JIŘÍ JÍROVEC

Jak jsem koupil, tak prodávám:

To byl jednou jeden kostelíček. Oltář na východ, vlevo kazatelna, pak několik lavic s roztroušenými zpěvníky a vedle vchodu zpovědnice. A kůr nad ní v patře. Po stěnách křížová cesta. Dohromady místo k rozjímání pro místní komunitu. Třeba jako ve Lhotce v Praze 4. Když si člověk odmyslí hřeby v Kristových dlaních a poškádlení kopím v jeho boku, celkem zavládá klid, mír a pohoda. A přece se tam stala hrůzná věc.

Jistý umělec tam přišel zahrát. Nějak se to prošvihlo po okolí a tak se stalo, že si hudbu přišel poslechnout i muzikantův známý. Jistě jen bývalý a pro jistotu dávno zapomenutý, protože s komouši se nikdo ve vlastním zájmu nekamarádí. Zloduch se vetřel na kůr, aby pouhou přítomností zasmradil podstřeší kostela.

Ministranti s knězem otevřeli všechna okna a jimi s komunistickým puchem vyslali signál: Jen lidé se správnými názory jsou vítáni!

Na procitnutí není nikdy pozdě: „Ty že seš můj kamarád?“ měl muzikant říct Putinovu švábovi během zavádění klidu a řádu. „Byls, ale už nejseš! Na lucernu s tebou!“

Tak jak to říká kulisák v Tankovém praporu: „Já sem křesťan, pane Daniel, ale bez výčitky, pane Daniel, bez výčitky pověsim každýho komouše, kerej mi padne do ruky! A já mám vo nich přehled, pane Daniel! Mám na starosti stranický známky v naší organizaci, mně se nikdo nebude moct zapřít! A bez milosti každýho, pane Daniel!“

Muzikant si ve svém životě neudělal veřejně pořádek a tak i jemu jsou dveře kostela uzavřeny.

A tak to je správně.