypůjčme si Sabinova slova ze závěru Prodané nevěsty – dobrá věc podařila.